Když mraky, plné vlhké šedi,
své břicho táhnou líně krajem
a chandra zase smutky cedí,
já k divnovizím sklony mívám
a zlovolnosti blízko tuším,
tu celou duší osud vzývám.
Už přijdi, barvy jiné vystav
a zpívej, nebo něco říkej,
ať vidím z blízka klidu přístav
a prosím, zlým se nedotýkej.
Báseň ve mně evokuje severské dlouhé zimní noci, plné smutku, depresí, a také zde cítím nutkání "vypsat" se z toho zlého. Nejlepší díla vznikají ze silných osobních prožitků, což by mohl být i tento případ. Netvrdím to, jen tuším.
Přesunuji mezi nejlepší díla, velmi mě tvá báseň oslovila.
Tušíš dobře, Evičko...............