Poslední podpis

Kdysi jsem nastoupil do nové práce. Tenkrát se ještě open-space moc nevyužíval, takže jsem byl velmi překvapen z velkého prostoru, z té spousty lidí, kteří zde seděli a pracovali. Vše působilo dost stísněně. Každý den mého působení ve firmě byl stejný, prošel jsem turnikety, bohužel mi karta fungovala jen dovnitř, takže mě při odchodu pouštěl pán z recepce. Tento malý nedostatek mě moc netrápil, ale byla to předzvěst o dost větších problémů.

Od nástupu se mi věnovaly dvě kolegyně. Tedy spíše nevěnovaly, protože si hleděly své práce. Jejich školení probíhala dost podivně, dostal jsem práci, slečna mi jednou ukázala, co mám dělat a potom si mě už nevšímala. Po třech dnech se to stalo. Byl to jeden z mých nejhorších zážitků a nočních můr. To říjnové odpoledne mi dopsala propiska. Mohlo by se zdát, že je to dosti banální záležitost. Nutně jsem ten nástroj potřeboval k podepisování dokumentů. Seděl jsem u stolu a díval se na své kolegy, kteří se ovšem nedívali na mě a dělali že jsou vytíženi. Zoufale jsem čekal na sebemenší projev zájmu, ale marně. Zaměstnanci stále ťukali to klávesnice, měli skloněné hlavy k předloze textu, kolem nich byla umělá bariéra absolutního nezájmu. Šel jsem za vedoucí malého oddělení, kde jsem pracoval a řekl jí, že mi dopsala propiska. Dívala se na mě jako na naprostého idiota. Nakonec mě odbyla jednou větou: „Tak si vem támhle.“ A ukázala kamsi do prostoru. Nechtěl jsem se ptát na přesnou polohu, přeci jen idiot opravdu nejsem a tak jsem se vydal hledat ono místo na vlastní pěst. Skoro na první pokus jsem se dopátral oné skříně. Propisek tam bylo opravdu hodně, s úlevou jsem vzal jednu, jal se podepsat dokument, ale propiska nepsala! To mě rozhodilo, ruce se mi začaly třást. Co teď budu dělat? Sedl jsem si na své místo a nepřítomně zíral na monitor. Kolegyně, sedící vedle mě: „ty neděláš?“ „ne, nemám čím psát“ „tak si vem támhle“ opět ukázala do neurčitého místa kdesi v prostoru a zalezla do své bubliny. „Tam ale žádná nepíše“ zašeptal jsem, ale nikdo mě neslyšel, nebo spíš dělal, že neslyší.

Vydal jsem se do míst, která jsem doposud nepoznal. Připadal jsem si jako objevitel, jako malý chlapec listující v dobrodružných knihách, jako kartograf doplňující mapu, kde je prázdné místo s popisem: Hic sunt leones. Nahlížel jsem do skříní, prolistovával staré zažloutlé papíry, díval se do krabiček plných kancelářských sponek a žrádla do sešívačky, přehraboval se haldou starých reportů. V zaprášených pouzdrech se válela luxusní pera bez inkoustu … Ano, byla to chvíle prchavého štěstí a objevování, bohužel bezvýsledného. Cítil jsem naprostou bezmocnost. Usedl jsem zpět ke stolu, nepodepsaný papír s řadou čísel ležel stále na stole. Zdálo se mi, že se na mi vysmívá. Náhle celá kancelář potemněla, nadechl jsem se k poslední záchraně, postavil se na stůl a zakřičel: „máte někdo propisku?“ několik kolegů zvedlo oči od své práce, ale evidentně jim bylo všechno jedno, absolutně nikoho můj problém nezajímal. Měl jsem chuť zalézt pod stůl, vytratit se z toho místa aspoň na chvíli. Usilovně jsem přemýšlel, co mám dělat, jak najít poklad v podobě píšící tužky. Pak mi to došlo, nechal jsem na stole všechny svoje věci a vyšel za asistence pana z recepce před budovu. Byla tam zima, jen v košili jsem vyběhl naproti do obchodního centra, kde jsem si za posledních pár drobných koupil propisovací tužku. Na chvíli jsem měl pocit vítězství, šlo se mi tak lehko, s funkčním psacím náčiním jsem se mazlil. Po návratu jsem dosedl ke stolu a vítězoslavně podepsal dokument. Hodina však byla v pryč. Celý zbytek pracovní doby jsem si v hlavě přehrával prožitou situaci, a najednou mi bylo jasné, že tady prostě být nechci. Demonstrativně jsem zlomil zakoupenou tužku, položil jí na papír a šel na personální oddělení ukončit svou krátkou pracovní epizodku. Rozloučit se s kolegy nemělo smysl, stejně by mě nevnímali.

Druhý den jsem narazil na článek jakéhosi bulvárního deníku. Velkými písmeny na titulní straně bylo napsáno: Zemřel v kanceláři. Pod tím malým písmem: kolegové na to přišli až po týdnu. Ještě před pár dny bych tomu prostě nevěřil, bohužel po své zkušenosti vím, že je to možné. Měl jsem vlastně obrovské štěstí, že se v mém případě jednalo pouze o psací potřeby. Mohlo to dopadnout mnohem hůře.