Zkratka

Převlékala jsem se do bílého čistého pláště, pod ním jen spodní prádlo. Bylo vedro a já mám brigádu v místní Frutě, to jest firma, kde se zavařují dobroty, hlavně ale okurky, nakladačky v nálevu. A ten je tajemný, nikdo neprozradí receptůru. Pracuju tudíž ve veledůležitém podniku. Prásknu s plechovou skříňkou, poohlédnu se po kamarádkách, zda-li jsou už taky narychtované. A vykročíme směle pracovat. Dostala jsem funkci cibulářky, rozuměj, sedím u pásu, čekám až se přivlní sklenka a já vhodím na dno cibuličku, kterou si sama oloupu a nakrouhám na dvorku. Smrdím jak dudek. Každá pracovnice vhodí něco, ta koření, ta kopr, ostatní okurky, a poslední vprskne tajuplný nálev. Studovala jsem tehdá třetí ročník gymnázia a od toho vrzajícího mokrého pásu se zkušenými ženami jsem se dozvěděla mnoho důležitých věcí pro můj příští život.

„On ťa nechce, vykašli se na něho, je to hňup,“ řekla brigádnice, co dávala kopr. „To já znám, hlavně se mu nevnucuj, zhnusíš se mu,“ a cpala kopr do sklenic.

„Aha,“ řekla jsem a vhodila cibuli.

Další vědma s kořením radila. „Hlavně se musíš ochránit ty sama, nespoléhaj na chlapa, rozumíš, jinak se budeš vdávat hnedkaj, nenech nic na chlapovi, chlapi sú úplně nezodpovědní..“ A pěchovala koření do okurek.

„Hehehe,“ chodila jsem zrovna se spolužákem. Byl milý a hodný.

„A nejdůležitější děvčico, je vybrat si toho pravého, víš,“ řekla předačka, zabrzdila pás, a zakřičela,“ do prčic dávejte tam ten bobkový list, nebo vás vyrazím ven!“ A sešlápla plyn, jelo se dál.

Měla jsem rady do života opravdu úžasné, takové nevyčtu v knížkách Rady snoubencům nebo Plánované rodičovství, to je nanic, jen teorie. Ale tohle byla blízká prožitá praxe.

Na poledne konečně uskutečněná svačina na šatně. Baby se předhánějí ve svačinkách, toto Mařko okoštuj, a to je bezva recept, já žužlám svůj rohlík se šunkou. Otočí se na mě kamarádka Radka: „Ty vole, proč jezdíš přes město, přes náměstí dom, jeď zkratků, mezi topoly, hergot, u skláren je zkratka, víš?“ a cpe se chlebem s originální pomazánkou. Polknu.

„To nevím. Jak mám vědět? Nejsem tudyzdejší jako Radunko,“ a smutně ukousnu pečivo.

Radunka si přehodí nádhernou nožku přes nožku, je zdejší pásová krasavice, mistři a údržba na ni letí, když je problém, vždy se pošle Radunka. Vysílá se i na takového, který se do dívčího kolektivu bojí, děvčata mu důvěrně říkají mastigulka. Přiznám se, že dodnes nevím, co tento termím znamená. Ale tehdá, když roby řekly, zavolajte mastigulku, posral se stroj, se řechtaly až sklenice s okurky nadskakovaly a nadzvedly pláště, když pan mastigulka přicházel k opravě.

„No, vidiš, teď ti to radím, pojedeš zadkem za Frutů, pak alejí, vyjedeš u baráku na samotě, kde zavraždili majitelku, a si kruci na silnici a jedeš klidně dom. Nemorduj se, to máš tři kilásky uléhčení. Jééé mastigulka došél, on má narozeniny,“ a ženštiny se vrhnou na jemného chlapce. Nestačí útect a musí se se všemi líbat. Raději jsem odešla do provozu. Tak pojedu večer zkratkou.

Směna uběhla jako vždy, obyčejně obvykle, cibule, cák a šrák a štěbetání žen, mistr zastavil pás a běžte dom .Už konečně. A vydechnul. Baby bláznivé!

Půjčovala jsem si závodničku mého bratra, takzvané berany. Pojedu tedy zkratkou.

„Budeš doma o dvacet minut spěšej, uvidíš, kočičko,“ řekla má kamarádka Radka a převlékala si podprsenku. Já jsem tedy doposavaď jezdívala autobusem, ale protože dávám cibuli, a zaváním jako Franko Nero z filmu Vůně cibule, musím na kole. V autobuse ode mne lidé odsedávali a drželi si nosy a odstup. Bóže! Doma se budou rádi cpát domácími okurky.

Nasadila jsem si na uši své oblíbené The Cure, zesílila Fascination Street, a vyrazila do noci. Herdek, hrbolatá cesta, musila jsem nadzvedávat své půlky nad bratrovým sedadlem, přece jenom sedátko je to moc úzké a cyklistické, žádné pohodlí a ta cesta není pro hraběnku s kočárem. Přijížděla jsem na nakonec aleje vzrostlých topolů, tu naráz vběhl mi do cesty chlap s kabátem. Stočila jsem bicykl doprava. To je teda zkratka, co radila mi kamarádka Radka. To je teda koza. Co chce ten dobytek? Byl úplně namol, padal na čtyři, glemcal hlavou, dlouhé vlasy, a The Cure mi řvalo do hlavy, raději jsem je sundala. Blížil se ke mně. Neumím ani tai-či ani karate ani judo ani křičet ani klečet co udělám no? Úplně namol monstrum chytlo moje řídítka. A lomcoval se mnou jako učitelka s nezbedným žákem, co se nenaučil její oblíbenou báseň. A držel v rukách kleště, málem mě s nimi šmiknul po čele.

„Co co co co chcete pane? Já nemám peníze a ani nic…“ pípla jsem.

„Slečno,“ potácel se chlap, „zaškub se mi zip, tady máte kleště, zkuste ho odervat, nechci se počůrat,“ a podával mi zerzavý hasák. Vzala jsem nástroj, a pátrala v mysli, z učebnic, z návodů, co fčíl jako? Kukla na jeho zip…škrk byl úplně šejdrem, chlap smrděl, zkusím to, ráz dva, zipem trhnu, dolů..

„Aůůůůůůůůů,“ zařval tajemný skočdopole z topolové áleje, ale zip povolil. Pomohla jsem mu ho rozškrknout, to jeho tajemství. „A teď, to už zvládnete ne,“ a popostrčila jsem jej k blízkému topolu.

„Ach, „ vzdechnul děkuji vzácná paní „to se mi ulevilo, kleště si na památku nechte,“ a po potřebě padnul do trávy. Drcnula jsem do něj. Chrápal. Pche. Je teplo, do rána nezmrzne. Nasedla jsem na závodničku nasadila Fascination Street a vyrazila k domovu, cesta byla hrbatá, místy rovná. Radka mi ušetřila cestu.