Přežít

V televizi se strašně ráda dívám na pořad Přežít. Určitě jste to už viděli, formou polodokumentu (tedy kombinace dokumentu a hraného filmu) rekonstruují příběhy lidí, kteří někde ztroskotali, uvízli, ocitli se ve velkém ohrožení života, avšak nevzdali to, bojovali a všechny nehody, strasti a utrpení přežili. Je úžasné, jak lidé umí být vynalézaví, kam až sahá hranice rezerv lidského organismu, co všechno dokážou lidé vymyslet, aby zachránili své bližní.

Mnohdy však mám při sledování těchto dobrodružství pocit, že někteří jedinci se do podobných situací dostali vlastní hloupostí, nezodpovědností a lehkomyslností a že měli obrovskou kliku, že to nakonec vše dobře dopadlo. Tak například příběh, kdy syn věnoval svému otci k šedesátinám sjezd divoké řeky na Aljašce. Vydali se na vodu o čtrnáct dní dříve, než začala sezóna, aby si to užili pěkně sami, než tam najedou další vodáci. Při splouvání se dostali pod ledovou kru, přišli o všechny batohy a zavazadla. Syn měl na krku pouze krabičku poslední záchrany se zápalkami. Rozdělali v pustině oheň, aby se osušili, zahřáli a hlavně chránili proti medvědům.  Syn odešel hledat pomoc do 90 km vzdáleného města a nechal otce samotného u ohně. Byl však nemile překvapen, že místo, kde se málem utopili, byl jen malý přítok řeky, kterou měli v úmyslu splout. A že řeka samotná, ke které došel, je široká několik kilometrů a nedá se v tak silném proudu, kdy tají kry, přeplavat. Zachránil je vrtulník, který se nad územím objevil čirou náhodou. Jak je možné, že vůbec nevěděli, do čeho jdou? Že netušili, jak tok řeky vypadá, a že touto dobou ještě bývá zamrzlá? Že si nic neověřili, nezískali žádné informace, sedli do kanoe a jeli?

Také nechápu, jak může někdo trpět krutou žízní na skalním převisu, když kolem něho jsou metráky sněhu. Velmi smutný byl příběh, kdy se parta dětí vydala za doprovodu průvodců na sestup Grand Canyonem. Průvodci, pomalu sedmdesátiletí „ostřílení skauti“, byli zaskočeni, že v Grand Canyonu je v poledne na slunci teplota až 60 stupňů.  A že tedy budou mít žízeň a že to chce pořádné zásoby vody s sebou.  Voda jim však došla po dvou dnech a začal boj o život. Chlapci zanechali své průvodce „na cestě“, protože ti už nebyli schopni jít.  Hledali cestu, po které by sestoupili dolů k řece, ale nenašli ji. Ale nevzdali to, totálně vysílení sešplhali po skále a k řece dorazili. A měli štěstí. Na řece se jako zázrakem objevili kanoisti, kteří zavolali pomoc. Jeden patnáctiletý chlapec však zahynul žízní, a to díky „zkušenostem“ lidí, kteří zde údajně provázeli po mnoho let.

Nejpodivnější bylo vyprávění dobrodruha, říkejme mu třeba Bill, který se v doprovodu dvou indiánů vydal do amazonského pralesa, aby zde našel bájné Eldorado. Dle pověstí se zde ukrývá zlatý poklad. Pluli v kanoi po řece.  Najednou, kde se vzal, tu se vzal v pralese pes, který se k němu přidal a nehnul se od něho.  Poté narazili na jakéhosi Mendese. Anglicky Billovi navrhnul, že ho provede přes peřeje. Bill souhlasil. V noci se vzbudil a vyšel ze stanu. Slyšel Mendeze, jak se se svými španělsky kumpány domlouvá, že ho okradou a zabijou a že to udělají hned. Proč se tedy Bill před chvílí domlouval s Mendezem anglicky, když tak perfektně umí španělsky? A jak je možné, že si stačil sbalit stan, hamaku a nasednout se psem do kanoe, aniž by si toho někdo všiml?  Poté plul proti proudu kamsi do nitra pralesa. Proč se nevrátil do místa, odkud vypluli? Jistojistě by dorazil do bezpečí, do civilizace. Kanoi převrhl v peřejích, utopil všechna zavazadla a jídlo. Ovšem i přesto si rozdělával v pralese oheň a později házel světlice. Po celou tu dobu nic nejedl, trpěl obrovským hladem, z kterého už měl halucinace. Proč nezkusil jíst nějaké plody, kořínky či larvy? Člověk nemusí jíst notně maso, aby přežil. Vegetariáni o tom vědí své.  Různého „lupení“ musí být v pralese dost.  Aspoň něčím si zaplnit žaludek. Vidím list ožraný od housenky, je jasné, že není jedovatý, tak ho sežeru i s housenkou. 

Pes se při převržení kanoe ztratil. Bill ušel asi 40 km a najednou z křoví vyběhne pes. Svého „pána“ v nepřehledné amazonské džungli našel.  Dost neuvěřitelné.  A náš hrdina milého pejska po několika dnech marného hledání „masité“ potravy nakonec sežral.  Po 28 dnech došel ke statku, kde ho zachránili.

Možná namítnete, že se mi to dobře kecá v pohodlí obývacího pokoje a že nikdo nemůže napřed vědět, jak by se v takové situaci zachoval. Ale Billův příběh byl celý podezřelý. Co se stalo s těmi indiány, kteří jej provázeli? A jak to, že to nikdo nevyšetřoval, když ho chtěli zabít? Pořád mi to vrtá hlavou. Vám ne?