Jak jsem nakupovala vemeno


7. března 2013, autor Eva,



„Paní Hölzelová, vy máte toho psa, nechcete nějaký maso?“ volala na mě řeznice, která stála před masnou.
„Tak, jo,“ souhlasně kývnu a následuji ji do krámu.
Pejskovi kromě granulí dáváme také maso, ale jen vařené. Uvaříme ho s těstovinami, a jak mu šmakuje. Mnohdy se granulí ani nedotkne a čeká na něco lepšího. Vydrží takto hladovět celý den. Polehává na gauči, odkud hází vyčítavé pohledy, zatímco mu granule venku sežerou toulavé kočky. Někdy si říkám, že to ví, že mu pomůžou od toho „hnusnýho, co neklouže do krku“, protože je nijak nehoní a neubližuje jim.
Obvykle mu kupuji hovězí krky, vnitřnosti nebo prasečí packu. S tou si dokáže hrát a ožužlávat ji po několik hodin.
Tuhle mu něco pořád cinkalo v hubě, a když mu to vypadlo, zjistila jsem, že to je zub, který mu zbyl, když spořádal vepřovou hlavu. Bylo to dost morbidní, protože prasečí špičák byl větší než jeho zuby.
Tentokrát mi paní řeznice nabídla slezinu nebo vemeno. Vemeno jsme ještě neměli, proto řeknu: „Vezmu si to vemeno.“
„A kolik toho chcete?“
Nemám představu, kolik bych toho měla chtít, a tak rozpačitě odpovím: „Dejte mi jedno.“
Řeznice odejde někam dozadu a za chvílí se vrátí ještě s jednou kolegyní a nesou plnou lornu něčeho divného, vypadá to jak spící Vetřelec. Prásknou s tím na pult a řeznice hlásí: „Je toho 17 kilo.“
Je mi blbý říkat, že to nechci. Nota bene, že já, absolventka zemědělské školy, vůbec netuším, kolik takové vemeno může vážit. Pamatuji si, že tele při narození váží v průměru 47 kg a sele 1,20 kg, ale kravská vemena jsme probírali pouze v souvislosti s dojicím zařízením (ještě dnes bych dovedla popsat pulzátor), avšak ne s hmotností.
Domnívala jsem se, že bude o mnoho větší než ženské ňadro, ale ne až tak gigantické. Nyní mi je zcela jasné, proč, když se řekne „ta má vemena“, myslí se tím velká prsa.
Začnu blekotat něco o tom, že to neunesu, ať mi to tu nechají, že si pro to přijedu. Letím domů pro auto, abych se mohla pro tu horu slizkého masa vrátit, když už jsem si to takhle spískala.
Když mně prodavačka vemeno předávala, uculovala se. Asi se holky na můj účet dobře pobavily. Nakonec, proč ne.
Doma ho porcuji, maso utíká před nožem a strašně špatně se krájí. Dám ho vařit. Lidi, to vám byl ukrutný smrad! Odpornější jsem ještě nezažila. Smrdělo to jak zkažené, žluklé mlíko! Otevřu všechna okna, digestoř maká na plný obrátky a maso jakž takž dovařím. Dám ochutnat pejskovi, mlaská si. Ale to máš smůlu milánku, dalšího smraďocha už ti vařit nebudu, to bych nevydržela.
Je mi však líto vyhodit zbytky pokrájeného masa, a tak je popadnu, dovezu na venkov tetě, která chová prasata. Prasata jsou všežravci, maso jim není cizí, a když na to přijde, tak i kanibalové, protože se požírají navzájem. A pokud byste v bezvědomí skončili v jejich chlívku, tak i lidožrouti. Prostě dobrý prase všechno spase.
Když jsem si spočetla, kolik jsem dala za benzín za dovoz a rozvoz toho pitomýho „Aliena“, tak jsem pejskovi rovnou mohla koupit svíčkovou a vyšlo by to nastejno.
 
Z e-knihy Třpytkaři
 
 
 
 
 
 

 







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy, Povídky



Počet komentářů na “Jak jsem nakupovala vemeno” - 2


    Inka   (19.3.2013 (15.48))

    Milá Evo, dlouho jsem se tak nepobavila, jako při čtení Tvé povídky!!! Máme doma také pejska, tak to opravdu dokáží ocenit!!!!


    Eva   (19.3.2013 (19.05))

    Inko, díky. Pejskařům se ta povídka líbí, nepejskaři mnohdy nechápou:-))))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička