Trojitý Nelson – kapitola 15


29. prosince 2011, autor olda,




„Good morning!“

„How are you?“

„Ja, ausgezeichnet.“

„Prego…“

Kam jen položil ty katalogy s ovládacími prvky?

„Promiňte, ale tuto problematiku vám nejlépe vysvětlí náš specialista,“

a Jakub je představován novým a novým zákazníkům.

Velký svět.

Svět plyšových koberců, vůně doutníků, obleků a pochopitelně

krásných žen, hostesek a jejich parfémů, ze kterých se až točí hlava.

Šampaňské jemně šumí a koňak zlatavě líně teče…

Koketní pohledy a svádění.

Chceš sex? Jsem na třista dvacet jedničce.

S Irenou jsi měl jít, ta umí neuvěřitelné věci…

Všichni s ním jednají jako se sobě rovným.

Ba někdy i víc, on zastupuje fi rmu světové pověsti.

Těsně za fi rmou Siemens.

Doma mu ještě Alžběta zběžně upravila kravatu, okartáčovala

oblek a když odcházel, bylo mu jí trošku líto.

Janička, s pusou od strouhaných jablek, se na něj zasmála, až ho

píchlo u srdce.

Vždyť je jak kočovný herec.

Doma si hraje na tatínka.

Za hodinu z něj bude obchodní zástupce.

Odpoledne tenista a večer příjemný společník.

Doma ve vytahaných teplácích a večer v obleku Hugo Boss…

Kde je vlastně ve skutečnosti?

Kdo je!?

Tlumená hudba v pavilonu ‚Z‘ jen podbarvuje atmosféru.

Jako malý kluk sem chodíval s rodiči.

Prostředí veletrhu ho vždy jaksi magicky vtahovalo a lidé na stáncích

mu připadali jako z jiného světa.

Rozdávali propagační materiály s nedbalostí milionářů.

Byla z nich cítit moc.

Moc fi rem, které zastupovali. Firem, které tehdy byly za železnou

oponou. To si však Jakub tenkrát neuvědomoval.

Dnes je na jejich místě a malí kluci k němu vzhlíží stejně. Chtějí

po něm plakáty, propisovačky, odznaky… Musí se tomu usmát. Už

neví, jak by se postavil, protože ho děsně bolí nohy a v zádech. Cítí

se jako vymačkaný citron, s tím vynucovaným úsměvem.

„Nazdar zástupče,“ vytrhne ho ze snění hlas za zády.

Otočil se. Panebože, Zdeněk! Tolik let se neviděli. Jak zestárl a prošedivěl,

myslí si z prvního dojmu. Na Zdeňkovi je vidět, že je evidentně

rád.

Nalévá mu skleničku whisky. Potom druhou. Mírně se mu chvějí

ruce. Jsou upracované. Poznamenané těžkou fyzickou prací.

„Jo, Kubíčku,“ říká Zdeněk smutně, „já už se nechytnu, jsem starej.“

Tak to je bývalý vedoucí oddělení, idol žen v podniku i jachtklubu.

Kuba cítí záchvěv lítosti.

Ne pro každého byla takzvaná sametová revoluce osvobozující.

„Co Oplt a Doktor?“ ptá se.

Zdeněk se na něj podívá udiveně.

„Copak ty to nevíš? Doktor umřel před pěti lety, naprosto sám.

A Oplt zemřel před necelým rokem. Na infarkt. V duchu jsem se

mu omluvil, já ho měl za hypochondra, který si ty svoje potíže vymýšlí,“

pokyvuje zamyšleně hlavou.

Pevný stisk ruky a postava mizí v davu.

Cítí najednou prázdno.

Jednou rukou si povolil kravatu a zapálil cigaretu.

Jo, vždyť Oplt vlastně taky jezdil po veletrzích!

Alžběta ho chápe čím dál míň.

Alespoň má ten pocit.

Hmotně se začínají blížit ke svým představám před lety a najednou…

Jako by to ztrácelo smysl.

Nezajímá ji.

A ona nezajímá jeho.

V posteli si to odleží a snad už ani okatěji nemůže dát najevo, že

plní nepříjemnou manželskou povinost. Sex mu přináší pouze fyzické

uvolnění, které však jen rozšiřuje poušť lásky a absenci citu.

Má pak pocit zvířete, které vybilo své pudy a dost.

Příště si to radši udělá ve sprše. Nebude muset tak přemýšlet…

Ani si nevšiml, že proudy návštěvníků začínají řídnout.

Někdo zhasíná většinu světel na stánku.

Pan Madsen je zve na večeři.

Dá si ještě rychle dvě orosené fi nské vodky a cítí, jak z něj únava

padá. Před chvílí by si nejraději lehnul a nyní, na zadním sedadle

pohodlného mercedesu, se docela těší na líšeňský zámeček.

Přízrak Alžběty zmizel.

Na chvíli.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson



Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 15” - 2


    Agin   (30.12.2011 (9.47))

    Ahoj Oldo....dobře psané, bez zbytečných kudrlinek. Ráda počkám na další díly. Agin


    olda   (31.12.2011 (10.05))

    Děkuji za pochvalu :-) V novém roce přeji jen vše dobré! Olda



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička