Smlouva s Ďáblem 7.díl


12. června 2010, autor tonyend,



Kdo by to řekl, co všechno je kolem výroby piva.
Pivovar v Hradišti vařil pivo klasickým způsobem, vyráběl sedmičku, desítku, dvanáctku a na vánoce speciál čtrnáctku, pivo světlé i tmavé, ale hlavně svoji jedinečnost, pivo kvasnicové. Dával jsem přednost kvasničáku a černé desítce. Během prvního roku jsem se seznámil s výrobními postupy a procesy, které se nakonci proměnily ve vynikající pivo.
Panebože, ta jiskra, plná chlebová chuť, nasycenost, čistá pěna a síla při napití, to všechno bylo naše poctivé pivečko. Proto jsem tak rád pivo pil. Dalo by se říct, že každý den. Ani mé časté opilosti neměly vliv na moji schopnost učit se.
Školu jsem měl rád.

Pivovarská praxe začala na varně, ale snažil jsem se dostat z varny pryč během prvního půl roku, chtěl jsem schválně na nepopulární střediska, kde jsem ale mohl nabírat sílu do svalů, což nikdo tehdy nechápal, o co mi jde. Když jsem si však srovnal účet s Orságem, tak jsem milerád přenechal práci na sudové stáčírně, při nakládce beden s láhvovým pivem, nebo v požahovně jiným.
Mistr odborného výcviku vybral mě a také kluky z našeho pokoje pro varnu. Ostatní poslal do sladovny, ležáckého sklepa, na spilku, a když bylo potřeba vypomoci v sudové stáčírně s nakulováním sudů, tak i tam, ale to byla jaksepatří dřina. 
Varna. Nikdo z nás neměl ani potuchy, k čemu jsou ty obrovské měděné kotle, co se na varně děje. Hlavní vařič si nás pohledem jen změřil a zavolal svého pomocníka: " Přišli Bažanti, tak jim ukaž varnu, co tu kde je, aby nám tu nezabloudili."
Ten chlápek, vařičův pomocník, byl evidentně propitý. Když promluvil, sotva jsme rozuměli, co nám chce říct, ale provedl nás, jak vařič řekl. Všichni zaměstnanci v pivovaru uměli furt stát na nohách, nepadali dopředu, dozadu, jako ti podnapilí hosté z hospod. Zaměstnanci byli sice opilí, ale normálně pracovali a my jsme se tomu měli také naučit za ty tři roky. Pracovat a pít.
„Tady je učni, vystírka, vystírací pánev. Do ní se nasype navážené množství rozšrotovaného sladu, který si vyrábíme ve vedlejší sladovně, tam se taky dostanete. Pak se napustí teplá voda a pomalu zahřívá, to aby škrob, co je ve sladu, zcukrovatěl. Následuje přečerpání do rmutovací pánve, tam se to vaří a vaří. Pak zase přečerpá do tady toho, to je takzvaná mladinová pánev, to se k tomu rmutu přidává dávka chmele, cukru, kuléru a vaří a vaří, pak až je hotová várka, tak se scedí tady těmi kohouty v té baterii a pošle se to na spilku, ale to vám řeknou zase tam, co s tím -,udělají´.“ Pomocník otevřel ledničku. Byla nacpána láhvovými pivy, svačina tam nebyla žádná. Otevřel si zuby láhev s pivem a vypil je na ex. Utřel si z čela krůpěje potu, které mu tam okamžitě naskákaly.
Vařič pomocníka okřikl, aby nechal zbytečných keců a zavedl nás nad varnu. Odešli jsme nad varnu. Tam nám řekl, abysme navozili pytle s cukrem k výtahu a ukázal šrotovník na slad, že to můžeme potom obsluhovat tady sami, že tu není co pokazit. Dřeli jsme se s metrákovými pytli cukru a čekali jsme, co ještě zažijeme na varně. V hlavách znělo „Vystírání, scezování, chmelovar, rmutování, sladina, mladina“, a stejně jsme nevěděli nic. Jak jsme bouchli pytlem o zem, tak se odněkud vyrojily stovky černých brouků. Švábi. Milovali toto pivovarské prostředí na varně i na sladovně.
Nachystané pytle pomocník svezl výtahem na varnu a pak nás zavedl do skladu s chmelem. Byl plný velkých žoků se slisovaným chmelem. Ze školy jsme věděli, že je to náš výborný žatecký – ,červeňák´. Naložili jsme množství, které nachystal na dvoukolák a jeli jsme s ním zpátky na varnu.
Vařič nám podal velký měděný korbel s pivem. Piva v lednici byla asi železná zásoba. Tak začal první týden naší odborné praxe.  „Nenapít se, jak byste mohli pivo dělat?", řekl vařič a tak jsme se všichni napili. Někteří doslova poprvé, já už měl něco za sebou. Podle toho to také dopadlo na konci směny. Kluci měli v kuli a já byl normální, normální jako zaměstnanci. Byl jsem opilý, ale stál jsem na nohách.
Dvoulitrový korbel byl v mžiku prázdný. „Půjdete tady s pomocníkem pro čerstvé pivo. Jmenuje se Vašek, abyste věděli, a půjdete s Vaškem na stáčírnu pro pivo, taky mi nějak vyschlo v krku.“ Bodejť ne, na varně bylo na mě šíleně horko, nesnášel jsem letní pařáky, natož teď tady takový hic. Vašek popadl korbel, mávl rukou, což znamenalo jediné -,Za mnou, učni!-  Vedl nás z varny přes ležácký sklep na sudovou stáčírnu.

Ležácký sklep, to je místo v pivovaru, kde dozrává pivo ve velikánských dřevěných sudech, nebo v ocelových tancích. Sem se do těchto sudů a tanků dostane ze spilky, kde jsou zase velké kádě, do kterých se z varny přečerpá mladina a po odkalení se čerpá do těch kádí.  Přidají se pivovarské kvasnice s honosným názevem, jako nějaký doktorský titul mi to vždy znělo v hodině biochemie. Saccharomyces carlbergensis !
Ty jsou určené pro spodní kvašení. Je toho moc na práci, než je pivo v krýglu v hospodě z pivovaru. A před  námi dlouhá cesta k tomuto poznávání tajů výrobních postupů.

Vašek pozdravil partu na stáčírně, pokecal si s nimi a řekl, že jsme s ním teď na varně a že budeme chodit pro pivo místo něj. Chlapi mu na cestu dali hltnout z flašky kořalky Karpatské hořké a zase ji schovali za sudy, nám nedali. Načepovali jen piva do korbele a s ním jsme šli zpátky sklepem, jako s nějakou svátostí, jen aby jsme nevyléli piva na podlahu, která mi připadala strašná. Mokrá a slizká zároveň, sklepem se táhly dlouhé gumové hadice, ve kterých teklo sem a tam pivo, jak se přečerpávalo ze sudů a tanků, nebo od směšovačů a filtrů, občas při spojování pivo uteklo a bylo na podlaze, která smrděla a voněla zároveň. Pivovar mi nesmírně voněl. A pivo ještě víc.  A ještě víc a čím dál tím více mi chutnalo, když jsem je pil.
Když jsme se vrátili zpět na varnu, vařič se vztekal, kde jsme tak dlouho, že bude mít i pro nás práci. Ta spočívala v tom, že po scezení zůstalo v pánvi na dně mláto, které se muselo odstranit a káď vyčistit a vymýt. Poslal mě dovnitř, abych je vyhrnoval a pak pánev vystříkal vodou. Bylo v ní horko, když jsem byl hotov a vylezl ven, byl jsem mokrý od vody a svého potu, který ze mne jen crčel. Vašek vzal korbel a do džberu napustil horkou vodu. Do ní na chvilku postavil korbel s pivem, prý aby se odrazilo, nebylo tak ledové a dal mi napít. Jednou rukou jsem držel dno a druhou nakláněl k ústům a pil. Pil jsem dlouze, vyprahlý z té práce a pil jsem, protože to tak moc chutnalo.
 Vybavil jsem si, jak jsem chodil se džbánkem pro pivo Moravcovým a cestou tajně upíjel jejich oblíbené plzeňského piva dvanáctky. Tady bylo piva, co hrdlo ráčilo! Za směnu na varně jsme šli s korbelem na stáčírnu několikrát. Kluci později moc nepili, spíš jen tak, aby se neřeklo, neurazili, ale já si dopřával pořádně. Chlapům se to líbilo, teklo do mne jako do nich a nebyl jsem hned navalený. Pilo se všude, na láhvové stáčírně, na spilce, ve sklepě, na sudové stáčírně a sladovně. Pili bednáři, pili vrátní, pili údržbáři a jistě pil i soudruh ředitel. Pil každý, pil kolik kdo chtěl a vydržel. K tomu se pila ta jejich oblíbená sladce hořká kořalka Karpatská, tajně, tvrdý alkohol se do práce nosit nesměl. Směšné! Pilo se a nikomu to nevadilo, nic nechybělo, jen musela být řádně odvedená práce a hlavně nesměl někdo udělat nějaký průser, to by bylo pak zle.

Když nám končila naše pracovní -,Odborná´ doba, tak šatna připomínala odcházející hosty z hospody čtvrté cenové. Někteří se motali až moc, ale příchod na internát zvládl každý. A ani tam nám nikdo neřekl nic, že jsme pili a vraceli se popití.
Tak ubíhal týden za týdnem, škola, praxe. Po škole jsme si zašli na dvě piva do hospody, na první a poslední, jak jsme s oblibou říkali a v praxi jsme pili přímo u zdroje.

Když jsem hned zkraje pochopil záměry pánů mazáků, začal jsem pít ještě víc. Pivo bylo neodolatelně dobré, to černé i ten kvasničák. Pil jsem pro tu jeho chuť, od radosti a pak častěji a častěji proto, že když jsem byl podnapilý, nemohli se na mně mazáci vyřádit, nebyl jsem schopen stát a oni mi "něco" udělat. Byla to má nejhloupější sebeobrana. Tak jsem popíjel, až jsem nakonec pil jak Dán.
To -,něco´ bylo lozit večer po hromosvodu pro cigarety a kořalku, nechat se zmlátit orságovci, nechat se u nich zavřít do šatní skříně a dělat  jim – ,Musicbox´.  Mazák zatloukl pěstí na skříň a poručil si, aby mu Bažik zasraty zazpíval nějakou oblíbenou písničku. Běda, když zpíval špatně. Nebo si musel vylézt na stůl a lehtat v lustru žárovku, aby se smála a s ní i lidé, pracující v elektrárně. Kluci, kteří nepili, tak ze sebe dělali idioty a otloukací panáky mazakům.
Já, když jsem byl ale opilý, nebyl  jsem z toho schopen udělat nic. Když mě ztloukli, bylo mi to jedno, nevnímal jsem je tolik, jako když jsem byl střízlivý. Zuřili, ale nic se mnou nenadělali a já jim kazil jejich radost. To jsem si pak zkusil, když jsem měl školní týden a oni měli praxi a vraceli se také zpití. Tak to šlo od září do prosince.
 Doma jsem nic neřekl. Nic o mazáctví, nic o mém pití. Když jsem se rozhodl postavit těm hňupům mazáckým, začal jsem tajně doma chodit do boxu.  Mistrovi odborného výcviku, jsem říkal, že chci jít třebas nakládat sudy na stáčírnu, bedny s flaškovým na auta, nebo jít požahovat sudy. Vybíral jsem si nejtěžší práce, jen abych nabral svaly a sílu. Pití mi v tom nepřekáželo. Nikdo o tom neměl tušení, jen na internátu vedení muselo jasně vědět, že chlastáme jak staří chlapi. Nikdo nic nenamítal, nikdo nezasahoval. Proto byl život na internátu takový, jaký byl. Mohli včas zasáhnout a všechno mohlo být jinak. Nic neviděli, nic neslyšeli.  Protože nechtěli. A tak se pilo jak na svatbě.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 7.díl” - 1


    Eva   (13.6.2010 (14.33))

    šikanu jsi vyřešil opravdu svérázným způsobem..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička