Parking

Usnula jsem během jízdy. Probudilo mě až manželovo krucinál, když mu nedalo přednost auto z vedlejší silnice. Smyknul s autem, klepla jsem spánkem o boční okénko.

„Blbec,“ zanadával a vjel do areálu podniku. Městský ruch a šum mě dnes teď nijak zvlášť neuchvacoval, třebas sem jezdím ráda a miluji toto město, moji malou Paříž , Olomouc. Muž zastavil, vytáhl ruční brzdu. Byla jsem unavená, rozdrncaná z cesty, rozervaná mnou násilím přetrhlého svazku krásného přátelství. Za všechno může ta moje zatracená pýcha. Ta hrdost sytě podmaněná steskem a patetickým pohledem na zbožnost, když jsme míjeli cestou kostel Panny Marie Sněžné, kudy jsem podloubím procházela každý den v dobách mých studentských let.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se se muž. Otevřel kufr a vytahoval počítač. Dcera zavařila computer, ustavičným hledáním svých idolů pro teeneagery, porouchaného vezli jsme jej na servis.

„Počkám tady,“ řekla jsem. Vylezla jsem z vozu a protahovala se. Rukama jsem chytala oblohu a rozhlížela se kolem. „Počkám tady, jen běž a nedej se, je to reklamace, žádný servis. Žádné prachy, rozumíš.“ Manžel je měkota, ale dnes jsem neměla chuť se s nikým dohadovat. Koneckonců, musí se to naučit, nejsem žádná jeho tisková mluvčí a ani sveřepá argumenty obdařená abatyše s kamarádem andělem strážným, který furt čumí kdesi do země. A neví, neví, chudák, co má říci. To ten můj, strážníček, maká na stodvacet procent a sakruje, že nadřízení mu přesčasy neproplácí. To je mně fuk, já jsem si ho za hlídače nevybrala, já mu peníze nedám. Ani floka! Nejsem žádná charita. Popostrkuji svoji drahou polovičku směrem k recepci.

„Nenech se,“ opřela jsem se o auto a nasadila sluneční brýle. Kdybych uměla kouřit, jako ve filmu, zapálím si cigaretu. Neumím, tak civím a špičkou boty dlabu teplý štěrk. Horký den připaluje můj dekolt, navíc, ve městě vždy teplý vzduch uzavřeně více vibruje, potácí se mezi domy, auty a ukvapenými a spěchajícími lidmi. Obouvá se do dýmu aut, prachu, nadávek a troubení, rychlého nasazení všedního městského dne.

Ježiš, je mně horko, a nemám co vysléct. Vlezu si do auta. Vezmu si mobil a píšu sestře, že dnes určitě přijdu na grilovačku, a ať proboha nezapomene svůj extra bazén za dvěstětřicetdva tisíce upachtěných korun českých obestavit betonovou zdí, protože minule, při oslavě narozenin, od sestřenice syn si maličký myslel, že natažený kryt bazénu je modrý led a chtěl se sklouznout. V poslední chvíli jeho po krk utopeného ve vodě, vytáhla naše stará babička čaganem.

„Na synku, totkaj, sa chytni čaganu. A pomóóóć!!!!!“ řvala zplna hrdla do hlučné diskotéky u sestřičky na dvorku. Synka tak zachránila a stala se nekorunovanou královnou večera. Dostala buřta a pohárek vína.

„Neboj sa, Krasomilko, a doval vaše víno,“ odepsala má drahá sestra.

„Jasně, dokulím ho, dokulím sa,“ opřela jsem hlavu o opěrku a pár okamžiků vzpomínala na moji drahou přítelkyni, které jsem strhla ruku, když řekla, buď chvíli tichá. Jsem vztekloun a řvoun, neumím být jako rybník, bez peřejí. Nikdo mě to nenaučil. Zkusím nagooglovat, zda-li někdo pořádá semináře-oslava ticha a objetí. Zaplatím si na celý rok. A budu studovat s vervou a přemluvím Ondru, to je taky takový trouba ukrákaný. Někdy spolu na mé zahradě kopeme si s míčem, má přes padesát.

„Ty to nakopáváš jako tele, to mosíš tak,“ a nakopává a hlavičkuje. Trenér místních fotbalistů. Profík.

„Nesmíš moc do výšky, jelito, jemně, ťukaj, ťukaj,“ a udělá tak šedesát hlaviček a sto kopů, i přes pupek.

„Nejde mi to,“ rezignuju.

„Protože si rapl a vzteklá,“ a kope a ukazuje. A točí se kolem mých meruněk a po basketbalovém hřišťátku dětí. Rozvedený padesátník, protože jeho žena nepochopila jeho hravost. Chtěla zabezpečení, ne kopky kopky do balónu. Poskakuje Ondra, jako postřelený zajíc.

Parkoviště je jako pánev od Zanussi. Říkají v reklamě opeče, ale nepřipálí. Nevěřím, a čumím v autě.

V okamžiku jsem cítila něčí pohled. Zprava. Ohlédla jsem se. Stál tam chlápek, opřený o plot areálu nadnárodního podniku, no nestál, seděl na kole, a ramenem hladil mříže extra podniku, super firmy, v ruce plechovku piva, nepoznala jsem značku. Vousy, rezavé, zašmodrchané jako koudel, co měl dřív můj otec coby instalatér na vodovodní trubky, Popojížděl na bicyklu podél plotu a pozoroval mě. Vypustila jsem z úst pohrdavé pf, fuj ten je ošklivý. Smradlavé hadry, kolo poskládané ze součástek nasbíraných po okolí, ať jde pryč, celkově odporný zjev. A na řídítkách mu plandaly síťovky.

Zahulákal na mě skrze mříže. „No, slečno, co…co..co píšete..román?“ a chechtal se, jako bezdomovec. Upíjel pivo a smál se mně. On…on se mně směje…drzé!!!

„Běžte jinam, nechejte mě laskavě v klidu a chlastejte si ten váš doping, jasný,“ křikla jsem na zoufalce.

He, he, he, he….smál se Krakonoš jako po nepodařené odvykací kůře. „Hele, naproti mám bourák, ten na těch cihlách, něco vám vokážu, chcete?“ srkal ten neumytý cyklista pivo. „Hele, hele..támhle pod tím smrčkem,“ ukazoval pazourou naproti, přes ulici, na jiné parkoviště. Nahlédla jsem, ostentativně se stáhla zpět, budu se dívat na vrak, ze svého Superbu, na pitomce, já? Na bezdomovce, s pikslou v ruce. Já tedy ne!

„Nesnáším bezdomovce, běžte někam, dejte mně pokoj, nemám na vás náladu,“ ale okénko jsem nezatáhla.

„Vy jste nafoukaná panička. Já vím, že chcete vidět můj bourák, no vím, že chcete, chcete, hehehe,“ smál se mně přímo do obličeje. Jak to ví, dotěra, že mě to láká, podívat se na jeho odstavené auto na cihlách. Mnula jsem si spánky, tak vylezu, mrknu, odejdu, muž přijde až za chvíli.

„No vidíte pani…i když jste pěkně nafoukaná..tak je vás něco dobrého..a neměla byste několik peněz na gulášek?“ ptal se mě. Seskočil z kola a natahoval pracku skrze mříže.

„Jděte někam. Chcete mně ukázat váš vigvam..a nedám vám nic..si myslíte..že si lapnu na toaletu..a je pětikoruna..Dřu jak mourovatá. Bezdomovcem jste stal vlastní vinou, neotravujte..“ obešla jsem areál, podél plotu šourala se k mému bezdomovci.

„Já za to nemoh, to stará,“ oponoval.

„Obvyklá výmluva mužů, to je váš problém, nic vám nedám, na chlast máte..jo..to je..co…nic,“ zůstala jsem neoblomná.

Tlačil mě ke svému supermodelu, sedl dovnitř, a ať si přisednu jako spolujezdec. Jsem lačná dobrodružství, jsem dopadla do usmoleného sedadla. Všude smrad, kopa plechovek od piva, uražená šajdrpáka, pedály měl jen dva, asi nějaká inovace na automobilovém trhu. Bílé mé tričko se už začernalo.

„Hele pani, ukážu vám křesadlo, moc bych si přál…vy byste byla jako votýpka, úplně suchá, vás rozdmýchnu, ech,“ a počal rozepínat poklopec. Vypískla jsem, nemusím vidět všechno, vyskákla z kraksny a utíkala ke svému nezamčenému autu. A viděla, jak jiný krasavec, s krapet delšími vlasy vynáší cennosti z mého Superbu, notebook, kabelu, peneženku s tisíci, mobil a utíká k parku. Ohlédnu se za mým bezdomovcem, a ten mílovými kroky také k parku. Jdu k jeho kolu, otevírám brašnu, v ní kniha Otokara Březiny sbírka Tajemné dálky, gaunere ukradnu ti to, strčila ji za halenku. No to je mi poeta zlodějíček! Vracel se manžel, smála jsem se s básněmi za ňadry. Hlavně, jestli vyřídil všechno správně, můj muž. Nakonec si ty lokty přeci jen vyostří.