Mudrunk nad zejmama

Tak vám povim, že ty poslenni zejmy už nejsou takový, jako bejvaly za našich mladejch let. Už dlouho sem neslyšel, že by hospodář umerz, dyž nes pro Stračenu seno ch koši ze stodoly do chlíva. Poslenni to byl ňákej Francek z Imertole, ale von šel z tý stodoly kolem místni náleuny. Jako haranti sme zimní dobu prožívali oupelně jinak, než ta dnešní holotina. Sotva napadlo trochu tý bílý nádhery, už se kuly pikle.

A taky se dávaly dohromady všelijaký športouni cajky. To nebylo jako neska, že si donesete skije do servisu a potom už jen mažete k vleku. Dřiu se musily skije pěkně vočistiť vod prachu z hambelek a prohlínnouť vázáni. A to vám byla někdy spleť všelijakejch řemínku a někdy i provázku. Vono bylo túze těžký uderžať botu na lýži, a eště při tom fičeť z kopce dólu. Tenkrát byly šůty na lýže jen jednoho druhu: takový červený gumový „lyžáky“, jak se nim herdě řikalo, ale pro většinu z nás byly stejně nedostupný. A tak se muselo uzíť zauděk bagánama, co měly trochu tverdou podrážku.

Jak takový šůty na skijích deržely, je nabíledni. Noha se v tom kverlala ušelijak, ale lýžovať sme mohli! K tomu posloužil každej šikounej svah poblíž domu. Nejlepší bylo, dyž měl dóle dlouhou rovinku vhodnou k několika pokusum vo zastaveni. Vono se na těch skijích nejlíp jezdilo furt jen rouně. Největší rachotou bylo ušlapáni kopečku. To zabralo třá dva dny, a dyž potom přišla vobleva, mohlo lýžaře trefiť. To, co vám budu dál poudať, možná ani nebudete věřit.

Tenkrát, dyž se chtěl lýžař svízt z kopce dólu, musel si na ten kopec pěkně vylízt. Vleky, to tenkrát neměl ani Rýbercoul v Kerkonoších. A tak když to po škole vydalo na dvoje svíznuti, byl to dobrej úspěch. Taky se lýžovalo ve škole. Kantor řek, že zejtra se dostavíme do školy s lýžema, a tak se stalo. H Jesennym byl kousek za školou takovej pěknej kopeček s mezičkou uprostřed a to bylo poježděníčko! Horší bylo, když si kantorskej usmyslel, že se bude běhat. Lýže na běháni měli asi dva ve třídě, vostatní běželi v tom, co bylo.

Já to běháni neměl rád. Dyž sem se snažil běžeť, ztratil sem nejdřiu jennu lýži, za chvíli druhou, a tak sem došel do cíle se skijema přes rameno. Nejen že sem byl dycky poslenni, ale vobčas sem eště dostal déržky, že sem tlápama poničil trať. Ve Vysokym bejval skokanskej můstek. Na Šachtách se tam řikalo a bylo to pod Petruškovejma verchama. Nic velkýho, ale v nás harantech vzbuzoval úctu.

Chodívali sme tam na závody, tenkrát autobusy jezdívaly i v neděli a ve svátky. Dokonce dyž byly závody, jezdilo těch furberku víc. Jennou byla před závodama sněhová futeř a ta urazila kousek nad zeměj takovej menši smerk. Klacek pořadatelé vodtáhli, ale na pařez, z kerýho koukalo pelno třísek, nešáhli.

Došlo k závodum, nad pařezem stál starší pán. A vohromně každej skok prožíval. Pomáhal skokanum vodraziť se a oupelně s nima leťal luftem. Tak si pěkně flek, kde stál, udupal a nastalo to, co se muselo stáť. Při jennom skoku se tak vodrazil, že mu až podjela berka a von pelnou váhou dopad na ten pařez. Tak festouně se na tý třišky napích, že se mu ani stávať nechtělo. Kdoví, jak si potom chuděra doma poseďal.