Smlouva s Ďáblem 4. díl


7. června 2010, autor tonyend,



Seděli jsme v lavicích a bavili jsme se o tom, jak nám ty školní roky uběhly. Vzpomínali jsme na nejlepší průšvihy, na své oblíbené učitele.

Už od 8. třídy byla ve škole cítit jiná nálada. Všechno bylo takové uvolněné a přátelské.

Nemuseli jsme tolik zdravit své učitele – ,Soudruhu, nebo Soudružko, ale klidně Pane a Paní.

Já si oblíbil svého třídního učitele, pana Slovenčíka. To byl správný chlap. Nejlepší z učitelů na škole. Na něj nikdy nezapomenu. Vždy, když ho ve městě potkám, tak se budu k němu hlásit.

Přestože naše třída nebyla studijní, někteří spolužáci se přihlásili na Střední školy.

Jinak jsme se většinou dostali do Středních odborných učilišť.

 

Před námi byly poslední velké prázdniny. Po nich měl skončit bezstarostný život školáka.

Když jsem odcházel ze třídy, zastavil mě jeden spolužák. Řekl mi, že se mnou byla legrace.

Napsal mi na papír svoji adresu a telefon. Poděkoval jsem mu a napsal jsem na oplátku svoji adresu.

Řekl mi, abych si ji dobře schoval. Že ji budu potřebovat, až mě armáda pozve k odvodu.

Nechápal jsem, kam tím míří. Prý, když to všechno dobře dopadne, tak jeho otec vydrží na svém vysokém postu v brodské Vojenské správě.

U odvodu se mám odvolat na jeho jméno a on mi zařídí Modrou knížku, která zaručuje, že nebudu muset jít na dva roky, na povinnou vojenskou službu.

Poděkoval jsem a papírek jsem si doma schoval do krabice s důležitými věcmi.

Mnohé spolužáky jsem v ten den viděl naposledy.

 

V těsném kontaktu jsem tak zůstal jen s kluky Berkovými. Přes prázdniny jsme se dál v parku Kotva scházeli, zalezli jsme do houští zlatého deště, které nám tvořilo naše skryté Doupě.

Užívali jsme si každého dne posledních velkých prázdnin, jak se dalo. Chodili jsme plavat na koupaliště „Zelené“. Když začal Letní filmový festival a promítání filmů bylo v Letním kině, přihlásili jsme se, že budeme chodit po městě a budeme prodávat Festivalový program.

Peněz za to moc nebylo, ale dostali jsme volné lístky do kina.

Jinak jsme sbírali starý papír a železo, abychom měli peníze na cigarety a taky na laciné ovocné víno, které jsme popíjeli v Doupěti.

 Objevili jsme místa, kde se povalovaly autobaterie. Většinou u garáží a autoservisů. Večer vytáhli kluci kárku a jeli jsme ty autobaterie jednoduše šlohnout. Za budovou Sběrných surovin jsme baterie rozbili a vylili z nich kyselinu sírovou. Čisté olověné plátky jsme odvezli do sběrny. Za olovo bylo více peněz. Měli jsme tak dost peněz na naše lumpárny.

 

Ve středu 21. Srpna 1968 vpadla do naší republiky, prý na bratrskou pomoc, vojska Varšavské smlouvy.

Nikdo to nemohl pochopit. Na jakou pomoc přijeli?

Ulicemi Brodu jezdila auta, ze kterých někdo vyhazoval letáky. Lidé se sbíhali a letáky si sbírali z cesty a četli je. Všichni všude odsuzovali okupaci. Výkladní skříně obchodů se změnily na tabule, na kterých byly různé nápisy – Běž domů Ivane, čeká tě Nataša! ,  1938 = 1968,  Válka je vůl!,  Tady rusky nemluvíme!

Sovětský svaz byl najednou naším nepřítelem.

Já jej nemiloval, ani před jedenadvacátým srpnem.

Městem se rozkřiklo, že se blíží od Fryštáku a Vizovic kolony aut a tanků s vojáky.

Postavil jsem se k lidem na chodníku u hlavní ulice, po které vojáci museli do Brodu přijet z obou směrů.

Čekal jsem, co uvidím.

S hrozivým rachotem a duněním přijížděly tanky. Za nimi obrněné vozy a nákladní auta, plná vojáků.

Stáli jsme na chodníku a se zaťatou pěstí jsme hrozili projíždějícím vojákům, kteří byli viditelně vystrašení, nejistí a nervózní z rozvášněného davu.

Plivali jsme na ně, řvali ze všech sil, abychom přehlušili rachot projíždějících vozidel.

„Táhněte domů!“ 

Z davu na chodníku vylétla půlka cihly a dopadla na zadní část tanku.

Někdo se opovážil hodit po tanku kusem cihly.

V davu byli i policajti, kteří také plakali, jako jiní lidé, a nikoho nenapomínali, že se chová neslušně a sprostě na adresu našeho nejlepšího přítele, na Sovětský svaz.

Nikdo neměl strach, všichni jsme stáli, hrozili jsme pěstmi a křičeli jsme sprostá slova na vojáky.

Nevěděli jsme, že ti vojáci jsou připraveni do nás střílet, zásobníky svých zbraní měli nabity ostrými náboji. Klidně by stříleli do neozbrojeného davu lidí.

 My jsme byli vyzbrojeni jen obrovskou zlobou a nenávistí.

Občas nějaký unavený voják na tankové věži výhrůžně rozhýbal do stran kulomet, samopalníci na nás namířili svoji zbraň, ale v Brodě nepadl jediný výstřel.

V jiných městech takové štěstí neměli.

 V Praze rozstříleli Muzeum. Prý omylem. Jinde okupanti neváhali a zahájili palbu do lidí.

Byli první mrtví a ranění. Prý stříleli do kontrarevolucionářů. 

Jinde zase tankem na hlavní cestě najeli na osobní automobil a rozmačkali jej i s lidmi, kteří v autě cestovali.

Dospělí lidé to nechápali. Já to nechápal také.

Rozhlas stále informoval o situaci. Televize přestávala vysílat.

Všichni vyvolávali jména politiků, Smrkovského a Dubčeka.

Za pár dnů se situace zklidnila. Rozhlasové i televizní vysílání vyzývalo obyvatele ke klidu a rozvaze. 

A k návratu k poctivé práci pro socialismus.

Zase jsem to nechápal.

  

Z pěkného Pražského jara bylo najednou mrazivé léto.

Scházeli jsme se s kluky v našem parku a přemýšleli jsme, co bychom mohli proti okupaci udělat.

Olda dostal nápad. Pro jeho realizaci jsme však potřebovali tři věci. Kýbl, vápno a malířskou štětku.

Seženeme kýbl, někde na stavbě vápno, kdo ale obstará malířskou štětku?

Malířskou štětku jsem přinesl já. Kluci sehnali na jakési stavbě kýbl a nabrali do něj hašeného vápna.

Štětku a kýbl s vápnem jsme si ukryli v Doupěti.

Večer jsme se v parku zase sešli a pod rouškou srpnové noci jsme se vydali k nejbližšímu domu, který sousedil na náměstí s městskou radnicí.

Vchodové dveře byly do domu otevřené. Jako zloději jsme se dostali na půdu.

Mirek otevřel vikýř na střechu. Protáhl se vikýřem a stál na střeše.

Podali jsme mu kýbl s vápnem a štětku.

Mirek byl z nás nejodvážnějším. Chtěl se stát šampiónem v boxu. Strach neměl.

Přelezl z jedné střechy na druhou. Když byl na střeše radnice, tak si klekl a na červené střešní tašky a napsal štětkou namočenou do vápna obrovský bílý nápis.

 

Okupanti  táhněte  domů!

 

Pak se vrátil za námi. Kýbl s vápnem jsme nechali ležet na půdě toho domu, já si musel odnést domů malířskou štětku. Otec ji dostal od nějakého malíře pokojů, kdyby ji nenašel ve sklepě, dostal bych výprask.

Scházeli jsme dolů po schodech, jako myšky, a venku jsme se rozešli a mířili jsme k domovům.

Cítili jsme se, jak největší hrdinové.

Třeba to pomůže a Oni potáhnou domů!

Nejlepší pocit z té naší proti okupační akce jsme měli následující den.

Nápisu na střeše radnice si všimli kolemjdoucí lidé.

Zastavovali se a četli si ten nápis.

Shlukovali se a někteří tomu zatleskali a vychvalovali toho, kdo to tam napsal.

Nikdo z nás se k tomu činu nikdy nepřihlásil. A udělali jsme moc dobře, protože netrvalo dlouho, a doba se začala zase měnit.

Měli jsme už občanské průkazy a mohli nás za to odsoudit, jako mladistvé provokatéry.

Ti co nejvíc křičeli, byli potichu, nebo změnili názor. Doba byla jakási nejistá. Nikdo nevěděl, co přijde.

 

 

 

Během měsíce srpna jsem se rozhodoval, čím bych se měl vyučit.

Chtěl jsem být kuchařem. Vaření mě bavilo.

Stalo se však něco neobvyklého. Děda přesvědčil mé rodiče, že nejlepší bude, když se půjdu učit do pivovaru. Pivovar, to je budoucnost. Pivo se bude vařit a pít pořád.

Jednoho dne jsem nasedl v Brodě s otcem do vlaku a odjeli jsme do Loučky.

Šli jsme tam do místního vyhlášeného pivovaru.

Přijali mne jako učně, takže jsme podepsali Učňovskou smlouvu. Po podpisu nás nějaký pán v slušivém obleku provedl pivovarem. To prý, abych viděl, do čeho jdu. Kdybych to býval byl věděl dříve, tak bych tam nikdy nevkročil jedinou nohou.

Po skončení prázdnin jsem se tak měl začít učit vařit, místo svíčkové na smetaně, Hradišťské pivo.

 

Prázdniny se chýlily ke konci.

 Jednoho dne jsme se s naší partou moc nudili. Menší kluci z ulice si hráli na schovávanou.

 Přidali jsme se k nim z legrace a hráli s nimi.

Hra na schovávanou se pro mne stala moc důležitou. Změnila se na poznávanou.

Schoval jsem se v jednom domě do sklepa.

 Sotva jsem se ukryl za zeď, vstoupila do sklepa Eva. Starší holka, která v tom domě bydlela.

Nesla koš s prádlem, které šla pověsit do sušárny. Rozsvítila světlo a pořádně se mě lekla.

„Co tu děláš?“

„Ticho, hrajeme na schovávanou, tak mě neprozraď…“

„Nechceš mi pomoct pověsit to prádlo? V sušárně tě hledat nikdo nebude.“

„Tam by mě hned našli…“

Dostala nápad.

„Tondo, já tě schovám do našeho sklepa.“

Otevřela sušárnu a položila tam na zem koš s prádlem a dveře zavřela.

Zhasla světlo a šla odemknout jejich sklep.

„Rychle si tam vlez!“

Schoval jsem se tedy do jejich sklepa. Ale Eva také. Zamkla dveře a byli jsme spolu v šeru sklepa.

Najednou se ke mně přitiskla a políbila mě. Začal jsem zrychleně dýchat.

 „Holku jsi ještě nelíbal, co?“

„Ne.“

Líbala mě a pak vzala moji ruku a přitiskla si ji na prsa.

Svojí rukou vedla tu mou, začal jsem ošahávat a hladit její prsa pod halenkou.

Pak mi šáhla do rozkroku. Oba jsme vzrušením sotva dýchali.

 Byl jsem z toho zmatený.

 Doposud jsem takto se žádnou holkou nebyl. Bylo to nesmírně příjemné a vzrušující, takto se Evy dotýkat. Probudila ve mně sexuální touhu. Přesto se po chvíli ovládla a dala pryč moji ruku ze svého mladého těla. Upravila si vlasy a nevinně se zasmála.

„Už musím jít pověsit to prádlo!“

Zůstal jsem stát, neschopný slova.

„Tak polez ven, musím zamknout sklep!  Líbíš se mi. Co děláš zítra dopoledne? Přijdi k nám. Budu sama doma. A osprchuj se, než za mnou příjdeš.“

Věšela v sušárně prádlo a mě si nevšímala. Když prádlo pověsila, zamkla sušárnu a zmizela na chodbě.

Jako omámený jsem naslouchal klapotu jejích bot po schodišti. Nahoře otevřela dveře a pak je tiše zabouchla.

Nečekal jsem, jestli mě děcka najdou, nebo nenajdou. Vyběhl jsem ze sklepa a oznámil, že už nehraju, že jdu domů.

Ta noc, která přišla, byla nekonečná. Zdálo se mi o ženách, o jejich tělech.

Nemohl jsem dospat a dočkat se rána. Co bude, až přijdu k Evě domů?

 

Snídal jsem schválně pozdě, abych za ní přišel, kdy už budou její rodiče v práci a Eva bude sama doma.

Máma se divila, že se ráno sprchuji. Udiveně se za mnou dívala, když jsem odešel z domu ven.

Spěchal jsem do domu, ve kterém Eva bydlela.

Vyběhl jsem nahoru po schodech a zazvonil u jejích dveří.

Otevřela a rychle mě vtáhla dovnitř.

„Honem, ať tě neuvidí sousedka…“

Zavřela za mnou dveře a zamkla.

Byla oblečena do lehkého županu. Vyčnívaly z něho její štíhlé bosé nohy.

Pohladila mě po vlasech, které jsem měl ještě vlhké od sprchování.

„To je fajn, že jsi osprchovaný.“

 Zavedla mě do svého pokoje a řekla, abych nestál a svlékl se. Ukázala na postel.

Jako ve snu jsem se pomalu vysvlékl z košile a kalhot. Zůstal jsem před ní stát jen v trenýrkách.

„Vidím, že jsi ještě nebyl s holkou v posteli… To je dobře!“

Stáhla ze mne trenky, takže jsem zůstal stát nahý.

Zálibně si mě prohlédla.

Shodila ze sebe župan a stála přede mnou nahá bez sebemenší známky studu.

Lehla si na postel a stáhla mě k sobě. Zašeptala mi do ucha.

„Mám zatáhnout roletu?“

„Ne. Chci se na tebe dívat…“

Přitulila se ke mně a začala mě líbat.

„Já tě něco naučím, nemusíš se ničeho bát…“

Dělal jsem všechno, co mi řekla, že mám dělat. Byla mojí učitelkou sexu. Poprvé jsem se miloval s ženou.

Eva byla mojí první učitelkou sexu. Byla moc dobrá učitelka. Myslel jsem, že spolu budeme chodit.

Dala mi ještě dvě lekce další dva dny. Vyvedla mě ale z mého omylu.

„Nikomu to nesmíš říct. Slib mi to.“

Tak jsem to slíbil.

Od té doby se ke mně neznala. Divná holka, napřed mě chce a pak mě nechá.

Toužil jsem se zase pomilovat, ale neměl jsem s kým.

Poznal jsem zblízka ženské tělo.

 Bylo to něco jiného, než se dívat dírkou v převlékací kabince na holky na Zeleném koupališti, jak se svlékají a převlékají do plavek.

Poznáním skutečného sexu a ženského těla, vůně ženy, skončilo mé dětství.

Nebylo to špatné, spíš naopak, bylo to moc dobré a začalo mé dospívání.

Důležité pro mě bylo, že už nejsem panic.

Později jsem se od jiných kluků dozvěděl, že Eva byla učitelský talent.

Naučila sexu hodně kluků a ráda.

Bylo to milování, ale bez skutečné lásky, bez hlubšího citu.

Jaké je to, skutečně se zamilovat do holky, jaká je opravdová láska, jak je nádherná, jak člověka změní, jak bolí, o tom jsem se měl zanedlouho přesvědčit.

 

1. září 1968  jsem šel brzy ráno na vlakové nádraží a s otlučeným hnědým kufrem plným oblečení jsem odjel vlakem do městečka Hradiště, kde jsem se měl nahlásit v internátní škole Středního odborného učiliště.

Internát se stal mojí pozdější noční můrou. Ne jeho stará budova, ale díky naším – ,mazákům´.


Hradiště však mělo kouzlo starého města.

Nádherné staré domy, podloubí, barokní kostel, náměstí s Morovým sloupem, dva parky, v jednom z nich byla socha Lenina a protékající řeka Morava, dávaly městečku zvláštní klid.

Později jsem objevil, že tak malé městečko má dost hospod.







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička