Hook 04-12-12

Jarda Jágr vrátil Ornelle úder. Tedy až poté, co se ujistil, že se nejedná o její matku.

Tohle je samozřejmě myšleno symbolicky, protože kdyby to proběhlo doopravdy, měla by pohřední služba Helfi další zářez do pažby, neb by ji Jarda pohřbil. Zvlášť kdyby ji flák hokejkou.

Mimochodem, ona se spousta věcí v reálu jeví jinak, než když to jeden řekne či napíše, což je mezi náma dobře, protože kupříkladu já bych byl už asi tisíckrát mrtvej, neb větu „já tě ty hajzle zabiju“ slyším častěji, než je mi milý.

Kalifornští vědci přišli na to, jak upíct chleba, kterej nezplesniví ani za dva měsíce, což prej je děsně skvělý, protože to zamezí plýtvání potravinama. U nás hnutí Duha zjistilo, poté, co provedlo šetření na jižním předměstí Dvora Králové, že vyhazujem až třetinu nakoupenejch potravin, takže to pro nás bude mít význam taky.

My od Hooka si oproti hnutí Duha myslíme, že se u nás žrádla vyhazuje docela málo, což je to zapříčiněno tím, že náš národ je otužilý a sežere téměř vše, co nám sem z EU kuka vozy svezou, protože třeba choulostivé obyvatelstvo jižních států by se ze spousty věcí, z kterých pan Jiří Babica vyrábí dobroty nevídaný, zeblilo, zesralo a následně zesnulo.

My jsme holt potomci husitů a jinejch vyjímečnejch figur, takže se zaťatou pěstí a žaludkem pštrosa rvem se s nevyhnutelným a ze svého přesvědčení, ze svých zásad, neustupujeme ani o pověstnou páně Kaplanovu píďu, protože jak zakolísáte, jste v hajzlu, o čemž se přesvědšil jeden můj známej, kterej od mala, ledva pobral rozum, si svatosvatě slíbil, že nikdy nic nebude dobíhat a fakt to dodržel a nedal se zvyklat, i kdyby mu noční bus měl ujet před nosem a on musel čekat hoďku ve vánici, akorát jednou, nějak lehce po půlnoci, šel na zastávku, nahoře na Libuši a viděl tam stát rozsvícenej autobus, kterej měl otevřený dveře a von byl od něj asi dvě stě metrů a říkal si „srát na to, pojede další“ a zvolna šel, protože on jinak než zvolna nechodil, neb měl sedmadevadesát kilo přes optimální váhu a byl už sto metrů vod busu a furt otevřený dveře a padesát metrů a když už těch metrů bylo asi jen dvacet a on měl pocit, že na ten vozejk skoro došáhne, něco se v něm zlomilo a von se rozběh a to jeho gargantuelovský břicho se mu pod mikinou přelejvalo jako neukotvenej příboj a on s vytřeštěnejma vočima, bez dechu, zpocenej a na pokraji zhroucení vpad do zadních dveří a flák sebou na chodbičce a autobus se zakolíbal a pokles v kolenou a z oddeklované podlahy chodbičky se zvedla hlava opraváře, kterýmu údivem vypad z huby vajgl, zapad někam mezi kabely a způsobil škodu větší než malou.

Známej mi pak vzlykajíc povídal, ať si z něj vezmu příklad, že jako když se pro něco člověk rozhodne, má v tom vytrvat, bejt stálej, neuhnout, rovný záda a takový ty píčoviny, protože v opačným případě dopadnete špatně. Mimochodem, von je vod toho hrůzyplnýho zážitku na antidepresivech.

Do Česka by se měli vrátit divocí koně. Že by prej nahradili tanky. Tak určitě. On takovej divokej kůň má prvák mnohem menší spotřebu nafty, než tank, a pak je šetrnější ke krajině, vesele řehtá, je mrštnej a mnohem víc přispívá k diverzifikaci obnovitelnejch zdrojů čehokoliv. Ty krávo, já bych fakt chtěl mít starosti těchhle zpovykanejch smažek, co tohle vymejšlej.

Venku je sychravo. Mně to neva, neb mám dnes natáčení v ateliéru. Dostal jsem malou roli katolického kněze v jednom nejmenovaném růžovém seriálu. Jasně, já vím, že mne ve finále vystřihnou, ale i Al Pacino nějak začínal.

Bude chcát, někde voda, někde sníh. Příroda se s náma dvakrát necicmá.

To je vše.