Hook 16-12-12

16. prosince 2012, autor skraloup13,

Máme třetí adventní neděli roku 2012. Snažím se nebejt nasranej, snažím se usmívat, snažím se bejt jinej, lepší, ale abych se přiznal, moc mi to nejde.
Nicméně dnes nebudu nikoho urážet, nebudu nikoho trhat na cti, nebudu nikoho posílat do prdele. Dnes sem dám úryvek z jedné knihy, jejíž děj se motá okolo Hooka.
Je to zhruba dvakrát tak dlouhé, než mé obvyklé píčoviny. Navíc to není legrační. Ten, kdo je v kalupu a nemá náladu na mé psychoslohy, nechť jde dneska jinam. Zítra už to zase bude normál.

_____________________________________

„Pamatuješ, jaks tenkrát seděl u Hooka s tím literárním vědcem?“

„Myslíš s tím magorem?“ odpověděl Vilém.„Jo, přesně. S tím magorem,“ řekl Xaver potěšeně.

„To bylo nezapomenutelný.“

Vilém si na to pamatoval. Tenkrát to bylo naprosto úděsné. Seděl za stolkem pro dva, proti němu Literát. Měl určitě i nějaké civilní jméno, ale pro Viléma to byl Literát. Starší, silnější a chytrý.
Vilém si dal pivo, Literát dvojku červeného. Literáti ani nic jiného nepijí. O něčem si povídali, ale Vilém si už nepamatoval, o čem to bylo. Pamatoval si vše až od okamžiku, kdy se Literát rozohnil.
Vilém měl blog – ještě než ho smazal. Trochu psal a v duchu choval ambice, že by mu jednou mohlo něco vyjít. Nikomu se s tím ale nepřiznal. Asi to věděl Xaver – protože ten věděl o Vilémovi naprosto všechno – ale nikdo jiný.

Před časem dal na blog jednu ze svých ujetostí. (Aspoň doufal, že píše ujetě.) Bylo to o myši, káněti a deratizaci. Viselo to na blogu pár dní, když se mu do vzkazníku ozval Literát. Mejl na tři stránky a samá chvála. Tekla z každého řádku jak sirup a Vilémovi to udělalo tak dobře, že souhlasil se schůzkou. Literát totiž mimo jiné slíbil, že mu poví, o čem to psaní, to opravdové psaní, vlastně je.
Teď byli u Hooka a zatím nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k dramatu. Nahoře, kde seděli, bylo obsazeno jen pár stolků několika ospale se tvářícími hosty. Unavené řeči, které vedli, byly na hranici slyšitelnosti.
Pak se ale slunce schovalo za mrakem, uvolněnost vystřídalo napětí. Náhle, jako když stisknete vypínač. Idylické odpoledne měl vystřídat bombový útok.

Literát natáhl ruce přes stůl. Vilém automaticky udělal totéž a Literát mu stiskl dlaně.
„To, cos napsal, je jedinečné! Byl jsem z toho víc jak hodinu mimo!“ Promluvil hlasitě s precizní artikulací a hovor v místnosti na chvíli utichl. Dál již pokračoval tišeji, se stále vzrůstající naléhavostí.
Ostatní hosté si jich přestali všímat, ale Vilémovi to bylo jedno. O čem to ten pablb kurva mluví? Vždyť to byla jen recese, ironická bajka. (Samozřejmě ujetá.)

„Fakt nádhera. Tolik symbolismu, to se nevidí. Opakuji, to se nevidí!“

Vilém na něj zíral. Pozoroval kapičky slin, jak vyletují z Literátových úst, pozoroval, jak si občas olízne špičkou jazyka horní ret, aby ho měl hezky vlhký a zahlédl, jak z levé Literátovy nosní dírky vykoukl šedivý poštovní holub, přemýšlivě na Viléma mrkl a zase se schoval.

„Ten příběh mne fakt dostal. Ten nápad udělat hlavním hrdinou myšku. Malou mykimyšku. A ještě jí dát tak skvělé jméno. Jerry. Nádhera. Tolik tragična a bezvýchodnosti v tak sevřeném tvaru – opravdu, já jsem na konci i chvilku plakal.“

„Já jsem to tak…,“ snažil jsem se vysvětlit, že to byl žert, pokus o ironii, ale Literát se nedal zastavit. Jel jak kulomet, s neunavující kadencí, bez zastávky. Chrlil slova, jako kdyby mne chtěl pod nima pohřbít, dopít svou dvojku a jít.

„Fakt síla. Malej Jerry, fajnová mykimyška, žije si svůj život, má svý sny, svůj svět, svůj sklep a pelíšek a všechno a to je prostě expozice jako hrom. A každej hned ví, o co jde a o to jde především, aby každej věděl. Tohle mi musíš věřit, protože já o tomhle prostě vím!“

Neodpovídal jsem, protože jsem měl v hlavě jakýsi poletující oblak z šedivého bahna.
„A ten Jerry si žije fajnově a dojímavě a pak ten deratizátor přijde, dá tam to otrávený zrní nebo co a je tu kolize a antický drama, jaký už pěkně dlouho nikdo nenapsal! A Jerry tu návnadu sežere, protože je nevinnej, přesvědčenej o tom, že každej koná jen dobro a tohle se mnou fakt hnulo, protože to je tak pravdivý a neúprosný, že mě z toho ještě teď mrazí.“

Mě mrazilo taky, protože oblak z šedivého bahna ztuhl.

„A Jerry, jak je v tom sklepě, tak si vzpomene, odkud vlastně pochází, takže když mu dojde, že je otrávenej, tak chce umřít tam a běží a běží, skrz celý město, malá, otrávená mykimyška Jerry, běží do polí za městem, protože to je to místo, kde se narodil. A je v těch polích a i když mu jed ochromuje všechny vnitřnosti, tak se cejtí skvěle a vyspeedovaně a říká si, že stálo za to žít!“
Ze ztuhlého oblaku bahna se staly dva a začaly se zkoumavě oťukávat.

„A pak se objeví káně a je tu krize. Třetí dějství dramatu a já se na židli hroutil. Co je to za spravedlnost, když už kurva jsem otrávenej a zvládnu se dostat na místo, kde chci umřít, proč mě, otrávenýho, má kurva ještě navíc něco sežrat? Kurva proč?!“ Poslední větu skoro vykřikl.

Začínal jsem se nenávidět, že jsem vůbec kdy něco napsal.

„Takže o co jde? O perfektní, nemilosrdnou peripetii, o obrat, jaký by vymyslel málokdo. Dobrá, Jerrryho otrávili, je to neuvěřitelný svinstvo, ale prostě takovýhle věci se dějou a nemá cenu před tím zavírat oči, ale když už tedy krize a jo, život je hnusnej a zkurvenej, tak ještě tomu dát větší čočku tím, že tam pošlu toho dravce?? Cože??“

Chtěl jsem, aby mi pustil ruce, chtěl jsem ho poslat do prdele, chtěl jsem se zvednout a jít, ale neudělal jsem nic. Nešlo to. Kobra Literát mne dokonale zhypnotizoval.

„A já jsem dočet až sem a teď jsem se na moment zastavil a říkal jsem si, jak tohle dopadne? Co bude tou katarzí? Kde bude rozuzlení? Pokazí to autor, nebo to posune o level vejš?“

Pokrčil jsem rameny. Asi o milimetr. Víc to nešlo.

„Nezklamal jsi mě, Viléme. Jo, stala se obludná nespravedlnost, stal se zločin, stal se vlastně kvadrát zločinu, protože tys tu otravu umocnil sežráním, ale o to šlo, ukázat, že není nic bez trestu, a když to káně v křečích umíralo otrávené otrávenou mykimyškou Jerrym, tekly mi slzy. Přiznám to a nestydím se za to, protože silné příběhy s každým, kdy není přespříliš okoralý, tohle provedou. A cítil jsem zadostiučinění a cítil jsem svým způsobem úlevu, že i když Jerry prohrál, tak je vlastně vítěz, protože to tomu káněti nandal. Ta symbolika je neúprosná. Je to něco, před čím se dá jen sklonit. Je to něco, co lze pouze přijmout a nepolemizovat s tím.“

Tiskl mi dlaně tak silně, že jsem měl pocit, že mi je rozmačká.

„Ty Viléme, ty jsi pan spisovatel! Svět o tobě ještě neví, ale dozví se!“ Naklonil se ke mně, jako kdyby mne chtěl políbit. „Určitě víš, že Visconti udělal z Delona hvězdu. Já tě chci taky udělat, Viléme!“
Teď už nás pozoroval celý lokál, protože Literát řval. „Viléme, já tě udělám! Slibuju! Hned teď!“
Od jednoho stolu se zvedla divadelní kritička Svinutá a s rukou držící si ústa se rozeběhla k toaletám. Nestihla to.

Vilém vytrhl ruce ze sevření a vstal. Chtěl utéct, ale Literát byl rychlejší. Povalil Viléma na zem a zalehl ho. Vilém cítil váhu jeho těla, jeho měkké, ochablé a nadmuté břicho, které se po něm převalovalo jako nafukovací masážní balón a když pootočil hlavu, ve snaze uniknout Literátovu hladovému jazyku, zahlédl koutkem oka, jak za stěn vystupují mažoretky.

Byly tři. S vrásčitými tvářemi, brýlemi a s vlasy vyčesanými do drdolu. Bílé obličeje a rudě nalíčené rty, které, když se pootevřely, odhalily temnou studnu s kývající se zažloutlou protézou se zbytky jídla v mezerách mezi něčím, co byly původně napodobeniny zubů moudrosti.

Měly pletené svetry s chaotickým vyobrazením hejna tažných ptáků a modré, vyšisované tepláky s vytahanými koleny a s kapsou na boku. Byly bosé a revmatismem zkroucené prsty na nohou se marně pokoušely zarýt do podlahy.

Pak se ozvala hudba. Zprvu tichá, ale rychle nabývala na intenzitě. Dunivé údery do tympánu doplňovaly ohlušivé tóny elektrických kytar. Z dáli byl slyšet vzlykot opuštěného dítěte a pištění hladové fretky.

Etc…………………….

_____________________

Fajn den. To je vše.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování

Počet komentářů na “Hook 16-12-12” - 2

Eva (16.12.2012 (17.08))

Jo, pěkný šťouchanec do literárních kritiků. Federico Fellini kdesi napsal, že se vždycky diví, co všechno za symboliku a významy recenzenti najdou v jeho filmech a že to tak původně vůbec nemyslel, že chtěl jenom vyprávět příběh. Tak tohle je něco podobného. Přesunula jsem to také do povídek, protože to tam patří.

Katka (16.12.2012 (17.34))

Ježiš, to je dobrý! S dovolením, posdílím. hahahaha----

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a