Trojitý Nelson – kapitola 14


29. prosince 2011, autor olda,




Ráno unaveně zamáčkl budík a silou vůle se snaží zmobilizovat

síly v sobě. Připadá mu, že tma kolem něj je nekonečná bažina, která

ho pohltí a zahubí, jakmile do ní z lůžka vstoupí. Když si jen

vzpomene, co všechno ho dnes čeká, stáhne se mu žaludek.

Alžběta leží dál. Ví, že nespí, ale dlouho už s ním nevstává.

Nevaří kávu. Nepolíbí ho na cestu…

Sedí na posteli se svěšenou hlavou.

Musí být na něj žalostný pohled.

„Já jdu, ahoj,“ říká směrem k Alžbětě.

Odpovědí je mu nesrozumitelné zahuhlání.

Bez pohybu.

Připadá si najednou sám.

Sám jako ten stříbrný srpek měsíce, svítící ještě na obloze.

On si však připadá mnohem, mnohem osamělejší.

Není mu dobře!

Nejraději by v práci křičel nahlas…

„Věřte mi, není!“

Nikdo však nesmí nic poznat.

Do projevené slabiny se začne útočit…

Cítí se strašně unavený, v noci se potí jako zvíře.

Ráno studená sprcha, káva, haldy vitamínů.

Má přece tři malé děti.

Musí se sebrat, přece neztratí místo?

Snad to nebude tak hrozné?!

Tak se v tom kolotoči snaží.

Káva, káva, káva…

Kolem stovky telefonátů za den, zakázky, objednávky, řemeslníci…

„Ano prosím, samozřejmě, vyřídíme, spolehněte se na mě, vše

bude v pořádku.“

Káva, káva, káva, vitamíny…

Strašně se potí a je až neuvěřitelně unavený.

Večer si musí lehnout dřív a spát alespoň deset hodin.

A just ne!

V mátožném stavu leží a láká spánek.

Nepřichází!

Ta zatracená hlava nejde zastavit.

Stojí mu to všechno za to?

Vždyť už vlastně nežije.

Peněz dost, ale život mu protéká mezi prsty.

A štěstí nepřichází…

Nevěnuje se dětem, rodina ho nezná a vlastně už se přestává zúčastňovat

normálního života.

Je ze sebe nešťastný a několikrát se těžce opil…

Výčitky svědomí potom jsou přímo ďábelské…

Když sedí v neděli u oběda s rodinou, vnímá je asi tak, jako když

jede v rychlíku a kolem něj se míhá krajina.

Káva, káva, káva, ještě větší haldy vitamínů.

Ať mu dají všichni pokoj!

„Samozřejmě, to je pro nás maličkost, do dvou hodin to máte

zpracované, do hodiny přeložené. Zakázka odejde ještě dnes. Ano,

pane řediteli, zvládnu to, ale možná až zítra, tak dobře.“

„Naplánujte si dovolené.

Příští týden jedeš na to Slovensko, tady zpracuj tu statistiku.“

To udělej, to nedělej…

Že neumíš německy?

„Tak rychle do kurzu, ale napřed dodělej tu nabídku, no samozřejmě,

hned jak se domluvíš s Prahou, potom přijď ke mně…“

Alžběta mu na jeho nářky z práce odpovídá:

„Ani nejdeš na procházku.

Na domě je potřeba, na zahradě je potřeba, u dědy je potřeba…

S holkama jsem pořád sama.

Nenech ze sebe dělat blbce, rozhodni se, co je důležitější.“

Ano!

V této životní etapě je důležitější všechno!

Káva, káva, káva, haldy vitamínů, sklenička po obědě, rohypnol

a diazepam.

A vida, že to jde!

Doktorka měla skvělý nápad.

Rychle a elegantně.

Vlastně to fungovalo.

Dalo se toho vydržet mnohem víc a bez následků.

Trošku si ten den natáhne a hlavu zastaví dnes naprosto výjimečně

dvěma prášky na spaní.

Nakonec ono se vůbec nic nestane, když si dá skleničku po obědě

i po večeři. Vlastně!?

Vždyť nemusí chodit na obědy vůbec…

Hlavně musí zítra skočit k doktorovi, protože mu už docházejí

prášky.

Jistě se nebude zlobit, že jde tak brzy.

Ale každý bod dobrý.

Včera večer to ale přehnal.

Moc si nepamatuje.

Dá si skleničku první pomoci ráno.

Výjimečně.

Dvě skleničky, výjimečně tři…

Kolik jich zase bylo včera?

Svědomí má podobu pekla s obrazů Hieronyma Bosche…

Neví!

To bylo výjimečně!

Má to pod kontrolou!

Když se opije, tak vědomě, aby si vyčistil hlavu.

A kdyby chtěl, bude pít klidně jenom džus.

Vydrží to týden.

To čumíte, vy pochybovači!

Potom zas alkohol.

Nebylo ho až tak moc.

Asi se opil proto, že to nakombinoval s práškama.

To si už nesmí dovolit.

V práci se na něj dívají soucitně.

Co se to s tím Kubou děje, myslí si.

Hieronymus Bosch je hodný dědeček z pohádky…

Už nedokáže to negativní, co se v něm děje, ani pojmenovat…

Doma žena už ví…

Slibuje znovu, že má vše pod kontrolou.

Může s tím skoncovat okamžitě, jak si řekne.

Ví přitom, že lže sám sobě.

Jenom proto, že mu tato lež pomáhá přežít.

Ale proč by skoncoval!

Nadře se jak zvíře, tak na to má právo.

Není žádný povaleč, který jenom a jenom chlastá.

On přitom vydělá i slušné peníze, uživí pětičlennou rodinu, tak to

je sakra rozdíl.

Končí s tím už podesáté.

Bez diazepamu je nervózní a roztřesený.

Bez alkoholu není svět barevný a všechny problémy obludné.

Nespí.

Ráno jede trolejbusem a myslí jenom na to, že v sedm otvírají bufet.

Dvě dvanáctky a na světě je zase krásně. Vdechuje svěží vzduch

a cítí, jak mu alkohol začíná proudit v žilách.

Jako když dostane rozhřešení…

Tak hurá do práce.

Nikdo nic nepozná.

Je vykoupaný, oholený, s kravatou, a Hugo Boss to jistí.

Úkolů je sice hodně, ale ve skříni je ještě za šanony půl fernetu.

Dneška se nebojí. Jen co bude trošku prostoru, tak s tím skoncuje.

Šéf mu to ale pokazil.

Když mu oznámil, že bude doma týden na dovolené, tak mu dal

na vybranou.

„Buď budeš doma a potom následuje vyhazov, nebo se dáš dohromady

a začneš makat. Tady mají i stěny uši a včera jsem slyšel křik,

že nikdo nebude dělat na opilce.“

Kdo tady křičí?

Jedině Zdena, mihne mu hlavou.

Ale to není vlastně podstatné.

Panebože, pomozte mi někdo!

Mlha a beznaděj.

Nedokáže myslet.

Jednou ve tři ráno sedí s hrstí hypnotik a fl aškou fi nské vodky.

Udělá konec všemu…

Je sobec a taky na to nemá dost odvahy…

Vidí, že to sám nezvládne.

Tak se seznámil s psychologem Vojtou.

Začínají od nuly.

Ráno vstává v šest, předá holky babičce a utíká do zaměstnání.

V práci se potí a třese, musí se strašně překonávat.

Nejraději by zalezl pod peřinu.

Všichni kolem mu fandí, alespoň to je dobré.

Jazyk se mu lepí na patro a nejraději by potlačil třes celé duše

chemicky.

Nesmí, nesmí, nesmí…

Návyk je obludný.

Plní Vojtovy příkazy.

Ráno studená sprcha, úkoly rozdělené po půlhodinách, jednoduchá

strava a hlavně abstinovat, abstinovat!

Žádná psychofarmaka.

Po práci holky, procházky, úkoly…

Alžběta si ho zkoumavě prohlíží.

Nemá žádné stání.

Bytostný neklid.

Nemůže se soustředit na nic jiného, než na to, že abstinuje.

Několikrát selhal.

Rodina začíná být zoufalá a Vojta od něj dává ruce pryč.

Několik hodin seděl v parku a pozoroval zdánlivě bezstarostné

kolemjdoucí. Nosí v hlavách své spořádané světy a je to vidět i ve

výrazu jejich tváří.

A on s horečnatýma očima ten chaos vlastně vytváří nejen sobě,

ale i v okolí…

Uhlově černý kos si ho prohlíží a zvědavě natáčí hlavu.

 „Maminko, maminko, pán se na mě mračí,“ volá modrooká copatá

holčička.

Raději se zvedne a jde.

„Nedá se nic dělat, tady máš doporučení na psychiatrii. Už jsem

tě objednal.“ Vojta je nekompromisní.

Verdikt.

Ultimátum?!

Celou noc nespal.

Třesoucí se, oholený a v saku se vydává na kliniku.

Snaží se zamaskovat vnitřní nejistotu a má pocit, že všichni kolem

vědí, kam jde. Jazyk se mu lepí na patro a celý se třese, pot stéká

po zádech a připadá si jako poslední z posledních.

I když je paní doktorka velice příjemná, říká jí pravdu jen s maximálním

vědomím toho, že nesmí lhát. Jinak mu totiž nikdo nepomůže.

Jako by byl soudce i odsouzený současně.

Sám nad sebou vynáší rozsudek.

Připadá si jako na pranýři.

Najednou minul bod od kterého je vše jedno.

Úplně všechno na sebe řekne, snad to k něčemu bude.

Ano paní doktorko, bral 140 mg diazepanu denně, rohypnol, stilnox,

do toho samozřejmě alkohol.

Ozvaly se žaludeční vředy.

Vyhodí ho možná z práce.

Manželství je pochmurné a rodiče lomí rukama…

Jazyk se mu lepí v puse jako oteklá kláda a hlava třeští.

Dostal na vybranou.

Buď ukázněná abstinence a léčba ambulantní, nebo léčba ústavní.

Blázinec?

Panebože, to snad ne!

Musí, musí, musí…

V práci mu zase všichni fandí.

Dostal antidepresivum, které začne působit až po třech týdnech.

To nevydrží!

V noci se potí, nespí, vypije několik litrů studené vody s citronem.

Káva, káva, káva, studená mattonka.

Za svitu měsíce chodí v pyžamu po dvoře a dýchá zhluboka.

Oblečení se na něj lepí, studí a prsty na rukou brní.

Studená sprcha a ráno znovu.

V zaměstnání dělá podřadnou práci, na kterou ho přeřadili.

Kalich hořkosti až do dna.

Doma i v práci jak pod drobnohledem.

Ne, že by nechtěli, ale už mu moc nevěří…

Musí, musí, musí…

Zaměstnání, projížďka na kole, studená sprcha, káva a mattonka,

strouhaná mrkev.

Antidepresiva začínají zabírat.

Jako by z té pomyslné hromady písku byla už viditelná část odnošena.

Tak dál!

Poradíme, posloužíme, odnesu atd.

Píše úlohu s Bětkou, jde pro Ivu do školky, dává holky spát.

Byl s celou rodinou na nedělní procházce.

Už se dokáže plně soustředit na problémy kolem sebe.

První zakázka, hurá!!

První projev důvěry.

Nesmí zklamat.

Další, další, další a po roce už dělá padesát pět procent všech zakázek

ve fi rmě.

Paní doktorka je spokojená a on taky.

Jiný člověk!

Ne!

Jekyl a Hyde.

Podařilo se jim s paní doktorkou spoutat tu obludu.

Ale jenom spoutat, ona spí a dostal pokyny, jak ji neprobudit.

Kdo ví, co by bylo potom…






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson



Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 14” - 1


    Eva   (1.1.2012 (17.11))

    Pocity člověka, kterého tlak okolí donutí.... jak věrně popsáno...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička