Smlouva s Ďáblem 2. díl


7. června 2010, autor tonyend,



Soužití s dědou, se stávalo pro mé rodiče čím dál tím více nesnesitelnější.
V tu dobu dostal otec nabídku na nový služební byt v domě, který nechaly postavit v Brodě České dráhy. Neváhal a začal připravovat naše přestěhování do města.
Pryč z Vidlákova! Pryč od dědka.
Sobota 16. 5. 1959
Nastal den, kdy jsme se měli odstěhovat.
Přišli k nám sousedé a pomáhali otci vynášet nábytek a jutové pytle s věcmi před domek.
V domku zůstaly jen kamna na piliny, v ložnici a obývacím pokoji.
 A v kuchyni kachlová kamna na uhlí. Bílý kuchyňský kredenc, stůl a židle tam otec také nechal.
Bylo po obědě. Nebe bylo zamračené, vypadalo to, že každou chvilku začne pršet.
Čekalo se na příjezd traktoru s vlečkou.
 
Děda nesl náš odchod z Vidlákova, od něj, velmi těžce. Trucoval ve svém výměnku, vůbec se vystěhování nezúčastnil. Zavřel se v něm a od rána popíjel 20% Bílou lihovinu, ten humus, jak říkala máma tomuto alkoholickému nápoji.
Děda se nemohl dočkat 15 hodiny. V tu dobu otevře pan Branecký Horní hospodu.
Máma říkala, že si tady má zůstat. Sám nebude. Hned vedle má svoji hospodu.
Od JZD přijížděl starý, rozhrkaný traktor s vlečkou.
Zastavil před naším domkem. Traktorista vypnul motor.
Vylezl z kabiny a pozdravil se s otcem. Na něčem se domlouvali.
Sousedé pomáhali s nakládáním nábytku a všech těch pytlů s věcmi na korbu vlečky.
Když bylo všechno na vlečce naloženo, otec poděkoval sousedům za pomoc.
 Přinesl láhev slivovice a podal jim ji, aby se napili. Láhev kolovala od úst k ústům. Za chvíli byla prázdná. Slivovice krásně voněla. Ale nelákala mne.
Otec se ale nenapil. Traktorista dokouřil cigaretu. Vajgla odhodil do trávy a vylezl do traktoru.
Posadil se do sedačky a nastartoval motor. Prošlapával plyn, aby zahřál motor.
Otevřel okénko a volal na otce, že budou muset vyjet. Otec si vylezl taky do kabiny a posadil se na malé sedátko na boku, vedle řidiče.
Traktor se rozjel za silného bafání motoru směrem k Brodu.
 Máma se pak také rozloučila se sousedy. Měla slzy v očích.
Já se s kluky rozloučil hned ráno. Naposledy jsem si s nimi zahrál na Příhoně kuličky.
Vyhrál jsem tři olověnky a dvě barevné skleněnky. Pytlíček s hliněnkami byl taky plný.
S kým si budu hrát v tom Brodě?
 
V Brodě už na příjezd otce čekali jeho spolupracovníci, aby pomohli věci nastěhovat do našeho nového bytu v Záhumenní ulici.
Ulice byla nedaleko vlakového nádraží, parku a kostela.
Máma zamkla dveře a opřela se do berlí.
„Tak Toníku. Můžeme pomalu jít na autobusovou zastávku.
Počkáme na autobus a pojedeme za tatínkem do Brodu.“
K zastávce přijel autobus, kterému se říkalo – ,kačena´. Řidič otevřel dveře a čekal, až se máma posadí.
Ukázala mu průkaz ZTPP. Sedl jsem si vedle mámy. Vytáhla z kabelky peněženku. Vzala z ní papírovou pětikorunu a podala ji řidiči. Dal jí za ni jízdenku a vrátil hrst drobných mincí.
Zavřel dveře a odjížděli jsme do Brodu. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak nám sousedé mávají a asi přejí mnoho štěstí v novém bydlišti.
 
Sbohem rodná vesničko!
Cesty Osudu jsou nevyzpytatelné. Měly mne později přivést zpět do Vidlákova.
 
Přijeli jsme do Brodu, na autobusové nádraží. Nikdy jsem v Brodě nebyl.
Autobus zastavil, řidič otevřel dveře. Počkal, až všichni vystoupí, pak zavřel dveře a odešel do nádražní budovy.
Máma se opřela do berlí a řekla, že půjdeme hledat, kde je ten náš nový dům, byt a domov.
Zastavila kolemjdoucí a ptala se, kudy je to nejblíže k Záhumenní ulici. Lidé jí to ochotně vysvětlili.
Tak jsme pomalu šli městem.
Dýchlo na mne celou svojí neviditelnou sílou. Bylo hned cítit, že je to něco úplně jiného, než procházka po návsi ve Vidlákově.
Všude byla spousta lidí. Mladých i starých. Po cestách jezdila osobní i nákladní auta a líbily se mi červenobílé trolejbusy. Uprostřed jedné křižovatky stál policajt a řídil bílou hůlčičkou dopravu.
Domy byly hodně vysoké. Ale když jsme se blížili k naší ulici, tak v ní a okolní ulici byly podobné malé domky, jako na vesnici.
Měl jsem z města smíšené pocity. Byl to krok do neznáma.
 
Netrvalo to dlouho a stáli jsme před naším domem. Byl vysoký. Měl tři patra.
Máma řekla, „Tak tady je náš nový domov.“
Byt, který otec dostal přidělený, byl v přízemí. Chtěl ho proto, aby máma nemusela chodit do schodů, do patra.
Byl velký. Kuchyň byla situována s výhledem do dvora, ve kterém měl každý svoji malou zahrádku.
Za zahrádkami byla nějaká ulice, vysoké stromy a za nimi už vedly železniční koleje okolo velkého parku.
Měl kuchyni s novou kuchyňskou linkou a plynovým sporákem.
Už žádné vynášení popela!
V kuchyni i koupelně tekla teplá i studená voda. Stačilo otočit kohoutkem a bylo to. Hned tekla.
Teplou ohřívala plynová karma v koupelně.
I záchod jsem objevil a byl splachovací. Sbohem, dřevěná kadibudko na dvoře.
V koupelně byla bílá vana a sprcha. Paráda!
Rodiče měli pro sebe ložnici. Já měl svůj menší pokoj vedle obývacího pokoje.
Vesnici nakonec připomínalo jen to, že jsme si v zimním období museli topit v ložnici a obýváku uhlím v kamnech. Tak zase budu vynášet popel…
V měsíci září nám každý rok přivezlo nákladní auto fůru hnědého uhlí a několik kol svázaného smrkového dřeva. S otcem jsme je uklidili do našeho sklepa.
Otec nás už čekal v našem novém bytě, novém domově. Nábytek byl na svém místě. Máma řekla, že mi koupí do pokoje šatní skříň, stůl a dvě židle. Postel jsem měl.
V pondělí jsem šel s mámou do zámečnictví. Nechala zhotovit náhradní klíče od bytu a vchodových dveří. Od toho dne jsem nosil na krku, na šňůrce dva klíčky, jako vyznamenání.
Jen jsem je nesměl ztratit.
Seznamovali jsme se s našimi novými sousedy.
Bohužel, v celém domě jsem byl jediný kluk. Bylo to neuvěřitelné, ale ti, kdo měli děti, tak měli samé holky. A ty byly o něco starší než já, tak si se mnou nechtěly hrávat.
Začal jsem podnikat odvážné výpravy do okolí domu a ulice.
Chtěl jsem vědět a poznat, co se kde nachází. Časem jsem se seznámil s mnoha kluky z okolí. S některými jsem se začal více kamarádit.
Na vesnici bylo nepsaným pravidlem, že když dítě potká dospělého člověka, tak musí pozdravit.
Sousedy jsem potkal několikrát za den.
Tak jsem pokaždé slušně pozdravil Dobrý den!
Smáli se a opravili mě, že to stačí při prvním setkání. Tak jo.
Pomalu jsem pronikal do tajů města.
 Chodil jsem s mámou nakupovat. Věděl jsem tak, kde je jaký obchod.
Jel jsem s ní taky tím pěkným trolejbusem a vystoupili jsme nedaleko obchodního domu Prior.
Tam bylo věcí! A výtah. Jezdil jsem nahoru dolů.
Paní, která jej obsluhovala, se mě zeptala, jestli mě to baví.
„Baví paní, my to doma nemáme, jsme z vesnice.“
Když jsem si výtahu užil, čekal jsem u hlavního vchodu na příchod mámy.
Přišla, až si prohlédla všechny etáže.
Ve městě byla velká továrna na boty a textilka. Taky vlakové a autobusové nádraží. Mělo hodně nádherných parků, několik škol, kostel a městem protékala řeka Mojena. Za obchodním domem stál velký hotel. Ve městě bylo hodně hospod.
 
Seznámil jsem se s kluky, malými i většími, hrávali jsme si, ale neměl jsem to vůbec jednoduché.
Někteří mi dávali najevo, že jsem buran z dědiny, že divně mluvím.
No jo, mluvil jsem asi divně, ale doma to bylo normální, že se používalo nářečí. Ale když jsem začal chodit do ZDŠ, tak jsem začal mluvit spisovnou češtinou, jen někdy jsem se zapomněl a řekl třeba místo mají – ,Majó´ a všichni se smáli a já se červenal.
Při svých toulkách okolními ulicemi jsem potkal tři kluky Berkovy.
 Byli staří jako já.
Jmenovali se Mirek, Olda a Láďa. Spolu jsme se dostali do první třídy ZDŠ.
Já byl doma sám. Oni měli štěstí, že měli starší bratry. Mít šest starších bratrů, to je něco.
Doma jich bylo i s rodiči jedenáct. Tak si měli pořád s kým hrát.
Od první třídy se stali mými největšími kamarády.
Do první třídy jsem přišel 1. Září 1960 v doprovodu mámy. Otec byl v práci.
Kdyby ale vedly ke škole kolejnice, tak by určitě přijel s lokomotivou před školu. Kolejnice k ní ale nevedly, tak jezdil po trati Vizovice Brod Otrokovice.
Neudělal si volno, aby se mnou do školy šel, jako jiní tátové se svými dětmi.
Práce mu byla nade všechno.
Vybral mi jen školu, která byla nejblíže k naší ulici.
 Řekl, že budu chodit do Masarykovy školy, ale že jí tak říkat nesmím.
Oficiální název měla 1. ZDŠ – Sportovní.
Nechápal jsem, proč nikomu nemám říkat, že chodím do Masarykovy školy.
Později jsem se ale nechlubil, že chodím na -,jedničku.´
Protože ta škola měla dvě křídla. V jednom byla moje škola a ve druhém byla Zvláštní škola.
Děcka se mi posmívala, že chodím do školy pro blbečky.
Nebyla to pravda.
Chodil jsem do normální školy a navíc do Sportovní.
Od první třídy se v ní kladl důraz na tělovýchovu.
Pane jo, ta škola vychovala hodně vynikajících sportovců.
Někteří se dostali i do státní reprezentace v hokeji, lehké atletice a plavání.
Sám jsem se přihlásil do plavání a atletiky.
Záviděl jsem ale klukům, kteří si vybrali lední hokej. Chodili do hokejové přípravy a trénovali na nezakrytém Zimním stadionu. Když budou dobří, tak jednou budou hrát za mužstvo Brodu, nebo za Kometu Brno. To byl sen každého kluka.
Otec ale řekl stručně a jasně.
„Hokej stojí spoustu peněz a času. Kdo na to má, tak tam kluka dá.
Plavky a tenisky stojí pár korun.“
Tak jsem plaval a běhal.
 
Žili jsme z otcova platu a mizerného důchodu mámy. Neměli jsme nikdy na rozhazování, žili jsme skromně.
Později k nám čas od času přijel v neděli dědeček z Vidlákova.
Bylo mu už 55 roků. Pokaždé přivezl v síťovce zabitého králíka, zabaleného do novin.
Podal ho mámě, se slovy „ To máme na přilepšenou“.
Máma králíka vybalila z novin a omyla studenou vodou. Namočila ve vodě a octu čistou utěrku a dala do ní králíka. Ledničku jsme ještě neměli. Položila ho do koupelny. Tam bylo chladno.
Děda si sedl v kuchyni ke stolu. Máma uvařila černou kávu a podala mu ji. „To je jiná, než ta tvoje melta…“
Povídali si co je nového tady a ve Vidlákově.
Hned jsem si vzpomněl na domek. Na dvůr, na kotce s králíky, jak jsem je krmil mrkví a řepou. A jak to děda s králíky uměl! Vytáhl z kotce toho nejvykrmenějšího, podržel ho levou rukou za uši a pak pozvedl vysoko pravačku. Švihl s ní dolů a dal chudáku králíkovi jednu ránu za uši. Zlámal mu vaz. Králík se ani nezatřepal, byl hned mrtvý.
Přivázal ho za zadní nožky provázkem na vrata stodoly.
Vzal ostrý nůž a podřízl mu hrdlo. Králík vykrvácel na zem. Obě kočky sledovaly co se děje zpovzdálí.
Pak nařízl kůži u nožiček a na bříšku. Lehce stáhl králíka z kůže.
Podal mi teplou kůži a řekl, abych ji dal na ohnutý drát, aby vyschla. Pověsil ji na hřebík na vrata.
Až vyschne, až jich bude mít víc, tak je prodá – ,Kožkařovi´, který projížděl vesnicemi a vykupoval od lidí králičí a jiné kožky. I od kočiček.
Zastavil s autem a křičel, že vykupuje kožky. Lidi vybíhali z baráků a nosili je k autu. Dostali tři koruny za jednu. Prý podle kvality.
Když děda vyvrhl střeva z králíka a hodil je na nedaleké hnojiště, hned k nim přiběhly zvědavé kočky.
Maso naporcoval a umyl ve studené vodě z pumpy. Z hlavy a vnitřností si uvařil polévku.
Když zabil králíky dva, jednoho nám vždy dal. Druhého si upekl sám. Uměl to. Porce masa posolil, okmínoval, přidal nakrájenou cibuli a vyloupal hodně česneku. Do pekáče dal kus sádla a dal jej roztopit do trouby. Pak dal maso do pekáče a pekl. To byla vůně! Sliny se mi sbíhaly. Máma nahoře králíka taky upekla, ale víc mi chutnalo u dědy.
A když pozabíjel králíků moc, tak si koupil kus bůčku a nadělal z jejich masa domácí klobásy.
Nic lepšího jsem neznal, než, dědovy klobásky.
Děda uměl všechno. Kdybych žil s ním, tak by mě naučil mnoha věcem.
Řekl mámě, že půjde do kostela a než pojede domů, tak že si zajde na – ,jedno a borovičku´ do hospody k Pavelcům.
Děda dopil kafé a šel si před dům zapálit cigaretu. U nás doma se nekouřilo.
Pak šel do kostela. A na jedno a borovičku cestou z kostela.
 
Když jsem začal chodit do školy, tak jsem byl moc rád, že mám ve třídě své kamarády a spojence, kluky Berkovy.
V sobotu, po vyučování jsem chodil k nim domů.
Bydleli v malém domku, který vypadal, že každou chvíli spadne.
 Byl postavený z cihel – ,kotovic´.
Měl pod střechou trhliny, ale nepršelo do něj a pořád stál.
Až do doby, kdy se museli vystěhovat. Dostali od města jiný dům. Na místě jejich domku postavili novou budovu Hlavní pošty.
Jednou přijel k domku velký bagr a strhl jej. Paní Berková se na to přišla podívat s kluky.
Když zůstala z domku hromada suti, tak plakala a pak šli domů, do nového domu.
Do té doby, dokud jejich domek stál na svém místě, jsem k nim chodil.
 
Takovou rodinu, jakou byli Berkovi, jsem neznal. Nikdo neměl tolik dětí, jako měli oni.
Divil jsem se, že se do toho domku všichni vejdou. Ale vešli a byli spokojeni.
Drželi pospolu a žili stejně skromně, jako my. U nich doma byl zvláštní klid a pohoda.
Můj vztah k nim byl vřelý asi i proto, že jejich tatínek byl taky invalida.
 A invalida ne ledajaký!
Byl mnohem starší než můj otec.
A za 1. Světové války přišel při výbuchu dělostřeleckého granátu o obě nohy.
Můj děda byl taky v té válce, ale zraněn nikdy nebyl. Ale několik vojáků pocházejících z Vidlákova se už nikdy nevrátilo domů. Na jejich památku se postavil na návsi kříž a na žulové desce byla napsána jejich jména.
Rozdíl byl mezi mojí mámou a panem Berkou v tom, že máma chodila za pomoci berlí.
Pan Berka nechodil, ale jezdil na invalidním vozíku.
Máma nekouřila a nepila.
Pan Berka kouřil stejně jako můj děda a taky pil. Ale jen laciné třešňové nebo jablečné víno. A moc.
Kluci je chodili kupovat do prodejny Ovoce a Zelenina. Někdy vypil za den i tři láhve tohoto vína. Pak byl opilý a spal.
 
Můj otec prožil jen 2. Světovou válku. Nebojoval nikde.
Byl, jak říkal, totálně nasazený v Rajchu, ve městě Essenu. Pracoval ve zbrojovce.
O nohy tam nepřišel ani v době nejsilnějších Spojeneckých náletů.
Těch šest let, co tam byl, jej poznamenalo jinak. Asi tam ztratil to, čemu se říká cit.
Možná, že ne úplně. Mámu měl rád, ale nedával to moc najevo. Neuměl říct vlídné slovo a pohladit.
Máma byla jiná. Hodná. Dovedla mě pohladit, vyprávět před spaním pohádky, políbit na čelo na dobrou noc. Byla laskavá a cit mohla rozdávat.
Od otce jsem denně slyšel, do patnácti let, jen Musíš a Nesmíš!
K výchově mu postačil těžký kožený řemen, kterým mě mlátil hlava nehlava. A facka? To je slabé slovo.
Výprask jsem dostal pokaždé, když usoudil, že se něco rozcházelo s jeho nároky a názory.
S oblibou používal k mému potrestání také ostrých smrkových polínek, na kterých jsem musel půl hodinu klečet. Jinak jsme s nimi topili v kamnech.
Nevím, jestli to týrání odkoukal od Němců, nebo tak byl vychován svým otcem.
Byl to můj tatínek, ale nikdy jsem mu tak neřekl. Pro mne byl buď Otec, nebo On.
 
Mámu jsem miloval. Ta byla hodná a trpělivá, stejně, jako byla paní Berková.
Ta ale nebyla pořád doma, chodila to tovární prádelny, ve které pracovala.
Moje máma chodila jen na nákupy. Nechtěla jít se mnou ani do blízkého kina Oko.
Pan Berka jezdil na vozíku.
Ale neměl ten obyčejný, se dvěma koly. Ten jeho měl kola tři. Vzadu dvě, mezi nimi byla kožená sedačka. Vepředu bylo kolo třetí, kterým se vozík řídil. Pohon byl ruční, řetězem. Na řidítkách byly pedály, jako na jízdním kole. Místo nohama se muselo točit pedály rukama. Pak se vozík rozjel.
A jezdil hezky rychle, zvláště z kopce u domku.
Když byl pan Berka opilý, kluci někdy vytlačili vozík před vrata domku a vozili jsme se v něm po ulici.
Kolemjdoucí se podívali a říkali si, „tak malý, takový chudáček a musí jezdit ve vozíku…“
Měli jsme z toho velkou srandu.
Berkovi měli také za dvorkem malou zahrádku. Pěstovali si zeleninu, pár řádků měli brambor a taky pár keříků červeného rybízu. Z jeho plodů si pan Berka vyráběl doma víno. Na dvorku kvokalo pár slepic a v kotci měli králíky.
Ale měli tam extra záhon a na něm pěstovali zvláštní rostliny.
Tabák. Z jeho usušených listů si pan Berka pak řezal tabák, který balil, jako můj děda, do papírků a šůlal si cigarety. Kouřil také stovku denně.
Kluci se mě ptali, jestli jsem už kouřil.
„Ještě ne.“ Byla má odpověď.
 
To bylo v době, kdy jsem chodil do 2. třídy.
Oni už občas kouřili. Rozhodli se, že mě zasvětí do tajů kouření.
Chodili jsme do nedalekého parku, kterému se říkalo Kotva.
V něm jsme měli pod železničním náspem, v hustém křoví zlatého deště, vybudovanou skrýš, naše Doupě, do kterého jsme si vlezli, aby na nás nebylo vidět. Vidět bylo do Doupěte jen od kolejí, ale po nich nikdo nechodil, bylo to nebezpečné, jak mi říkal otec.
Kouření velel jeden ze starších kluků Berkových, Slávek, který chodil do 9. třídy.
Obstaral cigarety i sirky.
Vlezli jsme si do Doupěte a Slávek rozdal cigarety Partyzánky.
Poučil mě, jak mám natáhnout kouř do plic.
Ale napřed jsem musel odříkat slib, že to nikomu neřeknu a pak vstupní formulku, abych se stal řádným kuřákem.
Slib jsem dal a tak jsem mohl říkat vstupní formulku.
Dal jsem si pořádného šluka kouře do plic. Zadržel jsem dech a spustil.
„Správný kuřák řekne deset slov, než vypustí kouř ven z plic!“
Kluci pečlivě počítali, jestli jsem řekl deset slov.
Teprve pak jsem vydechl kouř z plic.
Hlava se mi zatočila a bylo nějak zle od žaludku. Necítil jsem se po prvním kouření nejlépe, ale nezvracel jsem, jako někteří jiní kluci, kteří to také zkusili. Ti pak nikdy nevzali cigaretu do pusy.
 
Já to ustál a byl jsem přijat do party.
Tak jsem občas s kluky kouřil Partyzánky. Nestály moc, krabička s deseti „brky“ byla za 1.60 Kč a sirky dvacetník.
Peníze jsme si sháněli nejčastěji sběrem papíru a železa. Prošmejdili jsme město, a co se dalo odnést, to jsme odnesli do Sběrny surovin. Tak jsem sice poznal město Brod, ale stejně jsem nevěděl, jaké vlastně je, jak žije, jak se nenápadně rozrůstá o nové ulice, sídliště. Naší partě nadlouho stačilo Brod znát tak, abychom věděli, kde se dá co šlohnout a odvézt to do Sběrných surovin. O nové ulice a sídliště jsme neměli zájem.
Co bylo těžké, na to měli kluci doma malý vozík, dvoukolovou kárku.
Starší brášci předávali své zkušenosti, kde se dá sběr sehnat, těm mladším.
V Doupěti jsme si někdy rozdělali malý ohníček a opékali na něm špekáčky.
Na cestu domů každý dostal mentolový bonbón. Sloužil nám k zamaskování dechu, aby nebylo poznat, že jsme kouřili.
Máma to neomylně stejně poznala.
Dala mi výchovnou facku a radu, abych nekouřil. Když na to přišel otec, tak pane jo, to byl zase výprask.
Cítil jsem se jako mučedník, jako mistr Jan Hus na hranici. Taky jsem neodvolal.
Partu jsem nezradil a sem tam kouřil v Doupěti s kluky dál.
 
 
Školní docházka byla bez problémů.
Vymýšlel jsem různé legrácky, za které mi třídní vyhrožoval dvojkou z chování, ale nikdy jsem ji až do 5. třídy nedostal.
Vysvědčení jsem měl docela pěkné. Prý kdybych byl více ctižádostivý a trochu přidal, byl bych studijní typ. Já se ale spokojil s dvojkami a nějakou trojkou na vysvědčení. A to na další studium nebylo. Tak jsem si raději pořád doma četl, abych si rozšířil vědomosti.
Chtěl jsem být kuchařem na zaoceánském parníku. Procestoval bych na něm celý svět, který jsem znal jen z knih, které jsem přečetl, které jsem si chodil půjčovat do Městské knihovny.
 
Knihy jsem si tam chodil půjčovat od chvíle, kdy jsem se naučil číst.
Když bylo venku špatné počasí, když jsem si nemohl jít ven hrát, zavřel jsem se do svého pokoje a četl a četl. Za týden jsem stihl přečíst někdy i deset knih.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 2. díl” - 1


    Ivna   (9.8.2010 (13.58))

    Připomněl jsi mi moje dětská léta. Do 1. třídy jsem šla ve stejný den i rok jako Ty a také jenom v doprovodu mámy. A co se týče Tvého dědy a jeho králíků, tak jako bych viděla toho mého.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička