Trojitý Nelson – kapitola 9


18. prosince 2011, autor olda,




Rozechvěle vstupuje do porodnice. Všude pach z dezinfekce.

Čisto. Oproti klasické nemocnici tady nevládne beznaděj s bolestí,

ale vznáší se zde naděje s radostí.

Krátce se objali. Políbili.

Alžběta je unaveně šťastná a v očích má výraz, který tam dřív nebyl.

Bojí se vzít ten lidský uzlíček do náručí.

Bezbranné stvořeníčko.

Ťuká mu do tváře nosem.

„Chce pít,“ chichotá se Alžběta.

Netušil, že ho tak přivede do rozpaků.

Nikdy v životě neměl tak silný pocit, že na světě není jenom za

sebe…

Tento človíček s jeho očima bude chodit po světě, až on už tu

nebude.

To se nedá ani domyslet.

Hlavně si oddechl.

Zdravotně jsou v pořádku.

Poslední dobou ho totiž pronásledoval příběh, který mu kdysi

vyprávěla babička Hermína.

Kdysi, před druhou válkou, když byla v porodnici ona, bývaly

zde na stěnách umístěny kříže.

Vedle babičky ležela prý nějaká ateistka, která si při každé vizitě

stěžovala: „Dejte ten symbol modlářství pryč! Je to jen smrt a smrt!

Ať se na to nemusím dívat!“

Posléze porodila dítě.

Slepé dítě.

Dítě bez očí…

Nechce se mu vůbec do ničeho, tak si skočí do hospody.

Zapít s přáteli Bětunku.

Tam se mu bohužel chtělo až moc…

Jeho radost si pořádně „zaplavala“…

Zase bude mít co vysvětlovat.

Léto se chýlí ke konci.

Slunce už nemá svoji sílu a barvy dostávají příchuť okru.

Tu a tam zableskne v davu ještě pozdně letní dívčí krása, ale jejich

opálená a pružná těla se halí víc a víc. Zvlášť po ránu.

Jakub se celkem zaběhl na svém pracovišti a vnímá velmi pozitivně

své spolupracovníky. Přes jakési své bláznovství mu v mnohém

otevřeli oči. Konfrontace s lidmi, kteří se jaksi vymykají standardu…

Jejich myšlenky se mu usazují neodbytně v mysli a často se

přistihne, že občas se i na svět kolem sebe začne dívat tímto novým

průhledem.

Z práce odchází dřív.

Zase za dědou.

Tentokrát však naposledy.

Plačící černé ticho!

Dědu už Cháron převezl na druhý břeh…

Jeden život se zrodil a vzápětí druhý odešel…

Pohřeb.

Vrzání bot a protivně nasládlá vůně smutečních květin se mísí

s vůní jehličí ze smutečních věnců. Vesničtí muzikanti ladí své nástroje.

Až ho šokuje, že při takové příležitosti postupují naprosto

„řemeslně“. Ale proč by měli oni truchlit?!

„Promiňte, ale je potřeba zesnulého identifi kovat,“ říká Jakubovi

polohlasem černý zřízenec.

Vidí jeho rozpaky, nechtěli přece dědu vystavovat. „Nebojte se,

vypadá dobře.“

Má srdce až v krku, ale jde.

Nehybná postava ležící v rakvi.

Nechtěl ho tak vidět, mít tuto poslední vzpomínku.

Vypadá dobře, ale není to on.

Ve tváři však ani maska z líčidla nemůže změnit ten majestát

smrti.

Naposled mu položí dlaň na jeho ruku.

Ucítil ten chlad.

Kus ledu!

Zřízenec mu odtrhl ruku…

„Ne, to nemůžete,“ říká. „Je to on, že?“

Mlčky kývne hlavou.

Otočí se a odchází.

Za sebou slyší dutě zatloukání hřebíků…

Když pak stál u otevřeného hrobu, věděl, že je mrtvý.

Nedokázal však pořád pochopit, že on je pořád tady.

Že ho tady tak nechal.

Víc jak odchod dědy ho bolela jeho vlastní samota.

Vždyť to důležité si nestačili říct…

První hroudy hlíny zaduněly o víko rakve.

Náhle uviděl, jak dědeček štípe dřevo na dvoře. Byla to taková

„chlapská práce“. Štípal celé dopoledne a dvůr byl provoněn dřevem

a smůlou. Hromada třísek rostla před očima. Potom je vždy

úhledně naskládal, zametl dvůr a jako takovou pomyslnou tečku

zasekl sekyru mohutně do špalku.

S dědou vypil první slivovici a všichni kolem se smáli, jak se zakuckal

a tekly mu slzy. Voda po ruce nebyla…

Vypil s ním první pivo a vykouřil první letku u rybníka v Ponětovicích.

Děda byl velký rybář – k nelibosti babičky, proto jak mohl,

ujížděl na starém kole s dvojitou štanglí k vodě nebo do lesa.

Občas ho brával s sebou.

Vstávali už ve čtyři, aby si dokonale užili všech fází dne. Sbírali

houby a děda taky chodil na pařezy – sekery, klíny, palice… Bylo to

asi nejdražší dřevo, i když lesní zpráva za něj nechtěla ani korunu.

Taky s ním byl na otýpkách a to bylo obdobné.

Vzpomíná, jak mu od vázání drátem tekla krev z dlaní…

Dědeček vyrůstal bez maminky a brzy přišel i o tatínka, kterému

chodíval od deseti let pomáhat do lomu na Šanderovu horu. Vyrůstal

pak v podstatě u cizích lidí a přitom v něm bylo tolik lásky!

S babičkou se seznámili v pětadvaceti letech při sáňkování…

„Kubo, pojď už, prosím tě,“ říká mu maminka se slzami v očích.

Všichni už odešli.

Je poslední.

Povolil si kravatu, ale nepomohlo to.

Cítí se strašně, strašně podveden. Bolest v krku a potom kdesi

hluboko v hrudi a v celém těle se stupňovala. Opřel se zády o hřbitovní

zeď. Zapálil si cigaretu.

A potom se usedavě rozplakal…

Alžběta toho moc nenamluvila a jen se chápavě dívala, jak si hraje

s Bětunkou, která ho držela za prst a nechtěla se ho pustit.

Neúprosně logický běh života…

V tomto stavu byl několik dnů.

Odešel i kus jeho…






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička