Smlouva s Ďáblem 8. díl

15. června 2010, autor tonyend,

Když jsme se v praxi něco naučili dělat samostatně, využívali toho zaměstnanci, že se jednoduše zašili na šatnu a my jsme pracovali místo nich. Oni pak ten čas využili k hraní mariáše. My jsme se to také zanedlouho naučili, věděli jsme, kdy se ztratit a na jak dlouho, aby nás nehledali. Pokaždé zašel někdo na láhvovou stáčírnu, sebral bednu piva a odnesl ji za námi. Zašívali jsme se, když bylo chladno na půdách sladovny, v létě jsme si zase vylezli na střechu stáčírny, lenošili, kecali pitomosti a hlavně pili pivečko. Když byla bedna prázdná, vrátili jsme ji zpátky na stáčku a šli pokračovat v práci. Mohli jsme si dělat skoro, co jsme chtěli, všichni to zase věděli a nikdo nic nenamítal. Říkali jsme tomu zlaté časy. Mistrovi odborného výcviku stačilo předvést, co jsme se při praxi naučili. Spokojeně zapsal hodnocení do knížky a bylo to.

Týden školy byl také nakonec oblíbený. Nevím, co si o nás ale mohli myslet vyučující, když nás potkávali navečer ve městě, jak jdeme z hospod na internát cik cak. Když jsme později dostali ještě od profesora biochemie, staršího pána, bonus, hodinu degustace, tak to jsme se nestačili divit zase my! Z pivovaru se dovezly dvě bedny lahváčů, někomu dal deset korun, aby šel do bistra a koupil za ně tvrdý sýr, jako společné degustační sousto. Každému ukrojil kousek toho sýra a do skleničky nalil pivo, dělal to tajně, abychom nevěděli, co rozlévá za pivo. Ukousli jsme si ždibec sýra a napili jsme se. Každý nahlas musel zhodnotit chuť piva, barvu, pachuť, pokud ji cítil a plnost. To zvládl každý. Zlatým hřebem hodiny však bylo určit, jestli pijeme sedmičku, desítku či dvanáctku! To jsme zapisovali na papír. Mnozí jsme to k jeho spokojenosti zvládli a tak později obstaral piva z jiných pivovarů. Sám jsem dokázal rozlišit tak tři značky, olomoucké, přerovské a hanušovické. Každé se vyznačovalo jinou intenzitou hořkosti a plností. To naše bych poznal pokaždé, bodejť taky ne, když jsme je degustovali celé týdny a měsíce přímo v pivovaru. Ale starého pána jsme jednou strašně dopálili. Někdo přišel na to, že si pěkně vypijeme obě bedny piva, žádné troškaření do skleniček od hořčice.
Byla opět hodina degustace, poslední vyučovací. Ve třídě dvě bedny s namíchaným pivem. Pan profesor, jako obvykle poslal pro sýr některého z nás, a když byl sýr přinesen, rozjelo se degustování. Ne, jako obvykle. Dnes nikdo nemohl za boha správně určit, co má ve skleničce nalito! Každý z nás schválně říkal, že má dvanáctku a ve skleničce byla pouhá sedma, no a podobně. Tak pořád naléval a naléval, nakonec vytáhl z bedny piva a nechal rozdat třídě celé láhve, jen abychom zatraceně poznali, co je v láhvi za pivo. Bylo mu jasné, že čím více pijeme, tím budou naše rozpoznávací schopnosti horší a horší. Teprve teď, když nás viděl, jak spokojeni obracíme lahváče do sebe, pochopil, že jsme si z něj udělali dobrý den, že jsme si chtěli jen užít a napít se v hodině. Příští degustace byly zcela skromné, zato s vynikajícími výsledky, ale neodpustil nám to vypití dvou beden ve školní hodině.
A v běžný školní den, když jsme dostali chuť na pivo a neměli jsme třeba peníze?

Žádný problém! Zašli jsme do pivovaru, vrátný jen zasalutoval a už jsme byli na stáčírně, chvilku pomohli nakulovat sudy a pak už koloval k ústům měděný korbel, ten měla všechna střediska, snad jen kromě sladovny. Když jsme dali dost peněz dohromady, šli jsme do hospody. Pivo, desítka byla za 1.70 Kčs a malá štamprle 2 Kčs, krabička Startek 4 Kčs, stačilo mít stovku a z hospody nás mohli vynést. Nás ale nikdy. Číšníci dobře věděli, že nemáme osmnáct, chodili jsme jen do určitých -,Pivovarských´ hospod a jako -,Ti pivovarští´ jsme neměli nikdy žádný problém s nalitím. Pil jsem tak často. Pil jsem zpočátku pro tu neodolatelnou chuť, později pro ten báječný pocit, který přinášela opilost sama. Být opilý, to bylo ocitnout se v jiném světě. Těšil jsem se na to, jak budu opilý.
Opil jsem se mnohokrát tak, že jsem sotva došel na internát. Vždy jsem si ale pamatoval, kde jsem byl, co jsem pil a jak jsem přišel. Lehl jsem si na postel, jak jsem byl, nešel jsem ani na oběd, ani na večeři. Chlast potlačoval pocit hladu, takže jsem se dávno přestal přecpávat dojídáním jídla po spolužácích. Jedl jsem a už jsem nepřibral ani deko navíc, neměl jsem to už zapotřebí. Najedl jsem se piva, našeho báječného hradišťského tekutého chleba. Ale v noci ta žízeň! Tělo bylo silně dehydrováno a toužilo po vodě, po čemkoli, jen aby se zavodnilo. Když jsme přišli i na toto, kupovali jsme si na pokoj pár láhví piva, nebo Hanáckých minerálek. Noci a rána opilce tak byla snesitelnější. Neztrácel jsem pořád schopnost se levou zadní učit. Byl jsem chlastu odolný jako skála. Jíní se často pozvraceli i v posteli, protože to nestihli na hajzlík. To byla rychna pokoji, nepomáhalo ani mít do rána okna dokořán. Když se vyspali z opice, zašli si jednoduše nafasovat čisté povlečení. Já neblil po ničem, nevěděl jsem, co je to bolení hlavy. Neznal jsem doposud, jaké to je -,Je mi zle.´ Jednoduše jsem se z opice vyspal a další den byl zase jako list čistého, nepopsaného papíru. Záleželo jen na mně, co do něj napíši. Jestli to bude pět, nebo deset piv. Jak kdy.

Mnohokrát mě takto viděl třídní, jak jsem kličkoval po náměstí sem a tam, jak zajíc před myslivci, při cestě k internátu. Na druhý den si mě schválně vyvolal.
„Tak Wolf, k tabuli! Předvedeš, jestli umíš i něco jiného než se nalít pivem, uvidíme, co máš v hlavě! Tak vstávej a pojď! Náměstí, ti včera bylo zase malé, tak nám předvedeš, doufám něco velikého z vědomostí."
Bohužel, vždy byl zklamán. Věděl jsem všechno a občas jsem přidal i něco navíc, co jsme ještě neprobírali. Třída se smála, on žasl a nechápavě kroutil hlavou. Vydržel jsem tak až do 2. ročníku a na škole vydržela stejná tolerance k našemu pití. Neuvěřitelné! Chápal jsem, že když se někdo učí na pekaře, že si sem tam sní, co upeče, řezník si dá klobásku, ale učit se chlastu? Nikdo, nás přímo nenutil, abychom se opíjeli, to jsme chtěli sami, někdo méně, já více.

Upil jsem už pěkný kus cesty od chvíle, kdy jsem začal s jednou skleničkou zelené kořalky, upití z dědova krýglu, sobotních donáškách piva Moravcovým, všechno to však bylo stále v jakémsi hávu nevinnosti. Dnes vypiji na posezení patnáct piv v hospodě. Na víc není peněz, kapesné o ničem a rodiče toho také moc nedaji. Tak jsme si vypomáhali navzájem. Kradli jsme si pivo v pivovaru a nosili je na internát. Jednoduše, v tašce, pod kabátem, bundou.„Dobrý den pane vrátný, jak se máme? Dobře? Tak, aby to vydrželo a nepršelo. Zítra budeme fasovat deputátní, nechcete ho? Já bych se s ním tahal k vlaku.“ A co na to pan vrátný? „Kluci, vy jste zlatí, děkuju vám!“ Vrátný měl bednu piva od nás navíc ke své, a my měli volnou cestu přes závoru, tam i zpět.

Tak jsem nastartoval nekonečný mejdan. Nikdy jsem nepoznal pořádnou kocovinu, těšil jsem se na každé napití a z každé opilosti. Cítil jsem se skvěle, povzneseně, bavil jsem každou společnost vyprávěním historek a vtipy. S pitím jsem měl svůj život snadnějším, krásnějším a bral jsem život jako velkou srandu.
Když jsem byl doma, tak jsem pít nemohl. Nikdo nevěděl, jak jsem se parádně rozjel, rozpil. Nechlubil jsem se s tím, považoval jsem pití za něco samozřejmého, okolo pili všichni, tak proč ne i já? Jen doma se nepilo. Ten víkend doma bez pití se dal vydržet a ve škole jsem si všechno vynahradil.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem

Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 8. díl” - 1

Eva (17.6.2010 (14.16))

popis "pochlastávání" je úžasně sugestivní, čte se moc dobře...

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a