Trojitý Nelson – kapitola 19


1. ledna 2012, autor olda,




Silueta nahrbené postavy, odevzdaně sedící na lůžku, se rýsuje

proti oknu.

Venku, ale vlastně i uvnitř místnosti, je nevlídno a šedivo.

Neklidná noc.

Jeden sen, který se neustále vracel.

Jakub trhal bílé lilie.

Spoustu lilií do velké křišťálové vázy a potom, když už měl vše

téměř hotové, zoufale hledal tu poslední, aby dílo dokončil.

A najednou viděl sám sebe přes zamžené sklo.

Vně podivné projekce.

Ve skleněné průhledné kleci a nemohl se vrátit.

Jako by byl přes noc zaklet do fotografi e pana Sudka z cyklu „Pohled

z okna“…

Probuzení ho moc nevysvobodilo…

Chvíli měl pocit, že sen pokračuje.

Jen v jakémsi jiném stupni vědomí.

Se strnulým pohledem nehybně sedí na posteli.

Sucho v krku a připadá si podobně, jako když kdysi odjížděl na

vojnu.

Jo vojna.

Tehdy alespoň obrysově věděl, co ho čeká.

Ale dnes?!

Asi nic dobrého.

Na hrubý pytel hrubá záplata!

Za všechno se platí a cena se zdá mnohdy zbytečně vysoká.

Myšlenky zase nabírají na síle, vylévají se z řečiště a pomalu ho

cele zaplavují. Začíná s ním mírně třást zima.

Rozhodl se správně?

Bude to mít všechno nějaký smysl?

Má opravdu sbaleno všechno, co bude potřebovat?

A co je vlastně v této chvíli potřebné…?

Vše se zdá náhle potřebné i nepotřebné a zmatek přemohl zbytek

logiky.

Ale hlavně!

Co ho, proboha, vlastně čeká?!

A s intenzivním pocitem viny ho černý vír strhává zase kamsi do

nekonečné hloubky.

Všichni ti démoni i vemlouvavá nutkání, tak silní v noci, se zachvěli

strachem, ale nepustili se ho.

Před domem však už zaskřípaly brzdy a krátce zatroubilo auto.

Vlastík.

Znají se už dlouhá léta. Od průmyslovky. Pomalu už třicet let.

Nevidí se třeba dlouhé měsíce, ale vědí o sobě. Vlasta dokáže vycítit,

když jde do tuhého a v těchto situacích nikdy nezklamal. Dokáže

pomoci. Na vlastní úkor. Velmi vzácné, zvláště v dnešní době.

„Tak co, hochu, jedem?“

„Jedem,“ kývne poněkud nerozhodně hlavou a pohledem se rozloučí

s domovem. Tolikrát to tu nemohl vydržet a jen jen vypadnout

pryč, a teď cítí, jak opouští to bezpečí, které dřív ani nevnímal,

protože nebylo ohroženo.

Ještě dobře, že děti jsou ve škole a manželka v zaměstnání.

Je to tak jednodušší. Nemá rád loučení a toto by navíc připomínalo

trapné divadlo.

 

Před ním je minimálně třináct týdnů, přemýšlí úporně, ale kdo

ví…. Pořád se nemůže vnitřně ztotožnit s cílem cesty.

Ústavní léčba.

Blázinec!

Až do okamžiku vjezdu na dálnici oba dva mlčí.

Oba dobře ví, o co jde, a nějak nemohou začít.

Všechna slova se zdají povrchní a zbytečná.

Začíná mírně pršet, ale ve velké rychlosti se okamžitě vytváří trhavé

potůčky na předním skle. Mimořádně ponuré počasí zvláště

v tomto ročním období.

Vlastík zapíná stěrače.

„To ti je, člověče, jako z fi lmu,“ začne. „Ideální počasí na cestu

tam, kam jedeš.“

Rozpršelo se hustě a stěrače stačí jen taktak pojmout přívaly vody.

Cesta po dálnici směrem na Prahu je stejně fádní a stereotypní jako

jejich rozhovor. Proč jen se říká „trapné ticho“? Vždyť v některých

situacích je nucený rozhovor ještě trapnější…

Kolikrát už po této silnici jeli.

Po stejné cestě vstříc různým osudům.

„Kubo, znám tady jeden motorest,“ říká Vlasta, „můžeš si dát

jedno pivko, dlouho si ho nedáš…“

„Raději ne,“ odpovídá po drobném zaváhání.

Humpolec.

Jakub dnes nedokáže vnímat kouzlo Vysočiny. V duchu už je na

místě určení a Vlastovo vyprávění vnímá jakoby z dálky.

„Areal.“

Malá vesnice v údolí s dominantou rozlehlého kláštera.

Osamělá.

Uprostřed lesů.

Odříznutá od světa…

Ještě kousek po silnici, hřbitov a naproti léčebna.

Psychiatrická léčebna!

Ideální místo pro boj s přízraky. Jako by si zde podali ruce Bergman

s Vláčilem, napadlo ho ještě…

„Dobrý den, dnes u vás nastupuji ústavní léčbu,“ nutí se Jakub do

bodrého tónu.

 „Máte toaletní papír, kávu, cigarety a dva čisté sešity?“ ptá se

neosobně z mluvítka u brány chraplavý ženský hlas vojenským tónem.

„Mám.“

„Vstupte!“

Ozve se bzučák a za okamžik zaklapne brána, která má z obou

stran namísto kliky kouli. Jako výstřel popravčí čety a zvuk brány

ještě vibruje tichem. Ohlédne se, když za ním zazní smích dvou důchodců,

kteří venku komentují nějakou vývěsku. Najednou je vidí

jinýma očima. Za ním zůstal svět, kterého přestal být ve zlomku

vteřiny součástí.

Cítí svíravý pocit kolem žaludku.

Velký prostor a linie plotů s ostnatými dráty mizí kdesi v dálce

v lese. Uprostřed nepřátelsky vyhlížející jednopatrová budova se

zamřížovanými okny.

Kafk ův Zámek!

Úplně se lekne té náhlé intenzivní asociace.

Za zády, vně oplocení, zaburácí motor. Vlasta se křečovitě směje

a zdraví palcem nahoru. Auto v okamžiku mizí za zatáčkou u hřbitova.

Sám.

První kroky ke vchodu do budovy.

Jako by to ani nebyl on.

K jeho údivu ho rozbouřeného mechanicky nese tělo vstříc neznámému

osudu. U vchodu je velká bílá tabule s modrým nápisem.

Psychiatrická léčebna Malý Brod

pobočka „Areal“

protialkoholní a toxikologické oddělení

Návštěvy pacientů: So, Ne 12.00–17.00 hod.

DĚTEM VSTUP ZAKÁZÁN!






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson



Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 19” - 1


    Eva   (1.1.2012 (17.20))

    Píšeš velmi čtivě, doslova text hltám.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička