Bafuňk

Aroma kávy a podivování nad makovými buchtami volně se neslo nad draným peřím. Semtam některá babka kýchla, vzneslo se bílé mračno ke stropu, zakouřeného od kamen, a pak pozvolna sledováno šesti páry očí spadlo tam, kam nemělo. Babky si poposedly, zavrzaly s opěrkama, pachatelka utřela nos do kapesníku a znovu se sklonila nad titěrnou prací.

Babky si oddechly a tu se znovu zvedlo…

„Herdek, to je horko,“ rozhrnula stařenka firhaňky, jinak paní domu a slušná hospodyň, napnula ucho k zamlženému oknu. Babky totiž dýchaly jak o život, do toho mlely pantama, koštovaly slivovicu, potom celé udýchané, když probraly celou dědinu, vyčerpaně mlčely teď už večer. Paní domácí vpustila kousek scenérie venku a zamušené venkovní osvětlení do chalupy. Babky zvedly hlavu a podívaly se do lednové zimy, do ulice. Akorát šel kolem Lojza Obrtlík, navalený jak saně, potácel se, zakopával a nadával někomu do dobytků, oslů a pitomců.

Stařenka zjistila, že venku krom sněhu a Lojzy nikdo není, poťukala si na čelo a babky unisono přebraly Lojzíkův prokletý rod až k Marii Terezii, přitom srkaly kafé, posunovaly šátky pod bradu a převracely v hubách lahodnou buchtu. Lojzík, když pochopil že není komu spílat, zoufale klesl do sněhu, když přitom v okně zahlédl tvář staré ženy, sehnul se, zmačkal v popraskaných rukou sníh a hodil. Stařenka vypískla a rychle zatáhla firhaňky zpátky a navrch přihodila závěs. Ach bože, povzdychli si všichni. Peří se povalovalo na stole, potaženém bílou koženkou.

YYY

Dozrával švestkový sad, ale fest do sladka, to jsou ty trnky, co teskně voní si do hladka, a tatíci chystají bečky, narychtované na hůrách a šopách, jako při dámské volénce, šuměly listy po letním svistu modravých karlátek a durancí. Lojza Obtrlíků si lehl na mez, pod nejsvědomitější trnku, co nejvíc mávala slunku a odháněla největší množství včel a těch otravných much, fakt jsou trapné už, řekla si plaňka hruška a blbě naroubovaná třešeň ptáčnice, pokývaly a hleděly na Lojzu ve špinavých montérkách, v hubě kostřici, a za uchem pár červených mirabelí, si myslí, že je šohaj, hňup, špitaly si mezi tenkými větvemi, ale je to Lojza, je to Lojza Obrtlíků, a to je teda k vzteku i v tento krásný podzimní den, potkat na takové vyhlášené mezi za potůčkem, za žlutou kukuřicí, Lojzu Obrtlíka. Hrdá trnka rozmetala čarodějné metle s prdelkami modrých plodů, naparovala se, jsem já tady náhodou největší krasavica, víme? Vlastně, když je to cvok, tak mu odpustíme i tu vůni jeho týden nemytého těla, a ten veškerý dojem co nám svým zjevem kazí, hihňaly se nějakým popletou sem tam zasazené jehličnaté stromečky, Lojza Lojza, to je cvok. Nechaly ho, hrocha jen tak ležet, ani pcháčí mu nestrkaly před veliký frňák s vousky, jež nestřihá poctivo, a tudíž si vypadá jako cvok Obrtlík. Lojza, mojza, Obrtlík. Hehe.

Lojza vzal tužku, naslinil špičku a vyfoukl ten dlouho zadržovaný dech. Něco napsal,  zadíval se k vesnici, ulevilo se mu, lehl do trávy, zavíral oči a před usnutím viděl tvář staré ženy a nikde žádný sníh. Přál si, aby duše konečně byla v péří. Bafuňk.