Pura Besakih – 2.7.2012


10. srpna 2012, autor Ludek,



2.7.
Snídani jsme si objednali na 7 hod ráno, abychom stihli vše dle plánu (výstup na horu Seraya, objet celé pobřeží a zajet na největší chrám na Bali zvaný Pura Besakih).
 
V cca 8 hod jsme vyrazili, na první čerpací stanici dokoupili plnou nádrž benzínu. Značení měst a vesnic, kam chcete jet, zde skoro neexistuje. Značena jsou pouze velká města a nikoliv menší či jen vesnice. Není zde ani název konce a začátku obce, takže člověk se nemůže orientovat ani dle mapy.
A mapy, to je také kapitola sama pro sebe. Žádná podrobná mapa neexistuje, měli jsme tři a různě je dle potřeby skládali a kombinovali. Cestou podél pobřeží jsme navštívili krásný vodní zámeček. Vše tam bylo nádherně udržované.
 
 
Po prohlídce zámečku jsme šli na parkoviště pro motorku a ptali jsme se místních hochů z informací, kde je místo, které hledáme pro začátek treku. Věděl to pouze jediný z nich, a tak jsme mu důvěřovali a vyrazili jsme.
Projížděli jsme malými vesničkami, kde vládla chudoba. Místní děti k nám běžely, natahovaly ruce a křičely money, money… Chatrče, nové motorky a nikdo nic nedělal. Všichni jen posedávali podél silnic a občas tam byly kiosky s drobným zbožím.
Najednou uprostřed této divočiny se na pahorku vyloupla čerpací stanice. Hory se tam zvedaly přímo od moře a někdy měl náš skútr problémy se stoupáním. Jeli jsme skoro krokovou rychlostí 🙂
 
Když jsme měli na tachometru ujeto od ubytka skoro 50 km, tak jsem věděl, že jsme to již přejeli a chlápek nám řekl úplně jiné místo, než jsme chtěli.
Ve městě Amed jsme se zeptali znovu a místní hoch nám doporučil jiné místo na túru spojenou s prohlídkou místních chrámů. Říkal, že je to opět do strašného kopce. Poslechli jsme ho a vydali se hledat novou destinaci Lempuyang. Cestou jsme viděli velké a krásné rýžové terasy, které jsme bohužel nenafotili. Novou destinaci jsme našli bez větších problémů, byla dobře značená a relativně navštěvovaná. Nicméně v průvodci se o ní nepíše.
Večer předtím jsme četli v průvodci, že u největšího chrámu Pura Besakih jsou mraky naháněčů, kteří vám lžou a nutí nepotřebné věci a průvodce. No a jak jsem měl zafixované naháněče, tak jsme dojeli pod chrámy, kde na nás mávali na parkovišti, kde byla zaparkovaná auta a žádná motorka. Tak jsem se rozhodl pokračovat co nejdál, kam nás to pustí a kde budou zaparkované nějaké motorky. Rozjel jsem se do protisměru, protože na Bali jednosměrky pro motorky neplatí. Barušky pokyny, abych zastavil, a volání místních jsem ignoroval. Nicméně jsem to tedy otočil a koukal jsem, že za námi chlápek z parkoviště běží a lomí rukama.
Tak jsem zaparkoval motorku a byl jsem naštvaný, že musím zase poslouchat jejich požadavky. Začal mě oblékat do sárongu, že to musím mít, když chci navštívit místní chrámy a že je za to poplatek 10 000 IR. Vstup byl dobrovolný, tak jsem mu dal za oba pouze 20 000 IR (cca 44 Kč). Baruška byla na mě hodně naštvaná a řekla mi, že jsem předvedl vrchol německého debilismu v Praze. První chrám jsme prošli mlčky a mě to vůči tomu pánovi začalo být líto, protože tento jediný na celém Bali si to opravdu nezasloužil. Chrámů tam bylo několik a celé to projít trvalo 4 hod. Největší byl na nejvyšší hoře a výstup tam nám dal opravdu zabrat. Ale bylo to super vyšťavení se. Cesta byla po schodech, a pokud jsem dobře rozuměl pánovi, na kterého jsem byl nepříjemný, tak tam bylo něco přes 1700 schodů.
Ještě dva dny po této návštěvě nás bolí lýtka.
Třetí nejvyšší chrám byl teprve ve výstavbě nebo v totální rekonstrukci. Ještě chci napsat, že většina chrámů na Bali vznikala po roce 1900. Cestou jsme míjeli nespočet stánků s občerstvením. Po třetím chrámu jsme se vydali na nejvyšší, který byl na samém vrcholu hory.
Cestou jsme míjeli hodně opic (makaků), které byly docela otrlé a trochu jsme se jich i báli, když jsme viděli jejich velké a ostré zuby a říkali jsme si, že je dobře, že jsme očkovaní proti vzteklině.
Když jsme byli těsně pod chrámem, tak jsme po úzkém schodišti pouštěli místní průvod lidí, kteří zde byli na modlitbě. Cestu absolvují v žabkách. Žabky, které nevydrží náročný výstup, pouze odhodí kousek od cesty a nechají je na pospas přírodě.
Nejvyšší chrám byl již v mracích, takže výhled žádný a docela i zima. Další lidé zde byli na modlitbě, tak jsme si je zvěčnili. Cesta dolů po schodech ubíhala rychle, a když jsme byli zpět na parkovišti, tak bylo po půl třetí, a proto jsme se rozhodli, že si místo koupání v moři uděláme výlet na největší a nejdůležitější chrám Pura Besakih.
Doplnili jsme na čerpací stanici opět plnou nádrž do skútru a vyrazili menší silnicí za chrámem. Cesta to byla strašně dlouhá, i když na mapce se zdála mnohem kratší. Když už jsme byli tak daleko, tak tam chtěli za každou cenu dojet a ujeli jsme dalších mnoho kilometrů. Kýženého cíle jsme dosáhli kolem 17 hod. Což je na místní poměry pozdě, ale ne na otravovače z chrámu Pura Besakih. Nutili nám průvodce a říkali, že se bez něj do chrámu vůbec nedostaneme. Když jsme i tento nátlak ustáli, tak znechuceně Barušce poručili, aby si oblékla sárong a šli jsme. Těsně pod velkým chrámem mi nějaká ženská začala cpát její sárong, protože jsem ho neměl. Zprvu jsem odmítal, ale věděl jsem, že chci navštívit místní chrámy a nechtěl jsem popouzet místní bohy, tak jsem si ho nechal navléci a dal jsem jí za to 10 000 IR. Nesmlouval jsem, neměl jsem na to sílu.
Pod prvnícm chrámem stála další vlna naháněčů, kteří, když viděli, že jdeme bez průvodce, tak nás začali opět lámat a zakazovat nám vstup do chrámu. Šli jsme se tedy podívat k bráně, kde mě další zastavil a Baruška proklouzla dovnitř a pofotila to tam. Nebyl zas tak velký, tak jsem ho shlédl jen za branou.
Po tomto chrámu si nás nikdo z naháněčů nevšímal. Všude byly opět kiosky a přiběhla k nám malá holčička, abychom si od ní koupili pohledy, že nutně potřebuje peníze. I tento dětský nátlak jsme ustáli.
Celý komplex chrámů Pura Besikah je co do počtu i rozlohy obrovský.
Když jsme se vrátili na parkoviště, tak už se začalo stmívat. Cesta do ubytování v Padangbai vedla naštěstí po hlavních tazích, takže ubíhala rychle a doprava nebyla naštěstí nijak hustá. K ubytku jsme přijeli již za tmy. Dojeli jsme si ještě doplnit do jedné z restaurací vodu do lahví a na ubytko.
Na ubytku jsem vyhledal majitele, aby zavolal svého známého, od kterého jsme měli půjčeného skútra, aby si pro něj přijel. Přijel během chvíle, dal mi pas a já jsem mu dal domluvenou částku 100 000 IR za dva dny. Baruška se mezitím osprchovala, pak jsem šel já a vyrazili jsme konečně po celém dni na jídlo do nejbližší restaurace, kde měli čepované pivo. To bylo poprvé, co jsme na Bali narazili na čepované pivo, jinak všude mají pouze v malých lahvích 0,33 l a ve velkých 0,62 l pivo Bintang. Jiné se tu snad ani nepije nebo nevaří. Po večeři jsme se znavení vydali spát a připravovali se na zítřejší přejezd na ostrov Lombok. Rozhodli jsme se pro nejlevnější variantu – trajektem.
 
Bali, Bali, Bali…. Když jsem jel do Indonésie, tak jsem všude četl jak je to tu hrozně levné a lidi jsou chudáci. Po pár strávených dnech tento pocit vůbec nemám. Cizinec si tu připadá jako citrusový plod, kterého každý jen ždímá, a nedají mu pokoje. Když jste na jihu Bali v městech Kuta a Legian, připadáte si skoro stejně jako v Itálii v Bibione. Mraky lidí (bělochů) na plážích, samé slunečníky atd. Navíc jsou tam neustálí otravovači. V Pandang Bai je to lepší, že vás tolik neotravují a nechávají vám více prostoru. Nicméně se těším, až odtud odjedeme do jiného kouta Indonésie.
Včera jsme zde navštívili pár památek, které byly značně neudržované a v podstatě chátrají. Ve větších městech odpadky z veřejných prostranství uklízejí. Avšak v menších městech a všude jinde jsou mraky odpadků, dokonce i kolem památek.
O nějaké recyklaci zde vůbec neslyšeli. Nevracejí se ani láhve od piva. Na Bali mi přijde, že se všichni živí cestovním ruchem. V restauracích, kde by u nás stačil na obsluhu jeden člověk, jich tu je 4 – 5. Na rozdíl od uličních prodavačů se nechovají tolik tržně, dalšího drinku se domáháte jen stěží, a tak je to i s placením. Automaticky si započítávají dýško ve výši 10-ti % a nikdy vám nevrátí přesně zpět. Vždy si to zaokrouhlí, jak jim to vyhovuje. Pán, u kterého bydlíme, živí ubytováním celou svou rodinu a jinou práci nemají. Na pohled nevypadá, že by nějak strádali. Všichni tu chodí pěkně oblíkaní, mají nové mobily, skútry a neudělají krok pěšky. Auta jsou tu také skoro nová, žádné staré plečky. Ceny jsou tu pevně napsané, a pokud nejsou, všichni si je kartelově drží. Jestliže s nimi jdete do smlouvání, usmlouváte cenu za ubytování či půjčení skútru nižší o max. 20 Kč. Chudoba je asi mimo turistická města. Možná je to dáno i paní, která mi sekla foťák, když jsem jí dal příležitost, ale pravdou je, že jsem z Bali dost otrávený.
V Padangbai a v podstatě i všude jinde lidé velice dbají na čistotu podlahy, ze které by se v podstatě mohlo i jíst, zouvají se a několikrát denně ji uklízejí. Místo toho by se měli zaměřit na úklid hygienických zařízení, jako jsou WC a koupelny, kde je to docela humus.







Zařazeno v kategorii Indonéský deník





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička