Smlouva s Ďáblem 9.díl


21. června 2010, autor tonyend,



Byl konec prvního ročníku. Rozjeli jsme se domů a těšili jsme se na volno, na prázdniny.
Zase jsme se scházeli, jako kdysi v Kotvě, s kluky Berkovými. Olda se učil v Odrách na kominíka, Láďa s Mirkem u Bytového podniku na podlaháře. Koukali jsme na sebe, jak jsme vyrostli, že už nejsme děcka jako dříve, ale už jsme velcí kluci. Pokuřovali jsme a kecali o tom, jaké je to v učení, vyprávěl jsem o šikaně, jak jsem zmlátil Orsága a jak si v pivovaru pěkně pijem pivečko. Žasli. To u nich nepřicházelo v úvahu. A vymýšleli jsme, co s volnem uděláme. Mirek prozradil klukům, jak jsem chodil tajně do boxu a jak jsem  dostal v prvním zápase K. O.  a všichni se tomu řehtali.

Mirek nám řekl, že starší brášci jezdí s partou na čundry. V Mladém světě, který jsem si sem tam četl, byla stránka věnována trampům. Vzpoměl jsem si na to, jak jsem potkával čundráky ve vlaku, v pátek kamsi jeli a v neděli, když já jel na internát, oni se vraceli domů. Smrděli kouřem a vypadali spokojeně. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych jezdil ven i já. Slovo dalo slovo a celá naše banda jednoho dne jela se starším z bratrů, se Slávkem do hospody U Plašilů, ve které se scházeli brodští trampové, čundráci, na – ,Slezinu.´  Tady se domlouvaly trasy, kam pojedou a kdy. Byli to kluci a holky většinou starší než my, ale Slávek nás uvedl a oni nás přijali mezi sebe. Kouřili a pili pivo s rumy, byli veselí, někteří hráli na kytary, banja a jeden na basu a zpívalo se tam o dušu, ale my ty písničky vůbec neznali, ale ihned se líbily. Byli různě pooblékaní do maskáčů, částí starých uniforem, na nohou měli boty kanady a na zemi naházené německá – ,Telacka´, nebo podomácku ušité – ,Uesky´  z celtoviny. Já si nechal přinést s klidem pivo. Kluci zase žasli a pili kofolu, měli strach. Tak jsme se seznamovali s čundráky a nasávali tu atmosféru Divokého západu v hospodě U Plašilů v Brodě. K mému překvapení se tam objevil jeden spolužák ze ZDŠ , z jiné třídy, s bráchou. Prozradil mi, že jezdí už dávno, tajně. Ptal se, jestli se přidám, já jasně, ale nemám nic z toho, co tady u nich vidím! Zapřemýšlel. Jo! Jo! Znám někoho, kdo by mohl pomoci, jestli příjde, tak že  mě s ním seznámí. Dočkal jsem se. On přišel, byl starší než já a Harry, jak si spolužák říkal, se s ním pozdravil Ahóóój !  Podali si ruce, jaksi přes sebe a požádal jej, jestli mi může sehnat „Hadry“. Zeptal se mě, jestli mám prachy. Tady ne, ale doma asi stopadesát korun, odpovídám, jsem chudý učeň, ještě nevydělávám. Přikázal mi, abych se postavil a prohlédl si moji figuru. Stál jsem jak svíčka a hořel jsem zvědavostí, co bude dál. Jeď pro kačky, já zajedu pro věci a uvidíme. Vypadl jsem z hospody jako blesk, nasedl jsem na trolejbus a fičel domů pro peníze. Když jsem přijel zpátky, už tam seděl a pil pivo. Ukázal na židli, tak jsem přisedl. Šáhl pod stůl a já uviděl zánovní -,Telacko´.  Šáhl pod stůl podruhé a vytáhl napěchovanou tašku. Podal mi ji se slovy, běž na hajzl a obleč se do toho, mělo by ti to být akorát, možná i větší, ale ještě porosteš, tak to bude dobré, uvidíme. Opasek to taky spraví, je tam taky. Na sponě byl nápis Gott mit uns. Bůh s námi. I se mnou.
Vstal jsem a odešel jsem na záchod. To jsem teda zvědavý, co to přinesl. Vytáhl jsem z tašky poskládanou německou uniformu, originál Wehrmachtu, zelený mundůr, kabátek i kalhoty zelené barvy! Kabátek měl v oblasti zad, velkou rezatou skvrnu a dírku. Prý je to vstřel  po kulce a krev toho vojáka. Uniforma mi docela sedla, tak jsem se šel ukázat do lokálu. Jak jsem vešel, všichni ztuhli, pak se začali smát, až slzeli. Aby byla prča větší, zvedl jsem pravici a zařval Sieg! V ten okamžik jsem měl svoji přezdívku, od té chvíle jsem už byl jen Síg a na Tondu jsem mohl zapomenout. Šel jsem zase zpět na záchod a oblékl jsem se do civilu a přisedl jsem si k mému zachránci. Představil se jako Hadži a já mu odpověděl Tonda!
Hovno Tonda, ode dneška jsi Sig, jasný?!  Bylo. Za všechny ty věci si řekl o stovku.  „Fakt nechceš Hadži víc?"  Hadži se mě zeptal „A máš?“  Podíval jsem se do peněženky.   „Mám ještě padesátku.“
„Tak ji nechej na útratu.“  Naučil mě čundráckému stisku ruky a vyprávěl a vyprávěl, já popíjel to jedno pivo. S hubou otevřenou jsem naslouchal jeho povídání a už jsem se těšil, jak s nimi poprvé vyjedu ven. Kluci Berkovi to měli snazší, něco měli od starších brášků, zbytek jim sehnali brášci od svých známých. Hadži uniformu sehnal kdesi v pohraniči, když tam byl na čundru, ale nikdo neměl odvahu se do ní obléknout a jezdit v ní ven, nikdo ji raději nechtěl a mně to bylo šuma fuk. Hlavně, že mám dobré oblečení na čundr!






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička