Škatula


25. dubna 2012, autor Katka,



Jak chceš, viděla by vás moc ráda, no viděla, ona vlastně nevidí, ale přesto, pojedete?“ zeptala se matka, zda-li pojedeme navštívit v Charitním domě pro seniory, naši pratetu. Chtěli jsme jet původně do Vyškova, do Dinoparku.

„Dinopark neuteče, kdoví jak bude s tetou,“ rozhodl za mne manžel. Akorát jsem servírovala oběd pod konečně dodělanou pergolou. Děcka pofňukávaly.

„My chceme do zoo, co se budeme dívat na jakési stařenky,“ rýpaly se v polévce, protestovaly.

„Taky budete jednou staří,“ řekl muž, „pojedeme navštívit pratetu, hotová věc, nemluvte a buďte rádi za oběd. Dinosauři budou řvát ještě desítky let.“

„Co jí mám vzít?“ ptala jsem se mamky do mobilu.

„No co, vem pivo, a něco sladkého,“ poradila matka. Koupila jsem na benzínce, kde jsme měli s matkou a babičkou sraz, Krušovice a bonboniéru s oříšky.

„Jeďte první,“ řekla matka.

„Já nevím, kde ten Charitní domov je,“ řekl muž.

„Jeďte první, pak vás za městem předjedu,“ matka položila ruku mému muži na rameno. Jako by ho chlácholila. Otočila se ke mně: „ Podívej, ona prateta, ty si jí pamatuješ v kostýmku od Coco Chanell, svěží, společenskou, vzletnou, mluvící plynně, srozumitelně, před dvěma roky, ale teď, ona, však uvidíš, není na tom dobře. Snaž se zachovat takové dekórum, ona nemá ráda, nenávidí lítost, abys hernajz neplakala, zkus to pozdržet, nemá ráda pláč, nesnáší soucit, rozumíš,“ kladla mi na srdce matka. Opírala jsem se o auto a poslouchala, že nemám být ufňukaná a pratetu nerozesmutnit. Když se narodil můj syn, sezvala dechovku, co kapelníkuje její bratr, a když jsem přijela z porodnice, před mým novým domem, stála nastoupená hudba a hrála Ach synku, synku, prateta dirigovala. Červené šaty jí vlály, smála se. Vychovala jednu nepodařenou dceru, lačnou jejího ohromného důchodu a do kúta k mým potomkům přinesla spoustu peněz. Děcka, říkala, to je Boží požehnání. No, někdy kříčím na ratolesti, vy pekelníci zatracení! Zarazí mě prateta s taktovkou, Ach synku, synku..doma- li jsi….

Zaparkovali jsme před Charitním domem. Matka zastavila nového Peugeota tak nešťastně, že babička musila s obtížemi přelézat hromadu sutě a rozbitých cihel, co číhaly na okraji malého parkoviště.

„Tož kruci Lido, jak vylezu?“, stála před nepřeléznutelnou hromadou, nešťastná babička. „Tys to udělala naschvál!“

„Ale nééé, hohoho“ ohýbala se smíchy se matka, vytahovala berle z kufru, „tak to obejdi předkem.“ Babička, kachním krokem bez opory docapkala ke svý berluším.

„Jéééé, to je hezký penzion,“ zakřičely děcka a honily se kolem auta. „Žlutý.“

Před Domovem štěbetalo několik babiček, jak nás zpozorovaly, přestaly v nedělní konverzaci, pohlédaly po mých pobíhajících dětech a odpovídaly na naše pozdravy. „Dobrý den, to sú hodné děti.“ Jedna před sebou posunovala pomocníka k chůzi vozíček, druhá hmoždila své lokty francouzskými berlemi. Syn si se zájmem vozíček prohlížel. „To máte babi na nákup? Ale nejaký malý vozík je.“ Stařenka se pousmála: „To mám chlapče na šnuptychl.“

„Co je to?“ ptá se pětiletý synek.

„To je to, do čeho ty nechceš smrkat,“ poučil ho muž.

Vešli jsme do chodby, linul se po ní všemocný lyzol, lísal se po zdích, po podlaze a štípal do našich nosů, bývá mi zle z takových výparů.

„Vydrž,“ poručila matka. „Musí se to dezinfikovat, ty čuránky, pachy lidské a tak.“

„Sakra vím, neříkej mi takové blbosti.“ Nebýt milované pratety, uteču do zahrady, zrál tam špendlíkový keř. Dýchala jsem zhluboka, mačkala igelitku s Krušovicemi a bonboniérou, co by schlamstly moje děti.

„Kde ona byla…. A na TROJCE?“ tápala matka a brala za kliku trojky pokoje. „Je tu paní Hromádková?,“ zvolala do pokoje, co neměl otevřené okno, plný těžkého vzduchu, lidského pachu, smutku ze dvou ležících klientek. Z poschodí scházela červenolící širokoprsá sestřička, taková zapařená, krpatá, o to víc veselá. „ A kehopak hledáte?“

„Paní Hromádkovou.“ Zvolali jsme unisono.

„Je přestěhovaná nahoru, naproti schodiště, přímo naproti,“ sestřička sundavala mokré rukavice. Krápala z nich tekutina na studenou dlažbu. Kdoví co to kapalo z jejích rukou?

Vystoupali jsme do prvního patra. Zaťukali ťuky ťuk..Prateta poslepu chystala si ruličku na toaletu. Kolem sebe natrhaných hajlzpapírů, cpala to jak sysel pod červený velepolštář.

„Blažko!“ zvolala plačtivě babička.

„Lidko!“ přestala rolovat papír a čekala, co bude. Babička jí objala. Pohladila jí vrásčitou, ale pěknou tvář, prsty přejela přes úzké rty. „Blažko!“

„Kdo je tu všecko?“ dychtivě ptala se pratetička, na nose tmavé brýle, „ kdo je tu fšecko, lidi, kdo jste?????“

Babička nás představovala: „ To je moja céra, Lidka,“ prateta jí bříšky ztuhlých pokroucených prstů přejížděla po tváři, po těle, držela jí ruku. „A Toto Maťa a její muž a její děcka,“ pravila potichu babička a postrkovala nás před pratetu. Stará žena nás ohmatávala, jak jsme vysocí, její prsty objížděly nám ušní boltce, krk, trup a nohy, nárty. Snad si nás připodobnila. Předtím, jak nás viděla, předtím, než přestala vidět. „Vy jste fšecí porůstli ale..“

Normal
0
21

„No my ne, jen děti,“ pohladila jsem jí ruku.

„Jééé a tvůj muž je fúsatý..“ usmívala se teta, když ohmatávala mužovu bradu.

„Je, dělá mi to naschvál,“ zlobila jsem se.

„Tady máš cukrlata a pivo,“ řekla babička. Vedle slabě dýchla stoletá babička. Končil její nitkovitý dech. Propadlé tváře a otevřená ústa ptáčete přitahovala naši pozornost, nechtěla jsem se na ni dívat, když umírá, nechtěla. Na stole namotaná vata na dřévku, sklenice vody k osvěžení, omokřání suchých rtů.

„Vidite, už mně tu dva dni umírá, ona umírá,“ šeptala tiše prateta. „Néni s ňú nic. Ona, narostlo jí prso, pravé, nalélo se do deseti kil váhy, plné vody, ani doktor už k ní nechodí, za chvílu má mět 100 roků, a nemožů s ňú nic dělat, bójíjú sa,“ lomila rukama prateta. „tak ně tu umírá, byla s ňú prča. Říkala, šáhni Blažko, na tú moju potforu, vedla mi ruku, dosáhla jsem konec až na břuchu, řvala sem, jak nomád když plný měch vody tahnú do púště, toléj vody, kříčí v noci bolesťú, sakra eště že nic nevidím,“ uklidňovala se prateta. „A nikdo za ňú za celý rok nejde, nikdo, děti neměla, smutné.“

„Daj si to pivo za hadry,“ strachovala se babička.

„Ale kuš, dám si to na kraj, Lidko, ty nevíš, po obědě, dám si bene, a všecí a vlezte mně na hrb, aj tá moja nepodařená céra,“ prateta poposedla na posteli. „Enem chce peníze, peníze, co su nejaká já charita,“ ptala se pratetička. „Nic neřekne, co vnučka, jen co peníze, ona ví, mám slepotu, hodně peněz, jen na to, a sakra,“ pratetičce stékaly slzy na šedou halenku. Hledala otvírák na pivo.

„Hergot dalas sis ho pod polštář,“ postrčila jí ruku babička. „Poďme do jídelny,“ pobídla ji spěšně prateta. Muž jí vzal pod paží, táhnul do společenské mísnosti. Kráčeli jsme za ní jako průvod. Děcka s mužem vlezli na balkon. Zůstaly jsme v prázdné společenské místnosti s provizorním oltářem. S ohromnou svíčkou. S vypnutou televizí, se šesti velkými stoly.

„A proč nejsi důle?“ optala se babička.

„S tú múrú? Ty blázníš!!! Jednú, prubovala jsem ložní prádlo, jak ho sestřičky poskládaly do mojéj skříňky. A všecko blbě. Jen jsem řekla, kerá škatula to tak posládala, a tá pobožná svátosť se svíčků na hlavě, tlustá jak kolotoč, to žalovala, jsem pravila kerá můra to tak poskládala. Ale vedoucí, naštěstí je normální, donésl mně na narozky kvítko. Ona svátost mi pravila důležitě podotkla, že do kostela já nepatřím.“ Prateta při živé gestikulaci smetla v jídelně pár hrnků. Zařinčelo to. Kávové lžičky posunuly se na okraj.

„A kdé sú děti?“ zeptala se. „Na terase,“ řekla matka.

„Ty Blažko, chce ťa vidět Mařka od Jendy, příště ju vezmem,“ poklepala berlou babička.

„Mařka, ale hergot, Kotačka, tu tady nechcu, bude mi tu šklébit, já potřebuju život, a smích, Kotačku sem neberte,“ tvrdila rezolutně prateta.

„Ó když je mša, mám je čekat s otevřenú hubú až mně sanica křupe, jak trúba, slepá, na přijímání až bude už, máme s farářem domluvu, dojde k mně, a řekne už otevřite pusu paní Hromádková fčil, tak tú hubu otevřu“ prateta si mnula ruce a rozohněně popisovala mši. Kolem už potřetí přešla stará žena s přehozeným ručníkem přes předloktí. Babička jí pozorovala. „Blažko, tu furt chodí nejaká roba s ručníkem, už ide najméň potřetí.“

„To je taky taková popletená, ona se umývá od rána do večera, řekne, že v takovéj špině tady nebude, letos měla devadesát, já su tu najmladší, co mám dělat, když houby vidím, mám rozežranú sítnicu od cukrovky, čtyřikrát denně inzulin, po infarktu, nechcu tu byt, ale co mně zbyde.“ Čistotná pani se vracela na pokoj.

„To sa moc dlúho neumývala.“ Babička poposedávala. „Heršvec to mňa bolí chrbet.“

„Co?“ prateta je navíc ještě nahluchlá.

„Že sa tá kočka moc neumyla,“ zakřičela jí do ucha matka.

„Ale ona se houby umývá, zacáká celé kúpelku. Šak jednú, sestřička ně chtěla umyt hlavu, akorát tam došla, že sa zas bude umývat, ale hergot, ať ta baba ide pryč, co má co čumět, když su nahá, ať dojde potom. Nechtěla jít ven, sestřička ju mosela vyžduchat-a ven! Řekla-ven!!!!!“

Teta se opřela o opěradlo židle, rychle dýchala, přišel můj muž, sedl si místo mě. Šla jsem za dětmi na balkon, ať neskáčí po lavičce.

Prateta Blažka, šmátrala po blízké osobě. Nahmatala mého muže. Sahala mu téměř do rozkroku.

„Co je to?“ ptala se prateta.

“Ale Blažko, sa ani neptaj, tos dlúho nedržala v ruce.“ Muž zkoprněl, ale usmíval se.

Hihňali jsme se nad nemocné babičky, otevřené dveře k ženám plné lítosti. Stařenky se začaly scházet k večeři, tedy ty chodící. Poslušně jako ovečky s obtížemi si posedaly. Prateta zašeptala: „Pojďme na pokoj, ať tu nesedím jak hladná, trochu si cucnu piva. Na pokoji jsme opět hledali otvírák. Přišla jsem blíž k umírající stařence, co nemá nikoho, pokoj ozařoval zvláštním světlem její mrtvolný obličej, na stolíku zvlhčující vata do úst, měla jedno oko otevřené, rozhalená, vlasy dozadu přilepené. Pohladila jsem jí studenou ruku. Jedno oko, stále otevřené ani nezamrkalo. Bylo mi těžko, nikdo u ní neklečel ani nestál. Rozloučili jsme se s tetou Blažkou. Děcka v rukou svíraly, mačkaly špendlíky ze zdejší zahrady, Upadnuly jim na podlahu, hádaly se o ně. Na chodbu vešla sestra: „Hoho, hádáte se, co o špendlíky, a ticho děcka, tady ta stará babička je moc nemocná, pssss, tichúnko.“ Děcka se přestaly hádat a přes dveře nahlížely na umírající ženu.

„Já su ráda, že jste došli,“ slzela prateta. „Dojdem zase, nebojte,“ slíbili jsme. Poslala jsem muže, ať jí doprovodí zpátky na právě servírovanou večeři. „To půjdu jak královna, s takovým fešákem a mladým“, zasmála se a zachytila a přijala nabídnuté rámě mého muže. Sešlapali jsme příkré schody dolů, na chodbě stála stará, v noční košili, bosá, rozsochatá, ale hezká paní, všichni jsme vykřikli – dobrý večer. Žena se napnula: „Vy nevidíte, že je ještě hezké odpoledne.“ Zastyděli jsme se. Venku, plamenné slunce ještě rozhazovalo své dohasínající louče. Jen jemně se zachvíval těžký vzduch, po poledním deštíku.

„Promiňte, dobré odpoledne.“ Matka prošla kolem keříku kaliny. Otočila záda na svoji matku. Babička na ni pohlédla: „Ukaž Lidko, ty si jakoby tě někdo postříkal hadicí. Mokrá.“

Krůpěje vody ze sladkého bílého květu nádherně ozdobily její myší kostýmek.







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Škatula” - 1


    Eva   (25.4.2012 (19.12))

    Dovedu se vžít...nejhorší je ta bezmocnost těch starých lidí a pak ta tvoje, že jim nedokážeš pomoct, že jim to neulehčíš, zejména když maj Alzheimra...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička