Trek na sopku Rinjani – první den – 6.7.2012

15. srpna 2012, autor Baru,

Vstáváme v 6, ať máme jistotu, že se neodejde bez nás. Dostaneme snídani – obvyklá palačinka s banánem. A pak čekáme a čekáme. Kolem se sdružují různé skupiny lidí, pak zase zjišťují, že spolu nejsou ve skupině, tak jednoduše čekáme, kam nás zařadí. Nikdo se nás za celou dobu nezeptá na jména. Ale do skupiny zařazení jsme – jedou 3 Amíci, 2 Francouzi, jeden Kanaďan a my.

Dostáváme baterku, vodu, nasedáme na korbu náklaďáku a vyrážíme. Vysadí nás u hlavní brány, kde dostaneme povolení ke vstupu do národního parku. Náš průvodce nám říká, že mu volal šéf a že musí počkat na další dva lidi, kteří budou v naší skupině, tak ať vyrazíme napřed s nosiči.

Jdou s námi 4 nosiči, veškerý náklad nesou vždy na jednom rameni. Mají bambusovou tyč a na každém konci je košík s věcmi – stany, spacáky, jídlo, vody. Co je neuvěřitelný, nosiči jdou celou túru v žabkách. Musí mít chodidla ztvrdlý jak kameny. Jo a při každé příležitosti hojně kouří, jakmile je menší přestávka, dají dvě tři cigaretky, hodí náklad na ramena a jdou dál. A stále se usmívají. Neuvěřitelná, těžká práce.

My vyrážíme v našich sportovních sandálech, nikdo nám nedal možnost půjčit si boty, ale zatím to úplně v pohodě jde. Stoupáme džunglí, je to krásná příroda. Je fajn, že kolem nepoletuje skoro žádný hmyz. Po 2 hodinách chůze docházíme k prvnímu stanovišti, kde potkáváme další skupiny.

Dostáváme banán a jdeme dál. Další dvě hodiny chůze, pak je oběd. Nosiči rozdělají oheň a uvaří čaj a polévku s nudlemi. Porce jsou bohatý, jídlo je moc dobrý. Dokonce nám nesou i příbory a talíře. Vše dostaneme do ruky, nikam nemusíme chodit, pak si nádobí zase odnesou. Až se cítíme blbě za to, jak úžasně se o nás starají, a my jen čekáme, co dostaneme.

Čekání na oběd bylo celkem dlouhé a během oběda nám začala být zima. Slunce se schovalo v mracích, ve kterých jsme také i my. Jeden z Američanů jde bos, koupil si nové boty ale tak ho tlačily, že to vzdal. Při pauze na oběd se dozvídáme, že Amíci a Kanaďan, kteří jsou s námi ve skupině, jdou jen na jednonoční výlet, ne na dvounoční, jako my všichni ostatní. Klasický zmatek. Průvodce se o tom také dozvídá až tam, ale nenechá se vyvést z míry, prostě to prý pak nějak vyřeší.

Stoupáme dál, celé odpoledne, je to docela náročný. Nejhorší je poslední úsek, který je docela strmý a cesta je suchá, plná prachu, takže jsme všichni strašně špinavý. Ale v horách je to úplně jedno.

Kolem 17. hodiny dorážíme na místo, kde budeme spát. Jsme v 2600 metrech. Nosiči nám postaví stany a rozbalí v nich karimatky a spacáky, uvaří čaj a večeři.