Smlouva s Ďáblem 19.díl


27. června 2010, autor tonyend,



Jarmilka šla do kuchyně a připravila pár chlebíčků. Přinesla je na tácku ke stolku.
„Jistě ti vyhládlo, na, něco si zakousni.“
„Děkuji, nejraděj bych zakousl tebe“. Vzal jsem si chlebíček z tácku a ukusoval z něj.
„Chceš něco k zapití, čaj, kávu nebo džus?“
„Pokud ti nebude vadit, tak si dám jen panáka toho koňaku. "
Podala láhev a nalila mi do skleničky. Sobě také. Ťukli jsme si spolu.
„Na zdraví a na někdy příště, jo, Tony?“
Podívala se na hodiny ve stěně.
"Páni, to už tolik, Tony budeš muset jít, já si musím jít ještě něco zařídit. Když budeš chtít, tak za mnou přijď na nádraží, dám ti pokaždé pivo zadarmo, tak oblékej se, obuj se a šup šup jdeme ven.“
Venku jsme se rozloučili, já jsem šel na trolejbus a Jarmilka kdoví kam.
Zamávala mi těmi svými prstíky báj báj a zmizela za domem.
Byl jsem rozhodnutý jít za ní hned zítra, ten orální sex se mi líbil, stejně jako jí a chtěl jsem si jej zopakovat co nejdříve, co kdybych zapomněl, jak se správně dělá.
 
Stál jsem na zastávce trolejbusu. Pršelo víc a víc. Obloha byla zatažená, pršet jen tak nepřestane. Cosi na tom fakt bude, kanály smrděly. Kámoš má pravdu, musím si tu poučku zapamatovat.
Když přijel trolejbus a já nastoupil dovnitř, byl jsem mokrý skrz naskrz, jako slepice před zavřeným kurníkem. Jarmilka  někam odcházela, také bez deštníku. Taky musela pěkně promoknout. Vystoupil jsem na Školní ulici a spěchal jsem k domovu. Hned jak jsem byl v chodbě, tak jsem se z mokrého oblečení vysvlékl. Zůstal  jsem jen v trenýrkách.
„No ty vypadáš! Jako bys spadl do rybníka… Pověs si to na šňůry v koupelně, nechoď s tím do sušárny.“ 
Řekla máma, když nakoukla z obýváku a spatřila mě.
Přehodil jsem kalhoty, košili a svetr na prádelní šňůru, aby proschly. Opláchl jsem si tvář a utřel jsem se ručníkem. Vlasy mi visely jak vodníkovi. Půjčil jsem si mámin fén, strčil jsem vidličku do zásuvky a zapnul fén. Horkým vzduchem jsem si vysoušel mokré vlasy, až byly suché. Vrátil jsem fén do skříňky a šel jsem k sobě do pokojíku, chtěl jsem si vzít čisté trenýrky, místo těch navlhlých, co jsem měl na sobě. Otec vyšel z kuchyně a uviděl mě. Sotva jsem v pokojíku zavřel dveře, tak za mnou přišel. „Řekneš mi, kde jsi byl?“ 
Mluvil nečekaně klidně až kamarádsky.
„Já, já byl celé odpoledne u kamarádky, pouštěli jsme si desky, povídali jseme si a tak, no…“
 „ A určitě jste spolu probírali z jaké látky a jak se šijou trenýrky, že?“  
Přemýšlel jsem, jak na takovou blbost mohl přijít. Proč bych se měl s kámoškou, bavit o trenýrkách? 
Tak mu povídám „Proč si to myslíš?“  
Chvilku byl potichu, přemýšlel, jak mi má odpovědět.
„Až budeš podruhé odněkud odcházet, tak se nezapomeň jaksepatří obléct!  Podívej se na sebe, vždyť máš ty trenýrky na sobě naruby… A dávej si dobrý pozor, dostaneš se do maléru raz dva, na to jsi pořád moc mladý, na ženské máš času dost. Nic ti neuteče. Ještě, že si toho nevšimla matka…“  
 Odešel a zavřel za sebou dveře. Takového jsem jej neznal.
Podíval jsem se na trenky. Fakt jsem si je oblekl naruby. To je gól. Zase jsem chytřejší. Jak odněkud půjdu domů, musím si zkontrolovat, jestli mám trenýrky. Co, kdybych je u některé třeba zapomněl?  
Varoval mě před malérem.
Možná před takovým, do jaké se dostal Alí.
Dozvěděl jsem se, že se vyspal s nějakou holkou a je v nemocnici. Dostal jakousi kapavku. Všichni měli ale hlavně srandu z toho, od koho. Chytil ji od nějaké zdravotní sestřičky.
 Jak se vrátil vyléčený domů, tak nám doporučoval, šoustat jen s gumou. Tak jsem pořád sbíral moudra a stával jsem se chytřejším. Věřil jsem, že mi to bude jednou všechno k něčemu dobré.
 Převlékl jsem se do suchých trenýrek, hodil jsem na sebe tepláky a triko, a ty vlhké jsem dal taky na šňůru do koupelny.
„Tony, je večeře!“ ozvala se máma z kuchyně.
Otec seděl naproti ní. Přisedl jsem k nim. K večeři byla topinka a volské oko. Dal jsem si dvě, zapil je tím dobrým čajem a řekl jim  -,Dobrou noc.´
Máma se zeptala  „To se  s náma nepodíváš na televizi ? " 
Sledování televize mě nebavilo.  
„Ne, půjdu dnes spíš spát.“ 
 Otec se zase tak nějak chlapsky zatvářil. 
„Asi jsi moc unavený z toho povídán s kamarádkou, tak se vyspi a mysli na to, co jsem ti říkal!“ 
Máma byla zvědavá „Můžu vědět, co jsi mu říkal tatínku?“ 
Otec jen mávl rukou.  „ Ale to nic, maminko, to je takové mužské povídání…“   
Fakt jsem byl najednou moc utahaný, unavený. Lehl jsem si do postele, ani jsem se nenamáhal převléknout do pyžama a usnul jsem.
Zdálo se mi o Jarmilce, o milování.
Probudil mě déšť. Bubnoval na parapetku a vítr jej sfoukával na sklo okna. Otevřel jsem oči, protáhl jsem si ruky a cítil jsem se jak rozlámaný. Koupelna byla volná. Umyl jsem se a vyčistil si zuby. Vlasy se po včerejšku ještě více vlnily, protože jsem si je po fénování, jaksepatří neučesal. Díval jsem se na sebe do zrcadla. Napadlo mě, že bych se mohl zkusit oholit. Pod nosem byl náznak načernalého chmýří. Vzal jsem otcův holicí strojek a škrábal jsem se pod nosem. Zůstalo po tom zarudlé místo, jak jsem jezdil po kůži strojkem bez namydlení, jen tak na sucho.
Neměl jsem to asi udělat.
Od toho rána mi to chmýří začalo vyrůstat časem víc a víc. Nakonec se z něj vyklubal nad horním rtem knírek, který mě dělal starším, než jsem byl. To byla jediná výhoda. Nebo nevýhoda? Musel jsem se občas oholit, holení mi připadlo jako strašná otrava. Otec mi k tomu řekl, že jsem to první škrábání chmýří mohl nechat napozději a měl jsem od holení klid. A koupil mi bakelitový holicí strojek a žiletky Astra, abych používal svůj. Vodu po holení, Pitralón, jsem mohl používat jeho. Byl jsem zase o něco chytřejší, ale už mi to k ničemu nebylo, když jsem se musel holit jako starý chlap.
Vešel jsem do kuchyně. Máma nikde. Na stole ležel lístek. Máma v něm psala, že šla k lékaři na kontrolu a pro léky. Užívala pořád prášky od bolesti Alnagon a modlila se, aby mohla dobře chodit. Berle však používala pořád, modlení nemodlení, prášky neprášky. Nic nepomáhalo.
Těch prášků od bolesti měla plnou krabici.
Dlouho jsem nevěděl, proč je přede mnou schovávala.
Uvařil jsem si čaj jen pro sebe. Do hrnku jeden pytlík a dvě kostky cukru. Žádný hnusný ocet. Posnídal jsem, jako vždy, krajíc chleba s máslem a marmeládou. A můj dobrý čaj. Seděl jsem sám v kuchyni, máma u doktora, otec na lokomotivě a venku chcalo, chcalo a nepřestávalo. Po snídani jsem po sobě opláchl nádobí, utřel je a uklidil. Nedalo se nic podnikat, tak jsem si zase lehl a pustil magič, poslouchal Doorsy, přemýšlel jsem, o čem ten báječný Jimm Morrison může zpívat.
Kdosi mi řekl, že vypadám jako on.
V tom by mi mohl pomoci Effendy, anglicky umí, jen by musel přijít. Slíbil, že se ukáže a furt nejde. Kdoví, jestli to s tím střílením z koltu nakonec nekecá a má jej jen od někoho půjčený. Ale kdo by takovou věc půjčoval, to je blbost. Fakt bude asi jeho. No uvidím, nechám se rád překvapit. A z čundru nebude nic, prší dva dny, zem bude mokrá, na spacák to není a stan nemám. Mám jít na slezinu, nemám? Půjdu. Něco se tam zase dozvím a budu moudřejší. Kamarádi tomu říkali, že se musím učit té lesní moudrosti.
Ale moudra jsem nacházel a sbíral, jak bobříky, tady ve městě, mezi kamarády a známými. Na to, že mi bude sedmnáct, na to jsem nasbíral moudra poměrně dost, myslel jsem si. Přemýšlel jsem nad dosavadními úspěchy u žen. Zjištění pravdy mě otrávilo. Vždyť já úspěch nemám žádný. Ve skutečnosti se mnou všechny spaly jen proto, že to  o n y  chtěly. A jen tři, dvě mladé holky a panička. Ale ta panička, Jarmilka, to bylo něco! To si musím zopakovat… Musel jsem se sám sobě přiznat, že to co cítím k Jarmilce, určitě nebude ta láska, ale jen touha mít sex, přestože se mi líbí. Sama to řekla.
Já mám svůj život a ty budeš mít svůj!  Každý jdeme svojí cestou, a když budeme chtít, můžeme je zkřížit. Zkřížit a šupky hupky do postele. Chtělo by to zajít na nádraží do bufetu a zkřížit si cesty…
 Zavřel jsem oči a představoval jsem si holky, které jsem znal, jestli se mi některá líbí víc než ty jiné, jestli bych se do ní konečně zamiloval. Vždy se mi jedna líbila. Byla stará jak já, bydlela ve vedlejší ulici.
Byla hubená jak tyčka, žádná prdel, žádná prsa, ale měla měděné vlásky, krásné velké oči a nádherně se smála. Jenže se smála i mně a tak jsem pokus o sblížení vzdal. Nechala však ve mně navždy svoji stopu. Přitahovaly mě holky brunety, ale zjistil jsem sám, že je to jedno, jaké má holka vlasy. Ve vlasech a o vlasech to není. Navíc mi kámoš řekl, že potmě je každá kráva černá! To jako, že je potmě každá žena stejná.
Bylo to moudré a tak jsem si to taky zapsal za uši. Odpoledne mi to nedalo a šel jsem na nádraží, do bufetu. Za výčepem byla jiná holka.
„ Paní Jarmila tu dnes není?“  zeptal jsem se jí.
 „Dnes i zítra má volno, já jsem jen záskok…“  
Zklamaně jsem šel ven. Kruci, mohla mi dát pivo zadarmo, třeba i dvě…tři. Tak co teď? Šel jsem na trolejbus a jel jsem za ní domů.
Dveře do věžáku nebyly zamčené.
Přivolal jsem si výtah a vyjel jsem do osmičky. Jo, to jsou ty dveře. Tady bydlí. Zazvonil jsem. Nic. Z bytu byl slyšet puštěný gramofon, tu desku pouštěla, když jsem byl s ní. Hezká hudba, taková intimní, příjemná. Zazvonil jsem třikrát dlouze. V zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely. Stál v nich jakýsi chlápek a měl kolem pasu omotaný ručník.
„Co tady zvoníš, co chceš?“   
Bezelstně jsem se na něj usmál.
„Dobrý den pane Novák, já se jen jdu zeptat, jestli už půjde Venca ven, jsme domluvení… a furt nejde, tak jdu pro něj!“
  Zalhal jsem pohotově.
„To jsis spletl asi poschodí, tady Novákovi nebydlí!“  
Jasně ty vole, že tu Novák nebydlí, to vím taky…
Tak Jarmilce zkřížil cestu dnes někdo jiný.
To je tak, když má ženská ty čuráčí oči, jedno jestli modré či zelené. Kámoš měl pravdu, takové by šoustaly celé dny.
S jistým zklamáním jsem sjížděl výtahem dolů. Ale jisto jistě jsem věděl, že Jarmilku nemiluji, že jí jde jen o to vyspat se s chlapem, ne o tu lásku. Bylo to mnohem lepší odjíždět od ženy výtahem dolů, než když jsem jednou později musel opustit postel jedné paničky. A narychlo oblečený skákat ven z okna, naštěstí z přízemního bytu, když ve dveřích rachotil manželův klíč a ona mu šla odemknout s dotazem Kdo je tam?
 Ach jo, těžko se získávaly zkušenosti.
Jel jsem domů a fakt zvažoval, jestli má vůbec cenu jít za Jarmilkou, až bude zase v práci. Prší a prší. Jestli bude pršet furt, tak zbytek prázdninových dnů budu zavřený doma. Špatná vyhlídka. Přesto jsem jel na slezinu k Plášilům. Kamarádi a kamarádky přišli v počtu, jako by venku nepršelo, ale pražilo slunko jak na rovníku.
Našel jsem toho, jak jsme byli spolu na pivě v Rybeně a nádražním bufetu.
Přisedl jsem si ke stolu a všechny jsem pozdravil.
Chtěl jsem jej oslovit přezdívkou a blesklo mi hlavou, že ji nevím, nebo že bych ji zapomněl? Zatahal jsem ho za rukáv bundy.
„Poslouchej…no…zapomněl jsem tvé jméno…“
 „ Já jsem Čert!  A dělám na patologii " odpověděl mi a čertovsky se smál.
 „Sigi, tak jsem jedno velké ucho, povídej o té babě, bylo něco, nebo nebylo?“
Čert by jaksepatří  zvědavý.
„To je právě ono, proto jsem dnes tady, chci se tě na něco zeptat.“ 
Vyprávěl jsem mu všechno na rovinu, tak jak je to mezi kamarády, co se řekne, to se jiným nevykecává. Jak jsem byl u ní, jak jsme se milovali a tak všechno, jak jsem na ni myslel, ale když jsem za ní zase šel, tak otevřel jakýsi chlap. A už na ni přestávám myslet.  
„Sigi, to víš, na tu její – ,Zahrádku´ nejsi sám…“  
„ Čerte, počkej, já na žádné zahrádce nebyl, bydlí v paneláku!“ 
Smál se, až se mu slzy koulely po tváři.
„To snad není možný, já se z tebe snad poseru!  Sigi, na toto musíš přijít sám, ale smekám před tebou klobouk, děláš pokroky!“  
Co to je nějaké -,Obdělávání zahrádky´, na to jsem fakt přišel sám, když jsem ty  -,zahrádky´ začal obdělávat a strašně mě to bavilo. Byl jsem zase o něco chytřejší v necelých sedmnácti letech. Ale že bych byl moudrý?  Možná, že bych musel taky dělat na té patologii, jako Čert, pak bych mohl možná podobná moudra dávat jiným i já. Čert byl výborný kamarád. Několikrát mě vzal sebou do hudební vinárny U Malotů. Bylo to místo, kam chodily ty holky z Dívčích domovů večer tančit a lovit chlapy na jednu noc. Ulovili mnohokrát i nás.
Na čundr jsem nejel kvůli špatnému počasí. Byl jsem už druhý den doma a mámě se zdálo, že jsem nějaký divný. Zavřel jsem se do pokojíku a vycházel z něj jen na jídlo. V pátek večer zadrnčel zvonek u našich dveří.  
„Toníku, slyšíš, někdo zvoní, běž se tam podívat!"  volala na mě máma z obýváku. „Jo, slyším, už jdu…“ 
Obul jsem si pantofle a šel jsem otevřít. Za dveřmi byl Effendy.
„Čao Sigi, jdu ti říct, že zítra v deset hodin pojedu vlakem k dědovi do Vizovic. A  už mám  ty náboje! Tak jestli máš zájem, příjdi ráno na vlakové nádraží a jestli ne, tak nikomu ani slovo, jasný?“   






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 19.díl” - 1


    Eva   (29.6.2010 (17.15))

    začíná se to pěkně rozjíždět:-))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička