Hook 19-12-12

S firemníma vánočníma večůrkama se roztrh pytel. Hook je plnej modelů, co v hadrech vod armaniho koupenejch v holešovickej tržnici dělaj, že jsou děsně hustý.

Baví mě je pozorovat. Když přijdou a maj první pivo, tak kolem stolu lítaj akcie, indexy, komoditní burzy, hádaj se, jestli je lepší koupit venezuelský dluhopisy, nebo kakový boby z Bornea, ipady blikaj, všichni jsou online, každý druhý slovo je anglický, dělaj rozmáchlý gesta a když má někdo z nich pocit, že ho ostatní dostatečně nevnímaj, zvolá znělé yeah, welcome, případně holy smoke.

Pak si daj další bahna a jelikož jsou šampóni a nejsou zvyklý, najednou jsou na sráč a na povrch vylejzá to, co mělo bejt navždy pohřbeno.

Motaj se, polejvaj si vytuněný saka, sbíraj penne s hořčičným dresinkem zpod límce, serou na burzu, přestávaj mluvit anglicky a tenčí se jim slovní zásoba, neb jediný, co ze sebe dostanou je  pičo pičo pičo kurva. Takhle to je rok co rok, protože tohle prostě k Vánocům patří, stejně jako koleda, nebo bláto.

Kamarád kdysi dělal v reklamce, kde taky pořádali vánoční večůrek. Byli pozvaní všichni důležití klienti, aby jako viděli a jelikož to byla reklamka úspěšná, i ti klienti nebyli jen tak někdo. Všichni zaměstnanci měli nějak přispět, aby celá akce proběhla co nejlíp. Kámoš nevymyslel nic lepšího, než že upeče koláčky. Konopný. Utřel máslo s trávou, udělal těsto, upek a dones.

Večůrek skončil za hodinu. Všichni na šlupky. Totál. Raut netknutej, chlast nepolíbenej a mimo obsluhy všichni nepoužitelní. Jo, ještě kamarád byl v poho, jelikož věděl, co upek za nálož.

Líčil mi, jak klient „Dovážím kurevsky drahý auta“ mumlal strnule stojící asi patnáct minut do zdi mami mami mami, pak se rozesmál, škyt a ustlal si na zemi, jak modelína, která měla celýmu večůrku dodat lesk, se na rachitickejch nožičkách dopotácela do garáže, kde měla Ferari zapůjčený Kosteleckejma uzeninama, zeblila sedadlo, volant a plynovej pedál a svýmu doprovodu sdělila, než usnula, že si připadá jak nenalíčenej offroad, jak majitel reklamky vše sledoval nevěřícným okem, neb mu všechno docházelo zřetelně, ostře a barevně, jelikož mu mozek jel na plný pecky, ale protože mu odešla motorika, tak jen seděl vopřenej zády vo bar a snažil si zapamatovat, že si udělal na kapesníku uzel, aby mu jako ten uzel připoměl, že má kámoše vystrčit z vokna. Další lidi, co byli na trávu trochu zvyklí, se potáceli po parketě, tančili jakési minimalistické tance, byli u toho děsně soustředění, zvysoka našlapovali a vždycky, když zvedli nohu, důkladně si prohlídli místo, kam položej podrážku. Vypadali prej jak hejno sjetejch pelikánů. Co bylo skvělý, že všichni byli naprosto sesynchronizovaní, i když nehrála žádná hudba.

Tenkrát z toho bylo velký haló, protože reklamka přišla o pár klientů, kámoš byl odejit a celkově se dá říct, že se to nevyvedlo.

Dnes tedy nic legračního. Dnes jen taková letmá črta. Dnes jen takové připomenutí, že vše je pomíjivé. Včetně důstojnosti, vaše Důstojnosti.

Když jsem vyšel z baráku, tak nechcalo. Dával jsem pozor, abych nešláp do nějakýho hovna, ale stejně jsem zahlíd okluzní frontu, jak pádí směrem k ČSOB. Řek bych tedy, že odpo chcát bude. Ozimy a chodníky to potřebují.

To je vše.