Trojitý Nelson – kapitola 30

„Tady se nedá bydlet, jak jsme tady namačkaní. Jako sardinky,“ dá se slyšet už permanentně nespokojená Alžběta.

„Já teď vydělávám a ta tvoje almužna není o moc větší než ve vrátnici.“

Škoda, že se na to téma nechtěla bavit dřív.

To pouze komentovala tak, že jeho plat má dnes každý blbec. Ona dnes vydělává na rodinu, ale nemá ani tolik jako před lety každý blbec.

Nebude se zbytečně rozčilovat.

A zase náhoda!

Po práci se zastavil chvíli na vrátnici, za bývalým kolegou. Jo, všechno je to o penězích, kýval hlavou starý kolega. Co ale my, s našimi platy. Jsme rádi, že přežijeme.

„Potřebujete peníze?“ zpomalil běh kolem vrátnice pan Košutek, zaměstnanec firmy Finanční marketing. Jakub mu popsal svoji situaci a kupodivu se pan Košutek netvářil nijak zvlášť beznadějně.

„Něco vymyslíme,“ zatvářil se při odchodu spiklenecky.

Svitla malá naděje.

Malá, ale je.

Alžběta pochybovačně kroutí hlavou: „Ty tvoje optimistické vize už známe.“

Podařilo se!

Má schválenou půjčku tři sta tisíc korun. Průzkumy, nabídky, smlouvy, dohody a vše vypadá reálně. Kdyby mu někdo před půl rokem řekl, že bude mít slušnou práci a začne s tak rozsáhlou přestavbou, vysmál by se mu.

Náhoda?

Osud?

Že by se opravdu ta pomyslná Štěstěna unavila…?

Jen Alžběta se nějak zvlášť neraduje.

„Co z toho! Stejně to zase budeme splácet jako magoři.“

Chová se k němu, jako by byl vzduch…

„Budeme mít půdu, ale deset let budeme ještě víc utahovat opasek!“

Trošku mu to vzalo elán a euforii.

Myslel si, že to trošku uvolní prostor i duše všech.

Blbost!

Alžběta chodí z práce čím dál později. Mají toho moc.

Ráno v šest zařinčel zvonek u vchodu. Stálo tam sedm chlapů v montérkách.

Start!

Jejich šéf vypnul auto a se širokým úsměvem mu podává svoji medvědí tlapu.

„Tak nás tady máte,“

„A nebojte se, máme plachty,“ říká konejšivě na Jakubovy bojácné pohledy k olověné obloze.

Když odchází do práce, jsou už všichni na střeše a za ním se ozývá řinčení prvních starých tašek, které začaly v rychlém sledu dopadat do přistaveného kontejneru.

Vrátil se z práce.

Střecha je pryč.

Jen konstrukce z trámů je skutečně potažena celtami, které svými volnými konci práskají ve větru.

Trošku se mu stáhnul žaludek.

Teď to tedy přestalo vypadat na rychlou čistou akci ze sádrokartonu…

Nejraději by si lehl. V práci toho bylo víc než jindy, ale nejde to.

Pokrývačům do toho trošku zapršelo a celý dům je plný odporně jemné černé kašičky vytvořené jemným půdním prachem se sazemi a vodou.

Před domem je rovněž a sousedé se chodí vyzývavě dívat.

Proudy vody!

Hadicí půl hodiny ostříkával celé prostranství před domem. Kbelíky a kbelíky vody se saponátem a dole není už skoro poznat, že nemají střechu, ale igelitový stan.

Sedl si na trám a třesoucíma rukama scvrklýma od vody si zapálil. Je úplně hotov.

Alžběta nikde.

„Tati, co bude k večeři?“ volá zespodu nejmladší dcera.

No nic.

Zvedá se pomalu z trámu a překonává bolest v zádech. Tak toto asi nebude ten nejlepší pracovní pokus.

Samoobsluha už je bez zákazníků. Koupil půlku chleba, sýry a salám.

Výkřiky o hladu ustaly.

Když ležel ve vaně a drhnul ze sebe tu černou špínu, rozštěkal se pes.

Alžběta.

„Taky mohlas přijít dřív, když víš, co se tady dnes děje,“ neubrání se útočnému tónu.

„Byli jsme s Petrem nakupovat, je potřeba doplňovat zásoby,“ dívá se na něj jaksi posměšně.

Nějak často v poslední době zaměňuje výraz „byla jsem“ za „byli jsme“, blýskne mu hlavou, ale rychle tu myšlenku zase zaplaší.

To by tak scházelo, aby do přeplněné hlavy chtěl ještě vměstnat žárlivost.

 „Mají holky hotové úlohy?“

Na to už raději neodpovídá.

Ráno vstal silou vůle a za chvíli opět opouští řemeslníky, kteří ho dnes nebudou naštěstí moc potřebovat.

Během týdne je dům pod novou střechou. Jsou hotové izolace a zabudována střešní okna. Až na poměrně těžký konflikt se sousedy se vše odehrálo bez technických problémů. I domluvená cena sedla.

Jakub je spokojený.

Alžběta se poprvé vydala na půdu.

„No dobrý.“

Nová červená střecha září mezi starými domy v okolí a i jejich stará černá kočka Cína sedí na hřebeni a vše si jakoby nevěřícně prohlíží.

„Dnes ne,“ odstrkuje ho v noci Alžběta.

„Mám nějaké problémy, musím se poradit s doktorem.“

Pocit jakési divné cizoty s ponížením se ozval za hrudní kostí, ale je tak unavený, že rychle usíná.

Jo, dnes už je to jiné, jako když stavěl před revolucí!

Řemeslníci se o vše postarají, kde jsou ty časy s Žankem a jeho pověstné závěrečné: „Umýt!“

Našel si jenom jednoho pomocníka, co si bral padesát korun na hodinu. Jura z vedlejší ulice. Devatenáctiletý študák. Měl starou motorku Jawa dvěstěpadesát a se zářícíma očima vykládal Jakubovi, jak si šetří na novou, silnější.

„Šéfe, tu sodovku mi do lednice nedávejte, nějak mě bolí v krku.“

„Na hodinu si někam zajedu a ještě přijdu,“ říká jedno odpoledne.

Sousedka ze secondhandu přiběhla za necelou hodinu.

Ubrečená.

„Slyšeli jste to už!“

„Jurovi vjel do cesty z vedlejší cesty bagr, …urazil si hlavu!“

Nedopitá láhev sodovky ční jako vykřičník…

V dřezu talíř s nedojedeným obědem…

Nevynucená minuta ticha na stavbě…

V životě jde někdy vše strašně rychle. A nejrychlejší se zdá být nečekaná smrt mladého člověka.

V tmavém saku stojí před čerstvým hrobem. Za nehty ještě sádru ze stavby.

„Dneska jsme zase byli s Petrem nakupovat.“

Byli jsme tam, byli jsme onde…

Dnes ho to nějak mine.

Myslí na Juru a jeho matku, které se bůhvíproč stydí pohlédnout do očí.

Zůstala sama.

Její manžel, Jurův otec, zemřel na cirhózu jater. Několikrát neúspěšně léčený alkoholik.

„Kluk si u tebe aspoň přivydělal…

…na pohřeb,“ rozplakala se na ulici.

Cítil, jak mu vlhnou oči.

Dnes nebyly nákupy, pro změnu se řeší nějaký neodkladný úkol v práci.

Co vlastně má smysl!?

V této chvíli?

A předivo v jeho duši jako by se rozrostlo o další jemné vlásečnice, které ještě pevněji sevřely ne srdce, ale celou jeho bytost, nad kterou se zhmotňovalo ono biblické: „Marnost nad marnost a všechno je marnost.“

„Já jsem ten, který je, a ty jsi ten, který není.“

Snad alespoň Jura byl už v této chvíli na oněch neznámých zelených pastvinách, kde nebude mít nikdy nedostatku a už vůbec ne toho, kvůli kterému šel k nim na brigádu…