Smlouva s Ďáblem 11.díl

22. června 2010, autor tonyend,

Nad ránem jsem se probudil. Začalo svítat a na východě se dralo ven slunce. Zase bude nádherný letní den. Opatrně, abych nevzbudil kluky, jsem vylezl ze spacáku. Náš oheň vyhasl. Tak to asi nebyl ten pravý táborák, který dohořívá k ránu. Oblékl jsem se do uniformy, obul jsem si tenisky a protáhl tělo. Zdálo se mi, že slyším nějaké hlasy opodál. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, kdo to může být. Že by nějací čundráci? Na břehu však seděli dva rybáři a bavili se spolu o tom, jestli budou kapři brát, když bude zase takové horko, jaké bylo včera. Šel jsem tiše, hned mě neviděli, ale když jsem se najednou objevil v jejich těsné blízkosti a pozdravil, zůstali jak opaření. Jeden z nich mne uviděl a otočil se. Druhý mě neslyšel přicházet. Hleděl na čihátka, aby nepropásl záběr. Pozdravil jsem rybáře.

„ Dobré ráno!“

Nevěděl, co říct, co si má myslet, když stál vedle něj německý voják.
„ Jardo, kurva, to se mi snad zdá…“.

„ A co se ti zdá, máš záběr?“

„ Hovno záběr, otoč se a uvidíš!“

Druhý rybář se otočil ke mně a nechápavě kroutil hlavou.

„ Já se snad poseru, kluku máš rozum? Copak v -t é t o- době děláš v německé uniformě?“

„ Co bych dělal, nic, jsme tu na čundru, spali jsme u vody s klukama… Slyšel jsem vás, tak se jen jdu podívat, jak chytáte ryby.“

Seděl jsem vedle nich v trávě a sledoval jsem jejich počínání. Už se na nic neptali. Jen já.
„ Jak se člověk stane rybářem, že může chytat ryby?“

Zasmáli se.
„Většinou se rybářem narodí, musí to v něm být… Ale jinak se musí přihlásit do rybářské organizace v místě bydliště, když tam žádná není, tak do nejbližší. Zaplatit školení, odpracovat brigády, no pak, když je členem spolku, tak si zaplatí členství a povolenku. Kolik ti je roků?“ odpověděl jeden.

„ Bude mi 16 roků.“

„Tak to máš nejvyšší čas přihlásit se, ale ne, hlásí se k nám mnohem starší chlapi. Ale letos to už nestihneš. Přihlásit ale jo, ale papíry ti nedají, školení je vždy v lednu, a dej se k nám, sedět u vody je lepší než sedět v hospodě…“ řekl a z batohu vytáhl pivo. Zuby strhl korunku uzávěru láhve. Pivo zapěnilo a stékalo po jeho bradě. Odhodil korunku daleko do trávy, dal láhev k ústům a dlouze pil. Hltal jsem to očima a naprázdno jsem polykal. Pivečko, zlaté pivečko, hned bych si taky dal!

Podal láhev kolegovi a ten zbytek piva dopil. Hlasitě si říhl a podal mu prázdnou láhev.
Rozloučil jsem se a šel jsem za kluky. V hlavě mi utkvěla myšlenka, co kdybych se přihlásil k rybářům doma v Brodě?

Viděl jsem, že se kluci probudili. Seděli ve spacácích a třásli se zimou.
„ Rychle se oblečte, zima vám nebude a pak můžeme jít zase posbírat dříví a rozdělat si oheň. Kdybychom měli vodu, mohli jsme si uvařit teplý čaj, ten by teď bodl!“

Kluci se oblékli, a že nebyla voda, tak jsme se museli napít studené minerálky. Lehli jsme si na spacáky, kouřili jsme oblíbené Startky a přišli jsme na to, že jsme udělali jisté chyby. Až pojedeme podruhé, musíme si vzít sebou do něčeho vodu, abychom si mohli uvařit polévku ze sáčku, taky čaj, jako rezervu k pití. Protože i minerálky bylo málo, zůstali jsme u jezera jen do oběda a pak, ač neradi, jsme náš tábor zrušili. Uklidili jsme ohniště, posbírali jsme náš odpad, sbalili si spacáky do báglů a šli jsme do Ostrožské na vlak. Vyhnala nás žízeň. Ale byli jsme poučeni, že bez vody to na čundru nejde.

Rybáři stále seděli na svých malých židličkách a čučeli na udice.
„Tak co, chytili jste nějakou rybu?“zeptal jsem se.
„ Ále, pár cejnů, kapří záběr žádný, jak do hodiny nezahrčí naviják, tak to zabalíme a jdeme domů…“ odpověděl jeden a druhý přikyvoval.

„Ty je znáš?“ zeptal se mě Mirek.
„Ne, neznám, jen jsem se s nimi ráno, když jste spali, dal do řeči. A uvažuju o tom, že se stanu také rybářem, líbí se mi to ticho kolem vody…“

Na břehy jezera přicházelo víc a víc lidí, aby se slunili a okoupali. My jsme šlapali k nádraží.

Když jsme si koupili zpáteční jízdenky, měli jsme dost času, než nám pojede vlak. Seděli jsme na lavičce u perónu a hodnotili náš čundr. Suma sumárum, pěkné počasí, pěkná příroda, ale nic moc. Někde je chyba. Tu musíme odhalit, nejlépe na slezině U Plášilů s těmi zkušenějšími. Bylo horko, minerálky vypité a tak jsem se zvedl, že půjdu do nádražního bufetu a koupím si pivo. Kluci se smáli. „Vždyť ti ho neprodají, nemáš osmnáct, dones sodovky!“
Nechtěli asi věřit tomu, že v Hradišti chodím na pivo do hospody, jako starý chlap. To, že pivo piji v pivovaru brali, ale v hospodě?

V bufetu se na mě ženská dívala jak na exota, ale ty dvě točená piva bez mrknutí oka načepovala. Zaplatil jsem a odcházel za kluky.

„Tak mám dvě, kdo si se mnou dá? Tak co, osmnáct neosmnáct ! Pivo je tu tak se napijeme!“

Kluci uznale pokývali hlavami. Mirek si vzal krýgl, dlouze se napil a podal jej Láďovi. Já vypil půlku ze svého a podal jsem krýgl Oldovi.

„Pánové, není nic lepšího k pití, než pivečko…“ řekl jsem a šel jsem vrátit půllitry do bufáče.

„ Natočit ještě dvě?“ zeptala s úsměvem paní za pultem.
„ Ne, děkuju, už pojede vlak, až příště!“

Příště už nebylo.

Přijel vlak, nasedli jsme do vagónu a jeli jsme k domovu. Ani tím kouřem jsme nebyli moc cítit, příští oheň musí být větší a lepší.

Po příjezdu do Brodu jsme si řekli Ahóój a šli jsme každý domů s tím, že se ve čtvrtek uvidíme na slezině.

Doma byla jako obvykle jen máma, otec byl v práci.
„ Tak jak ses měl na výletě?“ zeptala se.
„ Ale mamí, nebyl jsem na výletě, ale na čundru!“ oponoval jsem. „Výlet je úplně něco jiného…“.

„ A co je teda výlet?“
Musel jsem mlčet, nevěděl jsem jak odpovědět. No fakt, jaký je v tom rozdíl?

Vysvlékl jsem se, uniformu jsem pověsil na ramínko, vzal jsem klíček od sklepa a šel ji tam dát i s telackem.

Pak jsem se okoupal a šel jsem si pustit magneťák do pokojíčku. Poslouchal jsem oblíbené Doorś a přemýšlel, od koho seženu nahrávky s trampskou muzikou, abych se naučil texty písniček, které se hrají u táboráku.

Ve čtvrtek odpoledne jsem jel k Plášilům. Kamarádi a kamarádky se tam sjížděli a zanedlouho byla místnost, kterou nám na sleziny nechávali, plná. Pozdravili jsme se hurónským Ahóój, podali jsme si ruce a dali jsme se do řeči. Vyprávěl jsem jim, jak jsme byli na jezerech a nevydrželi jsme tam, protože jsme byli bez vody. Nesmáli se, jen vysvětlili, že oni když někam jedou, tak už to znají. Když je v místě, nebo poblíž studánka, vodu s sebou netahají, ale když tam pitná voda není, domluví se tak, že někdo musí vzít do kanystru vodu pro ostatní. Jiný zase veze něco k pití. Ale chybami se čundrák učí. Přišli i moji kluci. Ve dveřích se objevil číšník a ptal se, co si kdo dá k pití. Objednal jsem si pivo, kluci raději kofolu, číšník se divil, ale objednané pak donesl. Poslouchali jsme ty zkušené a oni nás pozvali na čundr do Půlčínských skal, že tam pojedou příští pátek. S radostí jsme nabídku přijali. Poradili nám, co si musíme nutně s sebou vzít, aby nám něco nechybělo. Objednal jsem si druhé pivo. Bylo studené, docela dobré, ale hradišťský kvasničák to nebyl. Měl jsem chuť dát si další, ale krotil jsem se. Doma by to máma jistě poznala a nechtěl jsem si dělat zle, ale dalo to hodně přemáhání se. Když jsme byli na odchodu, objevil se tam Hadži.
„Ahoj Sigi, neměl jsi problémy s uniformou?“
„ Ahoj Hadži!“ Podal jsem mu ruku na pozdrav. „Byli jsme v Ostrožské, jen na nádraží se mě jeden ptal, kde mám helmu, jinak dobré, a už jsme domluveni na příští pátek, že nás vezmou do Půlčin.“
„ Tak to se tam uvidíme, mějte se! Jo, jestli chcete, kámoška vám vyšije nášivku na rukáv. Když nejste v žádné trampské osadě, budete tam mít vyšitý oheň a nad ním TS.“
„ No a na co to budeme mít? Co znamená to tées?“
„To je, Tramp samotář, že k nikomu nepatříte.“

„ Jak to, že k nikomu, vždyť jsme s váma?“

„ Sigi, my hledáme nějaké místo, kde si společnými silami postavíme naši boudu, zvolíme šerifa a tam budeme jezdit a zvát jiné kamarády na potlach, jenže nám nechtějí dát potřebné povolení na úřadě. Mají strach, že tam budeme dělat bordel a tak. Proto, když jede naše parta, tak jsme o suchu, aby nebyl nějaký malér…“

„ Jak o suchu? Nám jste dali radu, abychom si vodu s sebou brali i do kanystru…“ Hadži se smál.

„ To je, že jsme na vandru bez chlastu! Tady si vypijem, ale venku ne, je to železná zásada a platí pro všechny, kdo s námi jedou, jasný?“

Bylo mi to jasný, ale divný, vždyť venku by to chutnalo zrovna tak, jak tady…

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a