Po všech čertech


17. května 2012, autor Katka,



„Já se na to můžu tady..“ třískla jsem šanonem o stůl. Naproti sedící Miládce lejstra vzlétla až k nosu.

„Nebudu tady dělat vola nějaké podrž tašce.“

Hlavní účetní kukla zpod brejliček, mzdová účetní se mi vyvalila na stůl.

„Maťo, ta podrž taška držela i tajemníkovi.“ Obě se rozhihňaly. Jen Miládka, bledé to děvče, zůstávala tichá a skloněná nad numery. Předstírala, že něco píše, jen aby nebyla vtažena do hovoru.

„Tak ať jí to napíše tajemník. Zas tu budu sedět jak debil do večera. Nejsem její sekretářka. A to dělám vola i šéfové, co neumím ani zapnout písí.“

„No, jo novomanželka,“ mzdová účetní ukousla rohlík, přehodila žvanec s kouta do kouta, mluvila s plnými ústy. Zakuckala se. Přicházela další referentka, pobaveně pozorovala mzdovou účetní, s vytřeštěnýma očima, marně se snažící popadnout dech a nenechat kus rohlíku vyletět obloukem z plné pusy ven. Práskla nalakovanou tlapičkou mzdovou účetní přes chrbet: “Co sa tak cpeš? Ti to nikdo nesní. Včerejší rohlík…pfffff.“

„Z včerejš…chrrrr chrrrrr chrrrr rohlíku se tolik netloustne,“ dohýkávala mzdová účetní.

„Za to kucká, poď honem Květko, na jednu. Mám svoje, poď nebo se z té Jíře poseru,“ referentka, co měla na starosti veškeré obecní poplatky, přivoněla slastně k viržinká.

„Ale fuj,“ ohrnula jsem nos.

„To víš, my už kouříme jen viržinka,“ spustily všechny lomozný smích. Převrátila jsem oči v sloup.

„Zas je..? Dýmlá?“ obě účetní pohlédly na referentku.

„Zas..už su z těch výparů ožralá taky, to není možné,“ teď zas převrátila oči ona.

„He, ta zas dlouho držela místostarostovi, tak dokud on nepadne, tak ona tu bude, to si piš,“ mzdová účetní oblízla rty a hřbetem ruky setřela drobty usazené na bradě.

„Celý den něco píše, pak odběhne do kuchyňky, dělá že bere tavený sýr, no ten si nakonec vezme, trojúhelník, ale předtím z kabele prubuje flašku. Kdyby aspoň nechlastala ten blbý rum, ale třeba vodku, ta není cítit. Už jsem jí to řekla,“ poplatková referentka si stěžovala na kolegyni. Litovala jsem referentku, co vybírala veškeré městské poplatky. Sedět celý den v hospodě a nic z toho nemít.

„Včera, jak jsem valila rychle na autobus, jsem se rozčilovala se zasmoleným počítačem. Zas se mně zasekli ti zasmolení psi, teď správce systému, než se dozíval k jádru pudla, vypil dvě kávičky, na prd přišel, tak to smolím na papír, to zas budu týden přepisovat do toho zasmoleného počítače…tak jak jsem šmajdala po kočičích hlavách na autobusák..zrovna u Jiřčiného činžáku mně někdo hodil jabko, teda ohryzek na hlavu..zvedla jsem hlavu…viděla Jířu jak rychle přibuchuje okno s tichým smíchem…za ní stojí ten její otrapa…zase něco oslavovali..tajak dycky,“ referentka rozhazovala rukama jak plačka o pohřbu a ukazovala nám na hlavě místo, kam jí přistálo Jířino jablko.

„Kruci ta má trefu.“ Řechtaly jsme se jak koně.

„A co ti řekla na to rumisko?“ všechny tři jsme dychtivě očekávaly odpověď.

„Že po rumu brká, poď už hergot, mám absťák, nasáklá jsem z ní jak rumová pralinka, ještě začnu chlastat taky,“ referentka táhla vysokou hlavní účetní do archívu, zapálit si.

„Nepodpalte to tam robky,“ zavírala za odcházejícími kuřačkami mzdová účetní.

„Proč pije Jiřina?“ ptala jsem se.

Mzdová účetní pokrčila rameny. “To nikdo neví. Všechno má. A taková to byla kočka. Však si jí viděla na fotkách, tady co máme z akcí, zábavná, vtipná, krásná. A teď je jenom ožralá. A nikdo ji nemá odvahu vyhodit. Šéfová dělá účetnictví za ni po večerech doma a místostarosta šéfovou nesnáší, takže furt dokola. Furt dokola.“

„Co máš zase přepisovat?“ zeptala se mzdová účetní.

„Nějaké smlouvy pro město. Nejhorší je, že ona mně to diktuje, a při tom usne, chvíli čekám, pak s ní zatřesu, a ona jééé…už mám jít domů miláčku? Je taky poplantaná, nemá už být v důchodu? Má nejmíň šedesát,“ nadávala jsem jako špaček.

„No ona taky chlastá, proč myslíš, že ji vyhodili z okresu, kvůli tomu. Počkali až bývalý tajemník natáhne brka a vykopli ju. K nám.“ Mzdová účetní ze zvyku rovnala moje rozbordelované papíry po stole. „Herdek, jak se v tom můžeš vyznat? Ukliď si to, pak lítáš, nevíš co první.“

Jo, nevím co první, když dělám dvěma pomateným ženám písařku, pak lítám od čerta k ďáblu, rychle a zběsile jako kybernetická myška a ke své pracovní náplni se dostanu až odpoledne.

Přišla šéfová. „Hele Maťo, přepiš to té doktorce,“ škrábala se za uchem, posunovala brýle po nose, „ať néni peklo. Dyť to máš za chvilku. A toto mně přepiš, až budeš mět čas.“ Šéfová nečekala na odpoveď, strčila mi do ruky papír se sotva čitelným písmem, postiženého syndromem vypsané ruky a rychle vymajzla z kanclu.

„Vidiš,“ pamflet od nadřízené jsem s nevolí odhodila n stůl. Ach můj težce zkoušený karpální tunel, posilován klikáním myší do neúnavna. Kdyby ta myš promluvila, kolik že nadávek schytalo nebohé písí.

Miládka tiše psala svá číselka do příjmů. „Chceš pomoct?“

„Ne, jsi hodná, šéfka mně slíbila nějaké penízky navíc, líbí se mně jedny boty. Co už?“ poděkovala jsem hodnému andělovi, Miládce, byla čistá jako vodopád. Proto také raději několikrát během hovorů o běžném životě mužů a žen s místními zkušenými děvčaty z kanceláře odcházela, růžolící a přivírající oči. Ještě nebyla vdaná, tak se nechtěla ochudit o iluze manželství. Do kanceláře se připotácela Jířa. „Kde je tá Lida, do řiti už? Shánijú ju lidi, má lapět na prdeli v kanceláři, já to nebudu za ňu vyřizovat, čokli jakési posrané hergot už,“ sotva stála.

„No kde by byla? Kúří s Květuší v kamrlíku,“ odpověděla mzdová účetní.

„No to je pěkné, a mně nic neřekne,“ Jířa se zatočila na podpatku, tak tak že udržela balanc a mazala si pro svoje cigára. Mezitím se vrátily obě kuřačky. Mzdová účetní mezi nimi proběhla za Jiřinou na chodbu.

„Co je?“ zeptala se hlavní účetní.

„Ale jde dělat Jiřce oporu, pasivně hulit, když vy jste jí zdrhly,“ řekla jsem.

„Poslouchám ji celý den, v noci mi volá Lidy, Lidy, chrchle na konci telefonu..no co je…ptám se jí..ona Lidy Lidy a zavěsí…háže mi jabko na hlavu, a ještě se s ní budu otravovat u mé jediné vášně, co mi zůstala, když můj chlap už stojí za hovno. Ať to tu klidně podpálí, stejně jdeme za chvilku do důchodu, pro mě za mě ať to tu lehne popelem.“ Referentka veškerých poplatků totiž měla těsně před důchodem i s hlavní účetní. Těšily se, až na její chatě budou o víkendech kouřit a pít víno. Vyčistit si makovice horským vzduchem, říkaly obě.

Hlavní účetní tajemně pohlédla na referentku. „He, Maťo tak jsme si říkaly tady s Liduš, he he.. když nechceš ťukat do klávesnice, že je tady ještě volný starosta, hehe..“ obě se začaly pochichtávat. Miládka pro jistotu odešla na záchod.

„Cóóó? Takový mrňús…ani za milión! To radši budu držet mojému!“ ušklíbla jsem se.

Nakoukla dovnitř k nám do kanclu má kamarádka Ivetka. „Co se řehníte? Taky se chcu zasmát. Teď mě zdupal šéf, přišel otravovat nejaký dědek skrze sousedův plot, nedal se vyhodit, jsem mu řekla, že není úřední den, ať přijde zítra. Stěžoval si, ten plot je bývalého vedoucího stavebního úřadu, no snad ho to nenechám shodit, z profesionálních sympatií, ne?“ Přicházela mzdová účetní, podpírala Jiřinu. Ta ztěžka dosedla do širokého křesla, které jsme tu měli pro návštěvy. Zejména pro jednu otravnou doktorku, která se dlouho nechtěla odlepit. Kolem prosvištěla svědomitá pokladní, tvářila se důležitě a nevšímala si nás. Prošla tak důležitě, abychom si všimly jak je důležitá práce pokladní. Neměly jsme ji moc rádi, často donášela šéfové, kde se co šustlo, i na nás.

„Hele, nezapomeň, že odpoledne je večírek, Myšáček oslavuje narozky, zve tě, a taky je volný vlivný, zástupec, hehe,“ pronesla významně Ivetka.

„Opovaž se,“ křikla mzdová účetní a pohrozila mi prstem.

„No oslavovat snad můžu, dokud tu není vydán zákaz pití. Po volbách se to možná změní,“ pravila jsem.

„Myšáček je po všech čertech pěkný chlap. Pozor!“ pronesla významně mzdová účetní a přiložila vzdychající Jiřině, bože bože, studený hadr na čelo. Jířa střídavě bledla a naříkala bože bože. Ostatní přikyvovaly, že Myšáček je po všech čertech opravdu pěkný chlap.

Ivetka si sedla na druhé křeslo. Její objemný hrudník se po dosednutí vzedmul, takové to vyvalily se vlny zdola.

„Kruci, si ty prsiska musím furt podpírat. Kůpila jsem si klekačku, z normální židle mám záda hyn. A podprsenku si musím jezdit kupovat až do Polska, do prčic, co s tím, nechceš?“ nabízela mi překypující poprsí.

„Jen si to nechej,“ prskla jsem.

„Lepší klekačka, než nákolenice, že stará..hop na hrazdu,“ položila Liduš ruku na záda hlavní účetní.

„Hop,“ odpověděla účetní. Dodnes jsem tento rituál nepochopila, třeba až budu před důchodem jako ony, poznám a pochopím.

„Co jste provedly skladnici včera? Nadávala na vás na podatelně, že se na vás příště vysere?“ vyzvídala Ivetka. Baby se začaly šíleně smát. Až jim hrnky s kafem po stole poskakovaly

„Ále, upekla nám roládu, slavnostně ji přinesla ať ji sníme na její narozeniny. Kruci dělobuch hadra, to snad pekla z betonu, nebo to bylo tvrdé, ostávala mě v ní protéza. Tak tady Liduš ji strčila do okapu na balkóně, ale nějak víc ji tam zasunula, že dělobuch sjel rýnou dolů, přímo před okna skladu, a co čert nechtěl, Václavka se akorát kukla a její roláda se na ni šklebila z okapového kolena. Ty si taky nemožná,“ otočila se směrem k Liduš, „neumíš ani strčit roládu do okapové roury.“

Máruš se držela ruku na pusu, prskala smíchy. „Ty vole, já jsem nikdy nigde žádný dělobuch nestrkala. To bylo honem honem dělaj dělaj, Václavka už jde, zeptat se jak nám chutnala roláda. Ona už je taky z té práce magor. Včera si zapomněla vzít pod sukňu kalhotky a každému to sdělovala aj s názornů ukázků.“

Panebože jak já dopadnu, z účetnictví, pomyslila jsem si. Podívaly jsme se na Jarmilu, zaklonila hlavu a usnula. Ještě že dnes není úřední den.

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Po všech čertech” - 2


    Eva   (17.5.2012 (21.29))

    hele ty děláš na městském úřadu, že jsi tak znalá prostředí?...povídka fajn, ze života, na nic si nehraje...


    Katka   (18.5.2012 (9.04))

    No, pracovala jsem...))) Nyní, už jsem sama sobě si pánem..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička