Hook 29-01-13

Na netu se objevil článek, kterej rozebíral, proč se meteorologové mýlí tak často, tedy přesněji, proč se jim nedaří cokoliv předpovědět a prej za to můžou jakési interní vlny, jež kolidují s pránou a v podvědomí páchají neuvěřitelnej chaos, což nám od Hooka přijde jako píčovina velká, i když nám to včera jako hlavní téma rozhovoru vystačilo až do jednej ráno, z čehož je vidět, že i věci pošetilé akcentujeme pečlivě a do hloubky a Daniel Kroupa, kterej kdysi s ODA prosral co se dalo, povídal, že má děsnej strach z Miuošova vztahu k alkoholu, z čehož já teda strach nemám, protože tohle je to poslední, co bych Miuošoj vyčítal a myslím, že když se z Lánskýho zámku prodaj stříbrný lžičky, tak se Miuoš s Mirkem můžou v becheru koupat a on ten alkohol není tak špatnej a jednoho tak jako zlidšťuje a přibližuje k masám a myslím, že právě díky usilovnému lití je z Miuoše typickej našinec, kterýho najdete v každej vesnickej hospodě, kde sedí za stolem v koutě, cucá pivo brčkem, cigáro mu prohořívá krz zrohovatělé žluté prsty a on, s hlavou nachýlenou na stranu, s přivřenejma očima a společensky přijatelnou nudlí sní svůj sen o zítřku, jenž bude světlejší dneška a hostinskej, kterej ho pozoruje za dosluhující pípou si potichu mumlá, že díky těmhle prezentům má obrat v zápornejch číslech a celkově je s živností v prdeli a pak se hne a jde zazdít futra, do ďoury, kterou tejden předtím s klením vyboural, protože podle vyhlášky když nese do kuchyně vejce, tak musí jít jinejma dvěřma, než když nese maso nebo brusinky a je to všechno o hygieně a návycích a teď, když tam bude mít ty futra a nový dveře natřený balakrylem bude jistota, že sám sebe nepotká a tudíž nic nekontaminuje a pak se tam zjeví místní vesnickej čtverák, kterýmu hráblo z toho, že mu už potřetí sebrali statek, akorát že tentokrát to nebylo JZD, ale exekutor a díky tomu, že mu ubyly starosti s krávama a dobytkem je veselej a optimisticky naladěnej a sousedé ho maj rádi, protože lidi milujou ty, co jsou ještě ve větší prdeli, než jsou oni sami, což je strašně krásné, protože člověk, jenž je v prdeli, potřebuje aspoň tu lásku okolí a ten čtverák, ten šantala, ten dobrej duch rozoranejch a opět scelenejch mezí se zastaví uprostřed lokálu a nakloní hlavu na stranu a zeptá se, jestli tu nebyl tuňák a hostinskej na něj vyvalí voči a povídá jakej tuňák a čtverák odvětí „no, že to tu ňák smrdí“ a když to hostinskýmu dojde, rozesměje se takovým tím nádherným osvobozujícím smíchem, kterej z jednoho smeje hříchy celýho Všehomíra a čtverák se taky směje a směje se nahlas a se zápalem a z úst mu vylétají kapičky hladovejch slin a hostinskej vezme palici, kterou vyboural ďouru pro dveře do kuchyně a vezme čtveráka po hlavě a ten je mrtvej a tuhej a hostinskej ho do tej ďoury zazdí místo futer a tím, že ušetří za balakryl a dveře a tak, tak si vylepší účetní bilanci, takže mu berňák doměří daň a von si to pak hodí na památeční lípě, co stojí na návsi a pamatuje mnohé a já jsem fakt rád, že žiju v takovéto revoluční době, protože nejenže se nenudím, ale dokonce ani nestíhám zaznamenat všechna dramata, všechny ty zmařený lidský životy, všechny ty osudy a životní příběhy, které se splétají v jakýsi psychedelický smuteční věnec, kterej se nakonec jebne do hrobu a zasype hlínou a až jednou naši potomci budou bádat vo tom, proč jsme to doprdele tak všechno dojebali, můžou ten věnec vykopat a můžou si bejt jistý, že začnou dělat stejný píčoviny jako my, protože v osudu lidstva je zakotvený, že se budem plácat vod hovna k hovnu, protože ten nahoře se strašně rád směje.

Venku lehce chcalo, když jsem jel do práce. Stěrače kmitaly jak posypový vozy v zimě a z rádia znělo „Let it be“.

Nenechám to bejt, ani omylem.

To je vše.