Smlouva s Ďáblem 13.díl


24. června 2010, autor tonyend,



Přišel jsem z obchodu, položil jsem tašku s nákupem na stůl a šel jsem do sklepa pro telacko a uniformu.
Máma se na mě podezíravě dívala.
„ Můžeš mi povědět, kde na to bereš peníze, když my ti v poslední době žádné nedáváme?“
Nezaskočila mě tím. Pohotově jsem odpověděl.
„ Ale mamí, už jsem ti říkal, že chodíme a hledáme kdejaký odpad, který můžeme odnést do sběru, tak to mám ze sběru…“
Nebyla mojí odpovědí nijak uklidněna, ale co jí zbývalo, pravdu bych stejně neřekl.
Těšil jsem se na oběd. Pak už jen zajdu pro kluky, půjdeme na autobusové nádraží a tramtatadá směr Lidečko. Odtud pak pěší túra lesem k Půlčínským skálám. A dvě noci pod širákem!
Po obědě jsem se oblékl do uniformy, naskládal  jsem si proviant do telacka, naposledy zkontroloval, jestli mám všechno potřebné. Obul jsem si mrzutě tenisky. Na pořádné kanady jsem pořád neměl dost peněz. Když jsem byl ve dveřích a loučil se s mámou, zeptala se, jestli jsem si nezapomněl ten bílý smaltovaný hrnek na čaj. Jasně, že zapomněl. Vrátil jsem se a znovu balil telacko. Teď mám všechno. Můžu jít vyzvednout kluky Berkovy.
Čekali mě před vraty, nažhavení na náš druhý vandr. Kráčeli jsme ulicemi k autobusovému nádraží. Proti nám šli dva policajti. Jak nás zmerčili, nespouštěli z nás oči. Ani ne tak z nás, nejvíce ze mě. Když jsme prošli kolem nich, jeden se otočil, možná po nás něco chtěl, ale ten druhý jej zatahal za rukáv a kráčeli dál a nás si nevšímali. Oddechl jsem si a snad neměl proč. Nic špatného jsem nedělal, co na tom, že mám na sobě uniformu padlého německého vojáka?
Na autobusáku už čekalo šest kamarádů, které jsem vídal u Plášilů. Zavolali  „ahóój“, když nás uviděli a všichni jsme si podali ruce. Čekali jsme na autobus. Když přijel k nástupišti, zvesela jsme se hrnuli dovnitř.
Šofér, když nám prodával jízdenky, jen řekl, „Pánové, ta zavazadla všechna na zem, nic neodkládat na sedáky! Ať mi to nezaserete…“   
Smáli jsme se, že my jsme – ,Čistotní´  a on na to, „To se uvidí, až se budete vracet. Ta poslední parta mi to tady pozvracela…“   
Řekli jsme – „Pane, ale my nepijem“,  a on odpověděl,  „Tož to vám budu věřit, vždyť se jezdíte do lesů jen ožrat!“
Nemělo cenu se s ním o tom bavit, každá parta je jiná. Tak je to. Jen jsme jej poprosili, jestli by nám mohl zastavit na rozcestí před Lidečkem. Zabručel, že jo, aby mu to někdo ale připomněl, že tam zastávku nemá.
Když jsme po delší jízdě byli kdesi před tím Lidečkem, vstal jeden kamarád a šel připomenout řidiči, aby nám zastavil. Vyhověl nám.
Autobus se zastavil na rozcestí, dveře se sykotem otevřely a my z něj vystoupili. Dveře se zavřely, řidič se pomalu rozjížděl. Díval se na nás do zpětného zrcátka, jak šlapeme podél cesty. Zamával jsem mu. Pak už jsme šli jak husy za sebou k lesní pěšině, která nás měla zavést na vrchol kopce, kde byly Půlčínské skály. Místo, kde strávíme dvě noci. Nebylo nijak teplo, noci budou chladné, pomyslel jsem si. Éééch, no a co, bude táborák!
Kamarádi nás spolehlivě vedli a říkali nám, abychom si dobře zapamatovali, kudy jdeme, až sem pojedeme sami, abychom nesešli z cestičky. Jinak bysme si hodně zašli a do takového kopce to není nic příjemného.
Kopec, jakoby neměl konce. Šlapali jsme snad půl hodiny, než jsme byli na místě. Ta námaha, za ten pohled ale stála. Najednou se před námi objevilo údolíčko, klokotal v něm bystrý potok, kolem samý les a z něj vystupovaly nádherné tvary Půlčínských skal. Uff, tak jsme tady.
U potoka bylo upravené ohniště, ohraničené velkými šutry. Ve skalách, u jednoho převisu, stála srubová bouda. Tak to je těch Ostraváků. Ancona. Dnes ale nepřijedou. Dorazí jen kluci a holky od Krnova, my tam k nim jezdíme na oplátku, když nás pozvou.
Stále jsem si nemohl zapamatovat všechna ta jména, kterými se mi kamarádi představovali. Kupodivu mé jméno, Sigi, znal každý. Díky uniformě. Na jméno si každý hned vzpomněl, jak jsem tehdy zakřičel to Sieg!
Tak ti zkušení nám řekli, abychom si dali věci před boudu. Našli ukrytý klíč nade dveřmi, otevřeli boudu a vstoupili dovnitř. Vyšli ven s pilou na dřevo.
„ Tak a kdo se hlásí dobrovolně na dříví?“ Zavolal Jerry.
Dívali jsme se na sebe, nakonec jsem se přihlásil s Oldou a Láďou.
„ Tak si vezměte tady tu pilu, kdo má s sebou sekerku, tak tu také, a půjdete s Harrym shodit nějaké dvě pěkné sušky, jak to budete mít, dáte nám vědět, příjdeme za vámi a dotáhneme to k ohništi. Pak nařežeme polena na táborák a uděláme zásobu dřeva na další dny.“
Vystoupil kluk, tak to je Harry, řekl jsem si, toho si už budu pamatovat. Vzal od Jerryho pilu, my jsme si vzali sekerku a všichni jsme šli do smrkového lesa.
„ Ty, Harry, co je to ta suška, pro kterou jdeme?“ zeptal jsem se.
„ Ty vole, to je prostě uschlý smrk, ale může být i tak napůl, lépe hoří kvůli pryskyřici!“  zasmál se na mě Harry.
Byl jsem zase chytřejší.
Harry objevil dva vysoké smrky, usoudil, že jsou to sušky a začal jeden po druhém podřezávat. Pak vzal sekeru, několikrát v jistém místě zasekl a strom se skácel k zemi. Dal nám sekeru a řekl, abychom odsekali přebytečné haluze. Práce nás bavila, vystřídali jsme se při osekávání. Když jsme byli hotoví, řekl Harry – ,Olrajt!´ Můžeme jít pro kluky, aby to odtáhli dolů k ohništi. My jsme úkol splnili. Sedli jsme si před boudu a odpočívali jsme. Ostatní kluci šli dotáhnout obě sušky k ohništi. Pak jsme se střídali při řezání pořádných polen na táborák. Ti zkušení nám ukazovali, jak polena skládat na hranici, aby byl táborák, jak má být, aby, když se žhavá polena propadnou dovnitř do ohniště, aby dlouho žhnula a dávala teplo.
Bylo to prostě vzrušující, něco neznámého, co jsem neznal a měl jsem to poznávat s kamarády.
Bylo pozdní odpoledne a táborák byl připraven k zapálení.
Postupně přicházelo do tábora víc trampů.
Někteří byli od Plášilů, zbytek byli ti krnovjáci. Ti také s sebou měli kytary, mandolínu, banjo. Všichni jsme se pozdravili, podávali jsme si ruce a představovali se jmény. Najednou tu byla trojička jmen Harry, dva Jerryové, nějaký Dan, Skot, Majda, Berta a další a další. Zapamatoval jsem si jen několik, což ale vůbec nikomu nevadilo. Tak nás tam na palouku najednou bylo hodně přes dvacet kluků a holek, ve věku od patnácti do třiceti roků. Všichni jsme si ale byli rovni, jen dva nejstarší však měli hlavní slovo. Jako šerifové. Poslouchali jsme je bez výhrad, protože to co řekli, mělo hlavu a patu a platilo to.
Dokud bylo světlo, tak si každý hledal místo kde bude spát. Někdo dal přednost fleku pod skalním převisem, tam by byl v suchu, kdyby třeba začalo pršet, ale většina si nachystala spacáky, nebo jen tak celty, nedaleko táboráku, od kterého sálalo v noci příjemné teplo.
Táborák byl připraven k slavnostnímu zapálení. Kolem začali kamarádi zpívat Vlajku, trampskou hymnu. My to s kluky neznali, tak jsme jen bručeli, jako že také zpíváme. Časem jsme se naučili hodně písniček. Jedna mi utkvěla v hlavě nejvíce. Jižánská hyma, Montgomery… Když jsem byl opilý, zpíval jsem si ji a brečel dojetím. Nevěděl jsem proč, ale já se v jejích slovech nějak viděl.
Šerif z Krnova zapálil jednou sirkou hranici táboráku. Zahořelo několik malých plamínků, ale zanedlouho vzplál oheň a ozářil nás, jak jsme seděli kolem, jako těch dvanáct měsíčků.
 Oheň zářil do nadcházející noci, dřevo, jak hořelo praskalo, vystřelovalo gejzíry jisker do výšky, kde zhasínaly. Měli jsme nachystány dva kýble s vodou, to kdyby nedej bože začalo hořet mimo ohniště. Byli jsme připraveni na všechno.
Pak začali kluci hrát na kytary, mandolínu a banjo a najednou jsem byl naplněn pocitem neskonalého štěstí a pohody. Kam se na toto vystoupení hrabe Hendrix. Toto je muzika! Trampská!
Hrálo se a zpívalo dlouho přes půlnoc, pak jednotlivci začali odpadat únavou a zalezli do spacáků, nebo se jen tak zabalili do celt. Já spát nechtěl, seděl jsem u dohořívajícího ohně, dlouhým klackem pošťuchával hořící a doutnající oharky z polen, aby byl oheň stále živý.
Jiskřilo to, jako když na lokomotivě přidal pomocník do kotle uhlí a foukl vzduchu, to pak z komína vylétlo do vzduchu jisker, jako tady z tohoto ohně. Oheň doutnal, žhnul do noci vrstvou žhavých uhlíků a stále dával do okolí příjemné teplo. Nakonec jsem si šel lehnout i já. Oheň bude do rána možná ještě doutnat, pak se zase přihodí dříví a holky budou vařit pro všechny vepřový guláš.
Velký začuzený kotel byl v boudě Ostraváků všem k dispozici. První noc byla báječná a jako všichni jsem se těšil na následující den. Zalezl jsem do spacáku, přehodil jsem přes sebe celtu, abych nebyl mokrý od ranní rosy.  Usnul jsem a spal jsem dlouho do rána, jako když mne hodí do vody.

 

Probudil mě křik a zpěv ptáků, který se nesl od lesa. Nádherné probuzení! Vylezl jsem ze spacáku mezi posledními. Celta byla navlhlá od padající ranní rosy. To znamenalo, že bude krásný slunečný den. Oblékl jsem se a obul jsem se do tenisek. Protáhl jsem si ztuhlé tělo a viděl jsem kluky a holky, jak se umývají v potoce. Roztáhl jsem celtu po trávě a dal větrat spacák, dělal to tak každý.
Pak jsem šel k potoku, pozdravil jsem je a také se v ledové vodě umyl.
 Někdo přidal do ohniště dřeva, oheň byl malý, žádný táborák, jako včera. Byl tak akorát, že Jerry přinesl z boudy trojnožku, zapíchl ji kolem ohně a na hák pověsil malý kotlík s vodou. Kdo měl zájem, mohl si vařící vody vzít na čaj. Přinesl jsem si ešus, nabral jsem si do něj, do půlky vřící vody a šel jsem ke svému spacáku. Z telacka jsem vyndal krabičku s čajem, odsypal si z ní trochu do ešusu a čekal jsem, až se vylouhuje. Potom jsem jej opatrně přeléval do hrnku, aby mi v čaji neplavaly kousky z lístků. Nasypal jsem si do hrnku lžičku cukru, zamíchal a popíjel horký čaj, v prozatím chladném ránu. Hlad jsem neměl, spíš chuť na pivo, to jo.
Tak byla sobota, začal nám druhý den čundru na Půlčinách.
Když byl kotlík prázdný, tak jej Jerry sundal z háku trojnožky a odnesl do boudy. Po chvilce přicházel k ohni a nesl velký kotel, notně černý od sazí. Kotel, ve kterém kamarádky uvaří vepřový guláš.







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička