Fisherova klinika

 Susan utíkala.

 Už teď litovala, že odešla z kliniky. Měla však na výběr? Ten doktor, jak se jen jmenuje, Fisher? Jo tak se jmenuje, doktor Edmund Fisher.Ten doktor byl divný. Nezdál se jí od prvního dne. Pořád se vyptával na manžela, na rodiče, jestli má nějaké příbuzné. Mělo jí to být jasné už od začátku. Vždyť tohle vyptávání dávalo jasný signál, že mu jde o víc než její blaho. Vždycky se tak divně tvářil a prohlížel si ji. Při každé návštěvě se díval na snímky maličké z ultrazvuku. Proč k němu jen chodila. Věřila, že mu jde skutečně o ní a maličkou a teď neví kam půjde, kde se ukryje, co s ní bude.

 Zastavila se, aby si trochu odpočinula. Dítě dávalo velice silně najevo svůj neklid a tak se ho snažila uklidnit. Tiše k němu promlouvala a přitom si rukou podpírala značně velké břicho. Druhou rukou se opřela o strom. Plná strachu se rozhlížela jestli někoho neuvidí. Tma ji pomalu pohlcovala a Susan  se modlila, aby byla co nejdřív ve městě. Jak je hloupá, že si nevzala auto. Myslela si, že se trochu projde a vlastně to ani není daleko, ale teď už věděla jaká to byla chyba. V té tmě pořádně nerozeznala kde je a neviděla na cestu. Nikdy nepochopila proč má doktor kliniku na samém konci města. Že prý pro klid pacientek a jejich dětí. Tak to vysvětloval. Taková blbost. Takové místo by bylo dobré leda tak pro seniory. Ti by dali cokoliv za takový klid od ruchu města. Teď to tu vypadalo v té tmě strašidelně. Přes den však toto místo působilo přímo magicky.

 Klinika byla postavena u malého, pečlivě upraveného parku se spoustou laviček, kousek od jezera. Když se člověk zaposlouchal slyšel jemné šplouchání vln, i zpěv několika ptáku v parku. Susan se to líbilo. Po každé návštěvě si našla místo, kde byla jezeru nejblíže, zavřela oči a poslouchala. Cítila se pak uvolněně a zapomínala na svoje starosti. Dřív toto místo bylo téměř zapomenuto, než celý pozemek koupil doktor Fisher.

 Kousek od ní zapraskala větev. Prudce se otočila, ale nic neviděla. Znovu se rozběhla, když v tom jí projela kotníkem prudká bolest. Slzy se jí vehnaly do očí a snažila se utlumit vyjeknutí. Strach udělal své a nedovolil, aby se zastavila. Běžela pořád dál. Uslyšela ohlušující ránu a srdce se ji rozbušilo jako na poplach. Necítila už téměř nic, když v tom padla na zem a začalo ji škubat v rameni. Sáhla si na něj a ruka se zabarvila do červena. Vytřeštila oči hrůzou, zavzlykala, zvedla se a dala se do běhu. Co po mě chtějí? Začala lapat po dechu a každou chvíli klopýtla. Škubání v rameni pomalu ustalo a přešlo do silného pálení, kotník už téměř necítila a ostré píchání v boku ji jasně upozorňovalo na nedostatek sil a nutnost odpočinku. Susan se pomalu začala vzdávat. Parkem se ozval další výstřel a to bylo poslední co slyšela.

O tři měsíce dříve

 „Kapitáne Morrisi,“ mladý policista vstoupil do kanceláře, „mohl byste…“

 Joseph Morris, podsaditý muž středních let s tmavými rozcuchanými vlasy, jako by nevěděl na co je hřeben, se otočil k příchozímu a levou rukou mu naznačil aby počkal a pokračoval v telefonním hovoru s policejním ředitelem Davisem. Jeho tvář byla pobledlá a nervózně si prsty projížděl svraštělé čelo. Měl za sebou už hodně akcí a odsloužených let u Minnesotské policie, ale nepamatuje takové dusno jako bylo nyní. Stejně tak nechápal proč zmizení starostovy tříleté vnučky Sáry Nicolsonové dostal na starost on, když pracuje na vraždách a ne na pohřešovaných. Na jeho oddělení se snášela jedna pohroma za druhou a policejní ředitel Davis už dál nehodlal snášet telefonáty od starosty Asbecka. Věděl co tenhle hovor znamená a mohl by pro něj být koncem jeho teprve započaté kariéry kapitána. Už nyní se rozhodl jít do boje jinou taktikou. Aniž by vnímal ředitele, v duchu si připravoval nový plán. Sotva se na druhé straně dost hlasitě ozvalo „ rozumíte mi!“  probral se ze svých myšlenek a s povzdechem položil sluchátko telefonu, chvíli na něm držel ruku a upřeně se na něj díval.

 „Kapitáne…“ Ozval se znovu policista.

Morris se na něj podíval a vztekle zavrčel. „Co chcete Barnsi.“

 „Promiňte pane, chtěl jste…“ nejistě vykoktal Barns, „našli jsme toho bezdomovce, co jste chtěl.“

 „Přiveďte ho a počkejte na mě ve vyslýchačce. A pošlete sem detektiva Durnovou.“

Detektiv Alice Durnová  byla u policie sotva pár měsíců, avšak její výkony byly natolik dobré, že ji Morris často bral do případů, na kterých sám pracoval. Kolegové z toho nadšení nebyli a říkalo se, že si zasloužila kapitánovo přízeň zcela jinou cestou než odvedenou prací. Každý mohl nechat oči na její pevné štíhlé postavě, modrých hlubokých očích a světlých dlouhých vlasech sepnutých gumičkou. I když si byla vědoma toho, jak její přítomnost na tomto oddělení bude působit, nikdy toho nevyužila a vždy pracovala tvrdě a dlouho přesčas. Už dávno se naučila žít sama a bylo to pro ní výhodou. Nemusela se nikomu zpovídat, proč zase byla tak dlouho v práci a jak míní dál naložit se svým životem.

Policista odešel, zavřel za sebou prosklené dveře na nichž byla žaluzie a Morris se uvelebil ve svém koženém křesle. V jeho kanceláři visela spousta vyznamenání a na masivním dřevěném stole s několika šuplíky, který byl po jeho otci a který si sem nechal přivézt, měl rodinnou fotografii své ženy a dvou synů. Opatrně ji vzal do ruky a dlouze se na ni zadíval. Ozvalo se zaklepání a než stačil říct „dále“ detektiv Durnová vstoupila dovnitř.

„Kapitáne.“

Morris ukázal na židli u stolu. „Sedněte si Durnová.“ Odložil fotografii zpět na své místo, propletl si prsty na rukou a palce o sebe navzájem opřel. „Zjistila jste něco o starostově vnučce?“

„Vůbec nic pane,“ zavřela za sebou dveře a sedla si na místo, které ji kapitán nabídl, „jediný kdo něco viděl je ten bezdomovec a jeho výpověď se nedá nijak potvrdit. Nikde se nenašly žádné stopy, nikdo nic neslyšel ani neviděl.“

„Co stopy po pneumatikách toho auta?“

„Taky nic, je to příliš frekventované místo a aut tam jezdí nespočet.“

„Takže po dvou týdnech pátrání nemáme vlastně vůbec nic.“ Zahřměl Morris a dlaní bouchl do stolu.

Durnová se lekla a se sklopeným zrakem se začala kapitánovi tichým hlasem omlouvat. „Je mi líto pane, dělám co můžu, ale…“

„Vy za to nemůžete detektive. Kdoví kde je tý holky konec.“

„Pár chlapů ještě prohledává oblast kolem jezera, ale zatím taky nic nenašli.“

Morris vstal a šel k oknu, podíval se ven a pak se otočil zpět k detektivovi. „Jakmile bude něco novýho, dejte mi hned vědět. Hledejte jí ve dne i v noci.“

„Jasně kapitáne.“ Durnová se rázně zvedla a rychlým krokem odcházela z kanceláře.

Tohle mi byl čert dlužný, procedil Morris mezi zuby sám pro sebe a vztekle otevřel horní šuplík u stolu. Vytáhl lahvičku s léky na tlak, jednu tabletu si vložil do úst a zapil několika doušky vody z plastové láhve. Na chvíli si sedl do křesla a snažil se uklidnit. Vědomí, že po takové době nemají v rukou vůbec nic ho silně znepokojovalo. Ba co víc. Začínal mít vztek, že se nechal ředitelem přemluvit a tenhle případ vzal. Rukama si prohrábl vlasy, už tak rozcuchané a poté si promnul obličej. Zapřel se o stůl, zvedl se, podíval se po své kanceláři a vyšel z ní pryč.

Ve vyslýchačce už čekal Barns se starším mužem Michaelem Douglesem, který byl špinavý a měl na sobě staré potrhané oblečení. Jeho povislá tvář zarostlá strništěm šedých vousů vypadala nejmíň o deset let starší, než mu ve skutečnosti bylo. Zelené oči napovídaly o nelehkém osudu tohoto člověka. Barns si toho byl vědom. Toho muže znal ve městě téměř každý a stejně tak i jeho rodinu, kterou kdysi míval. Od doby co mu zemřela žena s dcerou se do sebe uzavřel a propadl moci alkoholu. Přestal chodit do práce, dluhy na hypotéce rostly. Nakonec si banka jeho dům vzala a on skončil na ulici. Nijak mu to nevadilo. Se svým osudem byl už dávno smířený a žil jen pro svůj alkohol, který mu po celá léta dělal společnost.

Dveře se otevřely a Morris vešel dovnitř. Dougles se otočil na kovové židli a zahleděl se na něj.

„Dobrý den pane Douglesi,“ přišel ke kovovému stolu a sedl si na protější stranu, „je mi líto, že jsme vás museli vzít sem, ale rád bych ještě jednou prošel vaši výpověď ohledně zmizení toho malého děvčete.“

„Já vám řekl co jsem věděl. Víc toho není.“ Odvětil Dougles, podíval se na Barnse a zpět na Morrise.

„Vím a opravdu se ještě jednou omlouvám, pokud by vám to nevadilo…“ Morris položil na stůl diktafon, který si vzal v kanceláři, „rád bych si vaší výpověď nahrál.“

„No dobře, když vám to pomůže. Co chcete vědět?“

Kapitán se mírně usmál a zmáčkl tlačítko na diktafonu. „Řekněte mi všechno co jste viděl pane Douglesi.“

Dougles se zavrtěl na židli a zahleděl se na diktafon. „No, to vám takhle jednou jdu přes park a najednou koukám, ňáký černý auto dupne na brzdu. Vylítl z něj chlap a pak vidím jak táhne malou holku. Víte, vona ta holka strašně křičela, ale ten chlápek jí dal něco na obličej a pak bylo ticho. Šoupl jí do auta a jeli pryč.“

Kapitán měl sepnuté ruce a opíral se o ně hlavou. „Pane Douglesi, vzpomněl byste si kdy se to stalo?“

„Je to tak dva tejdny, myslím ve středu, to chodím k marketu. Víte on Tony mi dává co jim tam zbyde. Chleba a tak. Ale nesmí to vědět jeho šéf, to by ho vyrazil a pak…“ Kapitán přerušil starcovo vyprávění o získaném jídle.

„Dobře, dobře. Vraťme se zpátky k tomu autu, ano? Co to bylo za auto a jak ten muž vypadal víte­­?“

Dougles se zamyslel. „No auto nevím jaký bylo. Víte, byl to takový ten velký nový černý bourák. Takovejch tu moc nejezdí, vlastně… tohle auto jsem tu ještě neviděl. Ten chlap, tak ten byl jak hora. Vám povídám, toho potkat venku večer, člověk by se ho snad i bál. Takovej obr a ještě tlustej. Dobrých metr osmdesát měl určitě. Jo a měl černý vlasy svázaný gumičkou. Nevím proč, zas tak dlouhý je neměl, ale tak je to jeho věc. No ne kapitáne? Co je komu do toho jak má kdo udělaný vlasy. To já když byl mladej…“

Morris ho opět přerušil v dalším vyprávění a trochu nevrlým tónem řekl Douglesovi, že teď není vhodné probírat co bylo v mládí. Barns, který zatím vyčkával u stěny se mírně usmíval a měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas. Měl Douglese rád a líbil se mu jeho styl mluvení. Většinou ho nikdo nepřerušoval a každý jeho vyprávění poslouchal. Když už ho to omrzelo, tak se prostě jen zvedl a šel pryč.

„A no jo porád. Tak ten chlap měl ty vlasy do culíku. Na sobě měl černý kvádro. Asi značkový nebo co. Pořad si ho čistil, když tu holku dal do toho auta.“

Morris se na chvíli zamyslel a pak položil další otázku. „Co to děvče, to jste viděl dobře? Byla v parku ještě s někým?“

„Vo tom já nevim. Tu holku jsem viděl až když ji měl ten chlap. No, vlastně potom co odjeli tak přilítla ta druhá, vite. Ta větší a pořád jí volala. Tak jsem jí řekl, že jí odvezl ňákej chlap. Začala příšerně ječet, kolem šla ženská a hned volala poldy. No a pak jste tam byli vy šéfe.“

Kapitánovi bylo jasné, že toho víc z Douglese nedostane. Vypnul diktafon a zvedl se od stolu. „Děkuju vám pane Douglesi, můžete jít. Kdyby jste si na něco ještě vzpomněl, víte kde mě najdete. Budu rád za každou informaci.“

Odešel do své kanceláře, sedl do křesla a dlouze se zamyslel. Tohle svědectví mu moc nepomohlo. Černých aut je ve městě mraky a pokud nevěděl typ auta, bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Ani popis toho únosce mu nic neříkal. Už jednou prohlédli databázi a neobjevili nikoho takového. Z jeho zamyšlení ho vyrušilo zvonění telefonu. Zvedl sluchátko a chvíli poslouchal sdělení na druhém konci drátu. Poté co zavěsil, nevěděl jestli je to jen zlý sen, nebo skutečnost. Otřesený vyšel z kanceláře a rozhlédl se po místnosti plné detektivů a policistů, kteří sepisovali hlášení, nebo výpovědi.

„Durnová, Rancone, pojďte ke mně do kanceláře. Hned!“ Zavelel svým hlubokým hlasem a odešel zpět ke svému místu.

Detektivové se po sobě podívali a rychle šli za Morrisem. Rancon zavřel dveře a dřív než se stihli zeptat co se děje, začal Morris mluvit sám.

„Právě mi volal Stewans. Jeho kluk se v lese propadl do jámy, když se snažil dostat ven, půda se sesunula a objevily se nějaké mrtvoly. Kluk prý doslova řekl, že to vypadá jako masový hrob. Chci aby jste tam jeli a zjistili co a jak. Je to na druhém konci jezera. Mladej Stewans tam bude na vás čekat a ukáže vám kde to je. Jakmile budete něco mít, okamžitě zavolejte a podejte mi hlášení.“

„Ano kapitáne. Ozveme se vám co nejdřív.“ Odpověděl Rancon a odešli s Durnovou pryč.

Detektiv Peter Rancon se tvářil dost zvláštně. Na tomhle oddělení je už téměř deset let a ještě nezažil, že by někdo objevil tolik mrtvol najednou. Setkal už se se spoustou podivných lidí, ještě víc toho viděl, ale masový hrob byl pro něj výzvou. Už dlouhou dobu toužil po povýšení a přeložení do jiného města, aby to měl blíž ke své nemocné matce, která žila v Saint Paulu a v tomhle případu viděl příležitost jak toho dosáhnout a dostat se odtud pryč. I když se blížil čtyřicítce pořád měl hodně energie a jeho vypracované tělo nedávalo nijak znát svůj věk. Byl jedním z nejlepších detektivů, jaké oddělení vražd mělo. A Rancon si toho byl vědom. Užíval si života jako starý mládenec a nehodlal to měnit. Jeho matku sice mrzelo, že nemá vnoučata, ale po tolika letech se s tím nakonec smířila. Prohnul prsty na rukou až mu zapraskalo v kloubech.

„Tohle bude zapeklitý případ.“ Otočil se k Durnové a uculil se.

„Jo, jestli ten kluk nekecal, tak budeme mít co dělat s nějakým magorem.“ Docela se obávala toho co uvidí. V duchu se modlila, aby si to ten kluk vymyslel jako hloupý žert. Nevěřila na hloupý vtip, Paula Stewanse znali místní od malička. Byl to hodný kluk a jeho otec kdysi byl u policie, než byl zraněn ve službě. Dalo by se říct, že syn jde v jeho stopách. Nebyl jedním z těch výrostků co si užívaly alkoholových dýchánku a podobných večírků. Nijak zvlášť po tom ani netoužil.

Paul si srovnal krátké hnědé vlasy pod kšiltovkou a čekal opřený o strom až přijedou detektivové. Pořád se z toho hrůzného pohledu nemohl vzpamatovat a dělalo se mu zle od žaludku. Měl pocit, že ho ani vlastní nohy neunesou. Nedbal špinavých kalhot a ruce si dal do kapes. Hlavou se mu honilo nespočet otázek. Nejvíc však přemýšlel, kdo to mohl udělat. Dlouho mu trvalo než sebral sílu a zvedl se ze země, když spadl. Tolik s ním otřáslo co viděl, že nebyl v tu chvíli schopen se postavit. Věděl, že bude muset jít na to místo ještě jednou, aby ukázal kde svůj nález objevil. Nebyl z toho nadšený a na prsou z toho pocítil zvláštní úzkost. Chtěl to mít už za sebou a být doma ve svém pokoji, kde se mohl zavřít a být sám.

Rancon zaparkoval služební auto u odbočky vedoucí do lesa a oba detektivové chvíli mlčky seděli, než si Durnová všimla vysokého kluka s kšiltovkou. „Stewans už na nás čeká.“ Ukázala rukou z okýnka po své straně. Rancon se podíval naznačeným směrem a s povzdechem vypnul motor a vytáhl klíčky.

„No tak tedy jdeme. Uvidíme k jakýmu pokladu nás dovede.“

„Ty tomu moc nevěříš co, že něco takovýho jako masovej hrob, objevil.“

„Alice, tady se stává vražda tak jednou za rok, možná dva. Prostě se mi to nezdá. Jediný, kdo se tu ztratil a hodně se teď o tom mluví, je vnučka starosty. Jestli tam je tolik mrtvol co tvrdí ten kluk, nemyslíš, že by bylo pohřešovaných víc a něco by se dělo?“ Rancon se ušklíbl a vylezl z auta.

Durnová se zamračila a chvíli ještě poseděla v autě, než se odhodlala vystoupit.

„No tak Alice, nemrač se. Ten kluk si určitě z nás jenom vystřelil. Vsadim se o co chceš, že se domluvil s partou dalších kluků.“

„Já si nemyslím, že by kecal. Moc ho neznám, ale co jsem slyšela, tak v žádné partě puberťáků není.“ Pořád se tvářila nevěřícně a její vnitřní pocit ji našeptával, aby se připravila na nejhorší. To jí zneklidnilo ještě víc a i když se neustále modlila a přála si věřit, že je to hloupý vtip, z hlouby duše věděla, že tomu tak není.

Rancon se zasmál a vydal se k mladému Stewansovi. Durnová se pomalu vydala za ním a upřeně mladíka sledovala.

„Zdravím Paule,“ usmál se Rancon na Stewanse, „detektiva Durnovou asi ještě neznáš.“

Paul se podíval na ní podíval a narovnal se. „Dobrý den.“

„Ahoj Paule, dostaly jsme hlášení, žes objevil nějaké místo s těly.“ Detektiv Durnová se stále na mladíka dívala upřeně jako by se mu snažila dostat do mysli. „Můžeš nám ukázat to místo?“

„Jo, vždyť kvůli tomu tu čekám.“ Upravil si kšiltovku a nervózně si pohrával s prsty na rukou. „Musim u toho bejt s vámi? Radši bych zmizel domu.“

„No víš Paule, budeme ještě muset s tebou sepsat výpověď. Ale nemusíš u toho stát, stačí když počkáš kousek dál.“

„Hm, když to musí bejt, tak já počkám na vás. Ale u toho stát fakt nebudu. Já… nechci to už vidět.“ Paul ve tváři ještě více pobledl. Chtěl na všechno zapomenout a teď věděl, že všechno bude muset popsat. Snažil se utřídit si myšlenky, ale ani to mu nešlo.

„V pořádku Paule, stačí, když nám ukážeš jen to místo a dívat se na to nemusíš.“ Durnová se na mladíka povzbudivě usmála a mluvila na něj skoro tichým uklidňujícím tónem. Bylo jí ho líto a chápala, čím si musel v tu chvíli projít a jak se nejspíš cítí teď.