Trojitý Nelson – kapitola 27

Před oknem do kuchyně sedí na zemi Zbyněk a vedle něj postává Karel. Oba jsou v pracovním a čekají, až je zřízenec odvede na pracovní terapii do kláštera.

Karel je bývalý ředitel jedné severočeské papírny. Takový intelektuál a „páneček“, který se sice v posledních fázích pomočoval, tančil nahý na stole po výročním zasedání správní rady a je v podmínce za to, že opakovaně bil svoji manželku pod vlivem alkoholu. Nikdy však nezapomene zdůraznit, že pil pouze kvalitní alkohol, dbal o své oblečení a nikdy, opakuji nikdy(!), nebyl agresivní.

Když se ho terapeuti ptají, jak to bylo s jeho manželkou a agresivitou, odpovídá, že to byla naprostá výjimka, protože to by nevydržel nikdo, ale v jádru takový není… V montérkách vypadá úplně jako Laurel.

Na Zbyňka přistálo slunéčko sedmitečné. Ten, v jakémsi nostalgickém záblesku, napřahuje pravou ruku a říká: „Kam poletíš, slunéčko, do nebíčka, nebo do peklíčka?“ Brouček rozpačitě přešlapuje na špičce ukazováku jeho potetované pravé ruky. „Tak si leť třeba do prdele!“ odcvrnkne ho Zbyněk.

„Zlomils mu nohy,“ říká Karel.

„Ty si vyser voko, nebo ti zlomím nohy taky,“ odpovídá mu Zbyněk.

Ale to už jde Maruška a vede třetího.

„Pan doktor půjde s vámi,“ říká.

A doktor Nohel, bývalý šéf horské služby, usedá vedle Zbyňka.

„Jé, sluníčko,“ říká najednou a pozoruje broučka, který se ve smrtelné křeči motá na zemi.

Zbyněk a Karel se na sebe podívají a svorně odpovídají: „Polib si prdel, doktore.“

Ten se dívá vyjeveně a jejich reakci zjevně nechápe.

U dveří se objevila shrbená postava doktora: „Pánové, neseďte na zemi, nebo se nachladíte.“

Neochotně vstávají.

Doktor je zástupce primářky. Přesluhující, pětašedesátiletý internista i s atestací z psychiatrie. Nahrbený, s vážnými problémy kyčelních kloubů, trošku nakloněný na pravou stranu, vždy s francouzskou holí. První dojem z něj byla jakási zapšklost, což bývá častá reakce na nějak viditelně poškozené lidi.

Jakub ji považuje za jednu z nejhorších vlastností. Je to stav, kdy má člověk pocit, že celý svět je složen z ozubených koleček, která do sebe vzájemně zapadají, a díky tomu tento složitý stroj funguje…

Někdy má pocit nefunkčního ozubeného kolečka, které se sice točí, ale točí se zbytečně. A z toho vzniká zapšklost. Je to jedna z nejhorších vlastností, neboť se nepromítá hlavně do okolí, ale obrací se proti člověku samotnému, a tím v něm vzbuzuje řetězovou reakci všeho dalšího negativního. Všeho a ještě mnohem více věcí, které se dají popsat…

Člověk se v prvé řadě zatvrdí proti sobě, potom proti okolí a v té své zapšklosti tvrdne a tvrdne jako skála, až se mu srdce promění v kámen. A člověk bez srdce už není člověk. Je to biologická jednotka, která se stará především o svoje potřeby a co je nejhroznější, bída a neštěstí ho jaksi těší a dávají mu pocit zadostiučinění…

Opakem zapšklosti je otevřenost.

Láskyplná otevřenost.

Musí dělat dobré skutky, ale ne z prospěchářství, aby měl u Boha další plus. Musí se naučit mít rád jiné lidi. To je práce na celý život…

Vidíme kolem sebe všechno to špatné a většina z nás by to ráda změnila. Málokdo ví jak. Netvrdím, že to vím, ale občas mě napadá, co se tak zbavit své vlastní zapšklosti a začít sám u sebe? Ze začátku třebas i „na vůli“…

U doktora se ale Jakub setsakramensky zmýlil. Je to jeden z nejlepších lidí, co v životě potkal. Ale to by byla dlouhá historie…

A je to konečně tady!

Červené křeslo je symbol.

Červené křeslo je meta.

Červené křeslo se zdá být reálné až od třetího léčebného stupně.

Červené křeslo je nutnost pro ty, co mají léčbu jako součást rozsudku.

*****

Jakub teď vzpomíná na nástup. Když byl v bílých korálích a nultém stupni, tak se někdo právě v červeném křesle loučil. Tehdy mu připadalo naprosto nereálné, aby tam někam postoupil taky.

A za chvíli do něj usedne…

Dobrovolná léčba se dá ukončit kdykoliv, ale je to pak označeno jako disciplinární ukončení a hrozí nebezpečí, že pacient bude předchozí léčbu hradit.

Na začátku každý podepisuje smlouvu, kde se zavazuje k minimálně třináctitýdenní léčbě. Po uplynutí třinácti týdnů, bez ohledu na dosažený léčebný stupeň lze pak odejít bez následků, ale léčba se považuje ze nedokončenou. Tzv. odchod na smlouvu, který zde nevidí rádi.

Velmi mnoho lidí ukončí léčbu předchozími dvěma způsoby. I Jakub byl zprvu přesvědčen, že odejde na smlouvu. Když už však byl ve trojce, přišlo mu líto nedojít až na vrchol. Měl pocit, že má ve všem jasno, že je to jen jakási formalita. Ale je to možnost po dlouhé době dotáhnout něco do konce.

Dokázat jiným a hlavně sobě, že není zbabělec.

Podstoupit to riziko, neboť v léčebně člověk neví dne, ani hodiny.

Prodloužit si pobyt o čtrnáct dnů není žádný problém.

V důsledku nedorozumění ve stupni 3A mohl klidně dostat čtyři body, kdyby Eliška chtěla. Jednalo se o neúčast na programu, na který si myslel, že už jít nemusí. Dostal sice dva, ale pěkně znejistěl…

Kdyby však tady od toho odešel, tak by si to stále vyčítal.

Nejistota.

Kromě všeho bude mít alibi. Víc udělat nemohl.

Odejít z křesla! Ničeho vyššího v léčebně nelze dosáhnout.

Eliška je nemocná. Sakra, sto dní s ní a u vyhlášení výsledků není.

„Pojďte,“ kýve na něj Alenka. Terapeutka z jiné skupiny, kterou zná pouze z komunity. Chvíle nejapného povídání, co bude dělat, co nebude, co bylo v léčbě nejtěžší, co nejlehčí atd. Potom pacienti vstávají, přejí mu, děkují mu postupně.

Vynikající pocit.

I když měli možnost, nikdo ho za nic veřejně nekritizoval.

Nějak se na konci zmínil, že má pocit i přes to křeslo, že to z něj dobrého člověka nedělá.

Alenka oslovuje komunitu: „Kdo z vás si myslí, že je Jakub správný chlap?“

Les rukou.

Les padesáti párů rukou.

Opojení.

Radost.

Vítězství…

Pocit lehkosti připomínající maturitu, promoci, odchod z vojny, narození dítěte…

Těžko definovatelné.

Podává si ruce s terapeuty.

Konec léčby!

Jde chodbou a kolem něj teče řeka různobarevných korálů. Jako by už mezi ně nepatřil.

Obdivné a závistivé pohledy.

Ještě si naposled projde „Areal“, známá místa.

Kamarád pro něj přijede zítra ráno v deset.

Konec!

Připadá si lehký jako hejno holubů, které s tleskáním zakroužilo kolem klášterní věže…