Smlouva s Ďáblem 56. díl


14. srpna 2010, autor tonyend,



„No tak Tondo, na co myslíte? Zvládnete překládat? Dám vám návrh na 5 červených bodů, pokud to zvládnete!“
„Kolik?“
„Dám vám pět, pět červených bodů, víc nemůžu!“
Červené puntíky jsem nepotřeboval, měl jsem jich na svém kontu dost.
„Tak jo, budu tlumočit.“
Stoupl jsem si na bokem Soudruha a překládal.
Nejvyšší si oddechl.
Zdrávstvujtě daragíje druzjá…
 Zdravím vás, drazí přátelé…
Ja přijechal iz Maskvy v čechoslavakiju…
Přijel jsem z Moskvy do Československa…
ja vračom v balnici v Maskve…
jsem lékař z Moskvy…
ja chačú vam peredavať ópyty v boju s vragom..
chtěl bych vám předat zkušenosti v boji s nepřítelem…
alkogolom  i spírtnyjemi nápitky…
 alkoholem a alkoholickými nápoji…
 
Soudruh mluvil dál a já překládal všechno, čemu jsem rozuměl.
A byl jsem si jistý, že mu nikdo stejně nebude rozumět a tak jsem si začal vymýšlet a hovořil jsem s naprosto vážnou tváři.
Pobavím sebe i své kolegy.
„Soudruh z Moskvy mluví o svých velkých úspěších v tomto nelehkém boji. Sovětský svaz s potýká s velkým nárůstem alkoholiků i na nejvyšších místech. 
A když stojí pracující lid na perónu vlakového nádraží, po práci a čeká na svůj vlak, aby se dostal domů, tak kolem projede pomalu vlak.
 Lokomotiva s jediným vagónem.
 Z jeho otevřeného okna se dívá lékař.
Vlak nezastaví, odjede. 
Z ampliónu se ozve hlas, že pracující byli právě prohlédnuti  svým závodním lékařem. Takovou zdravotní péči má pracující lid v Sovětském svazu, který je nám velikým vzorem…
Uklonil jsem se Soudruhovi a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Bratrsky mi pokynul.
Charašó moloděc !
Podíval jsem se na něj a já pořád, koho mi připomíná. Obočí měl srostlé jak Výr velký, no hotový brácha Brežněva!
Ale probral se náš tlouštík z ONV. Čelo si neustále utíral do kapesníku a zahrozil mi. Tak bacha, bacha, ten pacholek rusky umí, musím se krotit… Asi není pod 200gramy ranní vodky.
Soudruh domluvil a díval se na mne. Naštěstí neuměl česky.
„No a navrhuje, že nám osobně předvede, na jakém principu je jeho úspěšná léčba, která je v 99% úspěšná, jak funguje.
Ptá se, jestli se najde jeden dobrovolník a tak jsem se přihlásil já…“
Veverka zatleskala, přidal se doktor Zbořil, Nejvyšší pokynul rukou na souhlas a tleskala staniční sestra i ty řadové sestry a tleskali plavčíci a tleskala radostně celá posádka.
Protože 99% úspěšné léčbě se tleskat prostě musí!
Řekl jsem, že bude potřebovat postel.
Plavčíci dostali povel a z ošetřovny vynesli válendu.
Vrátili se pro gumové prostěradlo a já se šel převléknout do pyžama.
Soudruh Držtaška podal Soudruhovi z Moskvy jeho černou aktovku.
 Něco z ní vyndal a držel to za zády. Napínal obecenstvo k prasknutí.
Přišel jsem v pyžamu k válendě.
Zamával jsem kolegům, jako bychom se viděli na tomto oddělení, na tomto světě naposledy.
Lehnul jsem si na záda a čekal, s čím ten velký mág začne.
Když začal mluvit teď, byl to hlas medvěda-hypnotizéra.
Zakrytě sebjááá glazááá zakrytě sebjááááá glazáááááá zakrytě sebjáááááá glazáááááá…
Povídá mi, abych zavřel svoje oči a ležel…
Vam chočetsa spáááááť….vam chočetsa spáááááť… vam chočetsa spááááť…
Tomu rozuměla i paní uklízečka, která stála mezi dveřmi a nevěřícně hleděla na toto velké divadelní představení.
 
No když ty jeden, medvěde, chceš, abych spal, tak proč ne, dám si šlofíka, zavřu oči a můžeš čarovat…
Ležel jsem s očima zavřenýma a bylo mi úplně jedno, jaké má úmysly.
Co dělal, to jsem neviděl.
Oči jsem neotevřel a fakt jsem usínal.
Ale v tom mi ten ruský čaroděj vrazil cosi do nosních dírek, bylo to mokré a plácl svýma tlustýma rukama o sebe a zařval tím medvědím basem -,Ohohohóóóó´ vstavajtě!
Kurva já se tak lekl, že jsem si potáhl nosem a už to jelo.
Udělalo se mi zle od žaludku, jak na první apomorfinové svatbě!
Soudruhtotiž namočil tampony vaty do špiritusu a strčil mi je do nosu. Jak jsem se lekl, natáhl jsem nosem do krku pár kapek lihu a spolehlivě zapracoval vypracovaný podmíněný reflex. Ucítil jsem vůni alkoholu, měl jsem jej na jazyku a tak jsem se ukázkově dávil, oči mi zase lezly z důlků, potil jsem se a čekal, kam se vybliju.
Soudruhovi zářily očka.
Plácal mě po zádech a radostně volal.
Vot charašo, éto óčeň charašo!
To je ono, tak je to správné, výborně!
Takhle tedy vyléčí v Sovětském svazu skoro každého alkoholika. Úžasné! Neuvěřitelné!
Slezl jsem z válendy, naštěstí zůstala čistá a uklonil jsem se mu.
Podal mi ruku a bratrsky mne objal.
Po tomto stisku bych se nebál líbat i s medvědicí v cirkusu.
Šel jsem se umýt a převlékl jsem se do civilu.
Tlusťoch z ONV mi znovu zahrozil, když odcházeli k šestsettrojce, aby odjeli obšťastnit alkoholiky v jiné léčebně.
Veverka okamžitě svolala skupinu.
„Tak Tondo, teď všem pánům řeknete, jak na vás ta metoda zapůsobila, ano?
 A za tu demonstraci vám pan předseda přidá dalších 5 červených bodů, co bychom si bez vás počali!“
„Já budu, paní doktorko, stručný.
Po apomorfinu mám vypěstovaný podmíněný reflex. Takže ta metoda je o ničem. Naše je spolehlivější. Ale přece něco.
Měl jsem zaděláno na rýmu…,“ významně jsem popotáhl nosem, „a už ji nemám! V zimním období to bude výborné na boj s rýmou…“
„Ruším všechny červené body panu Wolfovi! Konec skupiny! Rozejděte se…“
Tak zamračenou jsem ji dlouho neviděl.
Víc jsme se o Soudruhovi nebavili.
 Nebylo o čem.
Jen kolegové ocenili, že vyléčí 99% ruských ožralů, že takovou volovinu ještě neslyšeli.
Ale proč ne?
V Sovětském svazu je přece všechno možné.
Zato u nás je tomu přesně naopak.
 Ze 100 léčených alkoholiků vydrží po ukončení léčby 1 trvale abstinovat jeden rok.
 
Kolegy jsem pobavil.
Měli dobrou náladu. Já taky a dostal jsem dovolenku, přestože jsem naštval Veverku na skupině. Naštěstí to nemělo vliv na povolení mého víkendu doma. Sbalil jsem si taškua v pátek po obědě jsem jel domů.
Do pátku jsem čekal na dopis od Eriky, ale nenapsala.
Ocitl jsem se tak v nejistotě, co se děje.
Nechtěl jsem si připustit myšlenku, že za to můžu jen já.
 Byl jsem rozhodnutý, že i přes její mlčení pojedu v sobotu do Vizovic a navštívím ji doma.
Přijel jsem do Brodu a domů se mi nechtělo.
Na mámu jsem se těšil, ale na setkání s otcem ne.
Tak jsem zašel k Berkovým, jestli budou kluci doma.
Nebyli.
Paní Berková mi řekla, že jeli na čundr a vrátí se v neděli odpoledne.
Ptala se, kde jsem, že se vůbec neukážu.
Odpověděl jsem, že ležím v nemocnici ve Šternberku a budu v ní dlouho.
Neptala se, s čím marodím.
Ani bych jí to neprozradil.
Poprosil jsem ji o kousek papíru a tužku. Přinesla sešit a tužku.
 Napsal jsem pro Alího dopis, na závěr pozdravil Štístka i Loudu a napsal jsem, na jaké jsem adrese. V dopise bylo, kde jsem a proč tam jsem.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička