Literární web Sůvička

Trh na vodě – 23.07.2012


Ludek

Budíček na půl pátou, v 5 hod vyzvednutí průvodcem a za tmy vyrážíme na lodi na plovoucí trh.
 
Cestou si prohlížíme, jak vstávají lidé a konají ranní hygienu.
Řeka je lemována domy, které jsou na kůlech ve vodě. Řeka má barvu takového kakaa. Vidíme lidi, jak se v ní myjí. Jsou namydlení a polévají se vodou z řeky, čistí si v ní zuby. Každý dům má latrínu na vodě. Takže v jednom domě někdo čůrá a kadí do vody a v druhém se v tom myjí, perou prádlo a myjí své skútry.
Pro nás něco nepředstavitelného, ale zde zcela normální. Snad co každých 400 m je na každé straně malá mešita, která má věž s amplióny. Od průvodce se dozvídáme, že jsou zde v podstatě všichni muslimové. Mají ramadán, takže přes den nemohou jíst a pít. Až po 6. hodině večer.
Za svítání dojíždíme na plovoucí trh. V malých dřevěných kánoích sedí ženy „farmářů“ a mají naložené různé ovoce a zeleniny. Dozvídáme se, že na trhu jsou z farem pouze ženy, muži vyspávají a pak jsou pracovat na pole.
V prázdných kánoích sedí další ženy, které nakupují od farmářek. Jsou to trhovkyně. Trh začíná před 6. hodinou a trvá tak do osmé, maximálně do devíti hodin.
První hodinu se v podstatě nic neděje. Farmářky a trhovkyně kolem sebe projíždějí a domlouvají ceny. Ceny se domlouvají i na dálku, gestikulací a řečí těla. Je moc hezké to vidět. Další výhodou oproti trhu je zde, že nám nikdo nic necpe.
S Baruškou si nejprve kupujeme rýžové sladké pečivo, které v zápětí sníme a zapíjíme ho čajem, který nám zařídil průvodce. Rýžová sladká buchta je výborná.
Poté kupujeme dva druhy místního ovoce jumbo, liči a paní nemá na vrácení, tak místo peněz dostáváme mandarinky. Dostáváme instrukce, jak se jí jumbo, chvíli ještě pokoukáme a vyrážíme zpět.
Díky proudu řeky jsou o nějakých 300 m níže. Vracíme hrníčky a platíme čaj. Za hodinu vysedáme a jdeme na hotel.
Na trhu jsme byli se starším párem holanďanů, kteří jsou také ubytovaní v hotelu. Jsou velice příjemní a usedají k nám na snídani. Včera si prý koupili ananas a papaju. Je toho prý pro dva hodně, a proto budou rádi, když jim to pomůžeme sníst. Zanedlouho přináší obsluha hotelu dva talíře nakrájeného ananasu a papay. Ovoce je krásně zralé a chuťově nemá chybu. Prostě výborný ananas a papaja. Mňamka.
Po snídani na pokoji plánujeme co s načatým dnem. Dle informací z nabídky výletů z hotelu vybíráme výlet na těžbu diamantů a poté se podívat na trh s diamanty, který je v dalším městě. Cena i s průvodcem je strašně vysoká, a proto se rozhodneme vyrazit na vlastní pěst. Paní na recepci je velice příjemná a ochotná nám poradit. Na papírek nám píše přestupní místa se šipkami kam se vydávat. Ptáme se jí i na přibližné ceny za veřejnou dopravu.
Po chvíli docházíme na tržiště, kde pomocí názvu na papírku dojednávám odvoz a cenu za odvoz. Cena stejná jako pro místní. Skoro se nám tomu nechce ani věřit. Potřebujeme se dostat na KM 6, kde budeme přestupovat. Na KM 6 a jiná místa jezdí z centra malé žluté dodávky.
Usedáme snad do nehoršího vehiklu. Auto nemá ani přístrojovou desku, tachometr a vše ostatní. Po ujetí asi 30 m zastavujeme u rodiny, která je strašně velká a mají hodně zavazadel. Samozřejmě se všichni cpou do maličké dodávky. Povedlo se a vyrážíme. Po pár metrech zastavuje opět a vpředu sedí ve třech.
Chlápek zepředu nejede až na konečnou a vystupuje dříve. Při výstupu dveřmi sejme projíždějící skútr s dvěma lidmi. Ty padají na zem. Chlápek, se tomu jen směje. Kouká na ně, jak se válí na zemi, směje se, zaplatí za cestu, bere krabici a odchází. Vůbec neřeší, že někoho sundal z motorky. Ten smích absolutně nechápu. V Čechách by mu za to dal někdo na budku.
Přijíždíme na KM 6, poznáváme to tu. Včera jsme tu vystupovali. Opět mraky otravovačů. Jsme už imunní. Náhle vidíme nápis města Matraman. Skvělé. Ujasňujeme si cenu, místo, kde potřebujeme vystoupit a usedáme do větší dodávky. Máme radost, že jedeme opět za standardní místní cenu. Máme štěstí, že jsme větší Evropané a nikoho k nám již nepřidává. V ostatních řadách, kde je místo pro tři osoby, sedí 4 místní. Auto opět šrot. Baruška kouká dírou v podlaze na silnici 🙂 Cesta trvá opět dlouho. Zastavíme na kruhovém objezdu a vystupujeme.
Dle papírku od recepční z hotelu se vydáme směrem na městečko Cempaka. Dle informací by měl být po 1 km od kruhového objezdu diamantový důl. Jdeme, jdeme a nic nenacházíme. Asi po dvou kilometrech se ptám v bance. Opět jen indonéština. Dle mávnutí ruky pokračujeme ve směru. Asi po dvou kilometrech zkoušíme odbočit do postranních uliček. Vracíme se zpět na hlavní. Jdu se opět ptát na směr. Zjišťuji, že rozumějí anglicky diamant. Na diamant slyší a mávají rukou na směr, kterým jdeme. Z jejich tváře usuzuji, že je to ještě dlouhá cesta a říkají taxi, taxi. Nic nám ale nenutí.
Jdeme dále, víme, že kolem nás projelo pár zelených dodávek, které měli otevřenou korbu se střechou a tam seděli místní lidé. Za chvíli zastavuji dodávku. Rozumí diamant a cenu už nedohaduji. Jedeme asi dalších 6 km. Pak zastavuje na rozcestí a ukazuje nám směr. Vypadá to nadějně. Procházíme koncem vesnice a asi po 1 km docházíme k dolu.
 
Před dolem je opět malá vesnička. V dole není žádné zabezpečení, tak ho procházíme a fotíme si chlápky, jak jsou ve vodě a rýžují diamanty.
Focení jim nevadí a po chvíli nám nabízejí ke koupi prášek diamantů. Odmítáme, ale nezlobí se. Cestou zpět fotím místní obydlí.
Opět na nás všude pokřikují hello mister. Jsme z toho opět otrávení. Při focení se k nám seběhnou dva chlapi a chtějí si nás vyfotit, tak se s nimi fotíme na jejich mobily a mizíme. Ještě chci podotknout, že jsme v celé Indonésii neviděli u lidí horší mobil, než jsme měli my s Baruškou 🙂 Oni prostě bydlí ve starých kůčách, myjí se řece, ale mají nové mobily, skútry televize a satelity.
Na rozcestí na nás čeká další zelená dodávka, nasedáme a jedeme do města na trh, kde se prodávají diamanty.
Vystupujeme a jako první hledáme restauraci. Od snídaně jsme nejedli a máme strašný hlad. Nachodíme celkem asi 3 km, ale žádnou nenacházíme. Ani stánky s jídlem. Je prostě ramadán. Odevšud na nás pokřikují a běhají k nám a fotí se s námi. Máme toho už dost. Zoufale kupujeme alespoň nějaký sladký koláč. Nákup koláče se opět neobejde bez focení a postupně se fotíme s celou rodinou stánkaře. Vždy na mobilní telefon jednotlivého člena rodiny.
Usedáme do stínu a vychutnáváme si koláč. Moc nám chutná. Kupujeme si v potravinách džus a vyrážíme zpět na trh. Namlsaní zde kupujeme další koláče, dohadování ceny je vždy obtížně a tak mi paní sama vytahuje bankovky z peněženky. Koupíme ještě nějaké dárky a vyrážíme k oranžové větší dodávce, která jede zpět do Banjarmasinu. Už chápeme jejich systém dopravy po městě a mimo město a máme z toho radost. Je rozhodnuto, zítra na letiště jedeme veřejnou dopravou 🙂
Na hotel se dostáváme bez problémů. Z dárků ještě chceme koupit domů nějaké potraviny, ptáme se na recepci a je nám doporučen nejvzdálenější obchodní dům. Jdeme pěšky, neumíme říct, kam chceme jet a kde nám mají zastavit. Opět stále a nekonečné pokřikování hello mister. Už toho máme plné zuby.
Obchodní dům nalézáme bez problémů. Je v něm Hypernova. Máme radost, že je to normální supermarket a koupíme si zde i místní piva, které chceme přivést domů jako dárek. Pokoupíme pár drobností, ale žádný alkohol se zde neprodává. Pro jistotu se ptáme. Bohužel nic, muslimové. Je jasné, že domů nepřivezeme ani jednoho piváka. Vylezeme z obchoďáku a nevěříme vlastním očím, ulice jsou téměř prázdné, tržnice s hellou mister vylidněné. Je po 6. hodině večer a každý jí. Užíváme si procházku na hotel volnými ulicemi, bez pokřikování a prodírání se davy lidí. Na hotelu sníme koupenou večeři a jdeme spát.
 
 

Zařazeno v kategorii Indonéský deník


Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a