Hook 14-03-13

Dnešek je naprosto skvělej den, neb je po třináctým a to vždycky na jednoho padne takový uvolnění, jako padá na jednoho mýho známýho, kterej má narozeniny třináctýho a tohle stigma se s ním táhne celej život jak smrad a nepamatuju, že by se mu kdy něco povedlo tak, aby se to vzápětí okamžitě nezesralo a von mi vždycky říkal „ty vole, já jsem tak rád, když se to překlopí do čtrnáctýho, to je fakt můj Den poté“ a já na něj koukal a naprosto mu rozuměl, protože takovýho zoufalce by jeden pohledal a prostě dnes je čtrnáctýho a je to skvělý a co dnes se stane dobrý bude, akorát kdyby mne tolik nesrali bruselský smažky, jelikož jako jo, do roku 2020 tu máme mít třináct tisíc dobíjecích míst pro elektromobily, akorát že automobilky se shodly, že elektromobily fakujou, protože jasně, jsou tichý a fajnový, ale nikam nedojedou, baterky maj těžký jak kráva a jsou úplně na hovno a brusleský smažky jsou ve smyku a tvrděj, že problémy jsou akorát tři, tedy prvák že auta na elektriku jsou drahý, druhák, že spotřebitelé nejsou dost pozitivní a třeťák, že je málo budek se zásuvkama pro dobíjení a představitelé automobilek vrtěj hlavama a tvrděj, že problém je jen jeden a to je to, že elektroauta jsou totálně na píču a tak se přou a argumenty maj vědecký a polemiky zaplavujou světový média a jede se v přímej řeči a vypadá to asi takto – Evropská unie (EU) versus Automobilky (A):

EU:  „Je potřeba snížit cenu elektromobilů, to je klíčové.“

A:     „Elektroauta jsou na píču i zadarmo.“

EU:   „Je zapotřebí urychlit rozvoj.“

A:     „Na píču, na píču, na píču.“

EU:   „Při pozitivním přístupu se dostaneme…“

A:     „…do píči. Jakejkoliv.“

EU:   „Navrhneme balíček, v němž bude…“

A:     „…píča. Možná i dvě.“

EU:   „Je potřeba pouze určit, kdo zaplatí dobíjecí stanice.“

A:     „Píča. Tohle může vytopit jen zhulená píča.“

EU:   „Elektromobily jsou prostředek, který nás dovede nejkratší cestou…“

A:     „…do píči. Hlubokej.“

EU:   „Prosili bychom naše názorové oponenty, aby nás neposílali…“

A:     „… do píči?“

Etc…

Nechtěl jsem dál onen rozhovor přepisovat, neb v dalších replikách ztratil počáteční noblesu, vybroušenost a jistou pokoru k názorům druhé strany a zvrhl se v jakési pavlačové pořvávání, jež bruselských smažek a dravých kapitánů automobilového průmyslu není hodno.  Navíc jsem se pak i dost styděl, neb jsem plachej, stejně jako je plachej můj dvojník pan Frankenstein.

Jiří Babica rozjel akci na záchranu české svíčkové, čímž svíčkovou jako takovou totálně pohřbil, protože i když mám Jirku rád, neb mne spolehlivě rozesměje i když se v koutě kroutím přepadnut depresoidním syndromem, tak v tomhle jdu proti němu, protože svíčková z mletiny, sojovky, dvou litrů voleje a vosmaženejch veselejch baget prostě NENÍ svíčková a já myslím, že by toho trotla měli někam zavřít.

Džesika, kterej má k vaření vztah, zvlášť po své anabázi s hrníčkovou kuchařkou, dokonce uvažuje o zabití. Musím mu to večer u Hooka rozmluvit.

Jo, Tačvúd dneska přijede domů. Chvilku jsem s ním včera mluvil, chvilku jsme byli v poho, chvilku jsme se hněvali – jak to tak mezi těmi, co horoucím citem přetékají, bývá.

Hele, jasně, Tačvúd je ropucha, já vím, ale třeba až jednou přijdu domů zrychtovanej na sráč a upadnu na něj tlamou, tak z něj najednou bude fajnová princezna. Třeba. I když, při mej smůle, spíš z něj bude hrbatej princ, kterej ani nebude umět vařit.

Dnes bude zima, bude divně, ale vono to přejde. Meze vyschnou a procházky na Vyšáku budou fajn. Už brzo. Těším se na to.

To je vše.