Smlouva s Ďáblem 10.díl

21. června 2010, autor tonyend,

Slezina U Plášilů skončila. Odnesl jsem si spoustu dobrých rad a hlavně výbavu na čundr. Scházela mi ale celta, spacák, dýka, sekera a ešus. Celtu a spacák jsem objevil v jednom Bazaru, dýku a sekerku v Železářství. Ešus měli v Domácích potřebách. Peníze jsem na to neměl žádné. Vyškemral jsem je na mámě a všechno si mohl koupit. Doma na koberci, jsem se učil, jak nabalit telacko, aby do něj vešlo co nejvíce věcí. Jen ty boty, kanady, jsem neměl. Musel jsem se prozatím spokojit s teniskami, ale to není vhodná obuv do přírody.
Máma, když mě uviděla, jak si zkouším německou uniformu, tak se zhrozila. „Snad v tom nemíníš někam jít? Copak nevíš, kolik je kolem rusáků, ještě tě někde zastřelí.“ Měla pravdu, ale já byl odhodlaný v tom mundůru jezdit, děj se co děj. Otec jen mávl rukou, když chce, tak chce.
Díval jsem se na uniformu a napadlo mě jediné. Odpáral jsem všechny nášivky a odstříhal knoflíky. Všechny hitlerovské symboly byly pryč. Po orlici s hákovým křížem zůstal jen tmavý stín, knoflíky jsem dal nové. Tak, co teď kdo může proti tomu namítat? Nic! Kalhoty nepotřebovaly žádnou úpravu a opasek s přezkou Got mitt uns, Bůh s námi, ten bude schovaný pod kabátkem. Podíval jsem se na hodinky, páni, musím na schůzku s kluky! Oblékl jsem se a vypadl jsem z domu do Kotvy.
Kluci už čekali. „Tak co, něco vymyslíme, nemusíme čekat do pátku, můžeme vyjet třeba hned.“ řekl Mirek. „Vy možná jo,“ povídám, „já už nemám žádné peníze.“
Mirek to měl vyřešené raz dva. „Tak se pánové zvednem a jdeme hledat něco do sběru!“ Odešli jsme z parku a šmejdili jsme po všech ulicích, kde byly garáže. Tam se daly najít odložené autobaterie, bylo nám jedno, čí jsou. Když jsme nějakou našli, rozhlédli jsme se kolem, jestli se někdo nedívá a ukryli jsme ji, když se to dalo. Někdy jsme tak měli schováno několik autobaterií. Večer jsme pro ně jeli s kárkou. Naložili jsme je na kárku, když jich bylo šest, mohlo to být tak 50kg olova, které jsme mohli zpeněžit ve sběrně, ale napřed jsme je museli někde rozbít, vylít kyselinu a olovo pak prodat. Ráno jsme za sběrnou baterie rozbili, nechali kyselinu vytéct do trávy a posbírali olověné destičky a ty odvezli kárkou do sběrny.

Vedoucí se jen tak podíval, „Kdepak jste k tomu přišli kluci?“ Olovo nechal na váze a šel do kanceláře. Vypsal potvrzení a dostali jsme 150 Kčs. Senzace! Tím to nekončilo, Mirek objevil místo, kam si ukládal elektromateriál jeden podnik. Bylo to sice oplocené, ale drátěný plot se dal nadzvednout a my tam mohli vlézt. Nikdo to nehlídal. Prohledali jsme železné přepravky a objevili jsme v nich jakési měděné svorky, jinde klubka měděných drátů. Tak sem se večer vypravíme, to je poklad! Večer jsme se tam vrátili s kárkou a naložili ji mědí, co uvezla. Ve sběrně se za měď platilo více, než za olovo. Hned ráno jsem šel k Berkovým a u nich na dvoře jsme kladivem mlátili do těch svorek, aby byly trochu poškozené, klubka drátů jsme taky poklepali, všechno pak vypadalo jako použité. Odjeli jsme s kárkou do sběrny. Vedoucí se díval velmi podezíravě, když jsme vyprávěli báchorku, že jsme to našli na skládce. Naskládali jsme měď na váhu. Ručička se zastavila na 110 kg. To bude peněz! „Tak toho máte, kluci, rovných 100 kg“, řekl vedoucí sběrny. Podívali jsme se na sebe, na váhu, na něj a pochopili. Jo, je to rovných sto, souhlasili jsme a bez potvrzení jsme dostali na ruku 400 Kčs. Popadli jsme kárku a jeli k nim, abychom ji uklidili, ještě se bude jistě hodit. Pak jsme šli do obchodu poprosit pokladní, aby nám rozměnila peníze. Když jsme s penězi odešli do Kotvy, poctivě jsme se rozdělili o každý haléř. Já tak měl najednou 137 korun a 50 haléřů na čundr. Kluci mně dali cigaretu Startku, zapálili jsme si a domlouvali se, že už zítra v osm ráno bude sraz na vlakovém nádraží a vyrazíme na náš první čundr. Kam? No přece k jezerům v Ostrožské Nové vsi! To nám poradili noví kamarádi od Plášilů. A šli jsme domů.

Zeptal jsem se po příchodu mámy, jestli nechce něco koupit v obchodě. Ne. Tak nic, já si jdu koupit nějaké jídlo, zítra pojedeme s kluky Berkovými na čundr. Vzal jsem tašku a šel jsem do Jednoty. Nakoupil jsem v ní dvě vepřové konzervy, čtyři buřty, krabičku se sýry, kus turistického salámu, celý pecen chleba, sirky, dvě krabičky Startek. Odnesl jsem nákup domů a šel jsem do sklepa pro pár cibulí a hlavu česneku, to si vezmu s sebou taky. Zkoušel jsem na koberci všechno naskládat do telacka. Spacák, celtu, sekerku, svetr na noc a proviant. Až na třetí pokus se to povedlo. Na konec jsem přivázal na poutka ešus. Chyběla mi už jen feldlaška, v Bazaru slíbili, že až bude k mání, tak mi ji odloží.
Nějaké pití si budu muset koupit až na místě. Nemohl jsem se dočkat večera, nemohl jsem se dočkat rána.
Ráno jsem vstal už v sedm hodin, uvařil jsem si čaj a nasnídal jsem se. Máma vstala také a přišla za mnou do kuchyně. Díval jsem se na ni a řekl jsem jí, jak bych byl rád, kdyby mohla jet se mnou. Pokývala smutně hlavou.

„Toníku, je tolik věcí, které bych i já dělala ráda… Ale co můžu, jen to, co mi dovolí ty berle, takže nic.“ Pohladil jsem ji po vlasech. „Mami budu na tebe myslet a pak ti řeknu, jak jsem se měl, jo?“ „To jsi hodný, jen něco nevyveďte, nějaká alotrija, však víš!“ „Neboj, všechno bude v pořádku, mami.“

Blížila se osmá hodina a tak jsem se oblékl, obul jsem si ty blbé tenisky, nahodil jsem telacko na záda a odešel jsem k nádraží. Kluci už tam čekali. Bágly měli položené na lavičce a jak mě uviděli, křičeli „ahóój“, já na ně taky křičel „ahóóój!“ Podali jsme si po čundrácku ruce a šel jsem s Mirkem do pokladny koupit jízdenky. Mirek koupil tři za plnou cenu, já díky tomu, že otec dělal na dráze, měl „režíjku“. Měla dvě výhody. Buď si vypsat -,Volnou jízdenku´ a na ni jet, kde budu chtít, třeba do Košic, nebo si koupit jízdenku za režijní cenu, což bylo několik haléřů či korun. Na jízdném jsem tak náramně ušetřil. Měli jsme jízdenky do Ostrožské Nové vsi. Věděl jsem, kde máme přestupovat, ve vlacích jsem se vyznal, bodejť ne, když byl otec u dráhy a často jsem s ním někam jen tak jezdil. Nemohl být bez vlaků, asi se mu o nich i zdálo.
V zatáčce nádraží zapískala lokomotiva. Vlak přijel do stanice. Kluci zvedli bágly a šli jsme po nástupišti k vagónu. V tom se v okénku lokomotivy objevila tvář otce. Jak nás uviděl, chtěl něco zavolat, ale jen mi pohrozil pěstí. Rozuměl jsem tomu gestu. Opovaž se něco vyvést!
Jedni cestující v Brodu vysedli, jiní nastoupili. Nastoupili jsme také. Sedli jsme si na sedadla ve vagonu, věci položili nahoru a čekali, až výpravčí pískne, zvedne plácačku, otočí zeleným terčem k mašince a vlak se za supění páry rozjede. Nemluvili jsme na sebe. Každý byl plný očekávání příštího. Vagony procházel průvodčí, kleštičkami cestujícím označoval jízdenky. U nás se zastavil, mávl rukou, znal mne a jen se zeptal, kam máme namířeno.

„Do Ostrožské!“ odpověděli jsme. „Tak to bych si dal také líbit, sluníčko a teplá voda, hmmm.“ Řekl průvodčí a odešel do dalšího vagonu. Spolucestující se na nás divně dívali a nám to bylo fuk.
V Otrokovicích jsme museli přesednout do vlaku, co jel do Břeclavi. Z něj jsme zase museli vystoupit ve Starém Městě u Uherského hradiště a tam počkat na vlak, který nás měl už dovézt do Ostrožské. Tady jsem poprvé zažil, co je to mít na sobě německou uniformu. Nějaký ajznboňák mě v ní poznal a volal, „Kde prý jsem zapomněl helmu!“ Kluci se smáli, já také, lidi kolem si mě prohlíželi v úžasu. Bylo to fakt troufalé, ale já to považoval za normální oblečení. Žádné symboly na ní nebyly, tak co. Vlak přijel, nastoupili jsme do vagonu a jeli. Průvodčí nám štípl jízdenky, zasalutoval a šel dál. V Ostrožské jsme vystoupili z vlaku, zeptali jsme se lidí, jak se dostaneme k jezerům. Podle jejich rady jsme odpochodovali a mířili k vodě.

Ušli jsme pár kilometrů a před námi se objevila obrovská vodní plocha. Koupaliště Zelené bylo proti ní loužičkou. Procházeli jsme se po břehu a hledali nějaké místo, kde zůstaneme na noc. Objevili jsme flek, kde bylo několik vysokých stromů a tam jsme zůstali, tady budeme skryti před zvědavci. Hodili jsme bágly na trávu, vysvlékli jsme se do trenýrek a hurá do vody. Slunce svítilo, bylo příjemné letní dopoledne a voda teplá jak v moři. Když jsme se nabažili koupání, rozložili jsme si celty, lehli jsme si na ně a opalovali jsme se. Ptal jsem se kluků, kdy budeme obědvat, ale nikdo neměl hlad. Jen jsme kouřili a užívali jsme si sluníčka. Pak zase do vody a na celty. Krásně jsme se opálili. Když jsme toho měli dost, chodili jsme po břehu a hledali nějaké dřevo na oheň. Posbírali jsme každý klacek, který by mohl hořet. Teprve, když se začalo stmívat, tak jsme rozdělali náš první čundrácký oheň. Bohužel až na několikátý pokus. Od kamarádů, kteří nám radili u Plášilů, jsme věděli, že se oheň dobře rozdělá za pomoci březové kůry, ale tady žádné břízy nerostly. Tak jsme nalámali větve na malé kousky a oheň vzplál. Seděli jsme a hleděli jsme do plamenů. Mirek vytáhl ešus a vyzval nás, abychom ukázali zásoby. Všechno jsme dali do společné kuchyně. Přišel na nás hlad a tak jsme otevřeli dvě vepřové konzervy a ty jsme si ohřívali v ešusu na ohni. Vonělo to jinak, než když se doma peče třeba bůček, ale chutnalo to výborně. Z jednoho ešusu jsme jedli společně, přikusovali jsme kus chleba a bylo nám fajn. Kdesi hluboko v každém z nás, se probudil Karel May nebo Jack London a jejich hrdinové Divokého západu. Když jsme dojedli, šel jsem nabrat vodu, abych si umyl ešus vodou s pískem. Kluci pili minerálku a já si uvědomil, že jsem si docela zapomněl koupit něco k pití! Poprosil jsem je, aby mi dali napít. Podali mi láhev a pil jsem. „Jsme přece kamarádi, musíme si vzájemně pomáhat, že?“ Řekl Láďa a ostatní přikývli na souhlas. Co jsme kdy spolu někam jeli, o všechno jsme se dělili. Bylo to príma, mít takovou partu. Oheň jsme živili přikládáním dalšího dříví a rozložili jsme si spacáky. Byla nádherná noc, my byli daleko od města, zalezlí do spacáků. Řekli jsme si dobrou a leželi. Nemohli jsme nějak usnout, tak jsme si vyprávěli, co nás už potkalo v našem životě. Jakou největší blbost jsme vyvedli, mluvili jsme o holkách a jestli jsme už s nějakou spali. Mirek řekl, že jo, já taky a Olda s Láďou, že ještě ne a tak se ptali, jaké to je. Mirek se smál. „To nejde jen tak říct, to se musí poznat přímo!“ Měl pravdu. Já si vzpomněl na svoji první zkušenost s Evou a klukům jsem řekl, „Že holka nádherně voní, ženou.“ Ztichli. Mlčeli jsme všichni, než jsme usnuli. Díval jsem se na noční nebe, jak září hvězdy a svítí měsíc. Vítr cuchal ve stromech listí, které příjemně šumělo, stejně jako opodál pleskaly vlnky o břeh jezera. Najednou jsem měl úplně čistou hlavu, docela jsem zapomněl na školu, na to, co jsem si zkusil na internátu, na všechno. Zavřel jsem unavené oči a usínal jsem. Zdálo se mi o tom, jak se miluji s nějakou holkou. Na spacáku se jistě objevila pyramida, která pak spadla, a já spal a spal, ve svých snech v objetí holky.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a