Eduard Vrána má srdce

„Je to naprosto normální, pane Vráno,“ řekl doktor Sladil a pokusil se na svého klienta vlídně usmát. Setkal se s pohledem, jenž by optimistickou myslí mohl být označen za výraz zájmu, a zjistil, že se na člověka, který teď seděl v křesle naproti, nedovede usmát jinak než nervózně. Bylo to těma hluboko posazenýma zelenýma očima, pátrajícíma v těch jeho bůhví po čem. Doktor Sladil byl psycholog, a měl za to, že se za léta praxe naučil vypořádávat s různými zvláštními osobnostmi. O panu Eduardu Vránovi, jeho nejnovějšímu klientovi, mu ale intuice říkala znepokojující věci. Samotný fakt, že mu o něm jeho intuice říkala vůbec něco, byl alarmující, neboť doktor Sladil se považoval za člověka, jehož rozum nad intuicí definitivně zvítězil v souboji na život a na smrt. „Mnoho lidí v životě zažije chvíli, kdy zapochybují o svém zdravém rozumu,“ pokračoval dál a snažil se při tom necítit trapně. „Mimoto, duševní choroby jsou choroby, jako každé jiné.“

Pan Vrána si přehodil nohu přes nohu a pokýval hlavou. „Věc, která mě trápí,“ pronesl velice rozvážně, „se netýká až tolik mého duševního zdraví, ačkoliv jsem měl určité pochybnosti. Důvod, proč jsem za vámi přišel je vlastně ten, že si jenom potřebuji udělat pořádek v hlavě.“

„Povídejte,“ pobídl ho Doktor.

„Víte, nejsem příliš společenský člověk.“ Doktor Sladil si pana Vránu opatrně prohlédl od shora dolu. Černé neupravené vlasy, černý rolák, vychrtlý, dlouhý a… no kdybychom řekli zamračený, museli bychom potom monzunovým dešťům říkat sprška, ne, pan Vrána rozhodně nevypadal na společenského člověka.

„Nijak družný,“ pokračoval pan Vrána. „Přesto, navzdory veškerému očekávání mému i mého okolí, jsem, jak se zdá, v několika posledních měsících pravděpodobně změnil svůj stav ze svobodného na zadaný.“

„Pravděpodobně?“

„Zatím jsem se nedokázal rozluštit mystérium, které tuto zvláštní událost obklopuje. Abyste chápal, nejsem na podobné věci zvyklý. Nemám jednoduché zaměstnání a ona osoba, která to všechno způsobila… no je to složité.“

„Jen v klidu. Začněte postupně. Třeba tím, jak jste se seznámili. Předpokládám, že tam to všechno začalo.“ Doktor Sladil prodělal další neúspěšný pokus svých úst roztáhnout se do úsměvu.

Pan Vrána se zatvářil poněkud otráveně. „Ach tak,“ řekl. „Pak tedy začneme poezií.“

„No vidíte, to nezní vůbec špatně,“

„Ne, poezie nezní špatně… dokud jí nezačnete recitovat. Už jste někdy slyšel pojem černá poezie?“

„Necropoemicon, kniha mrtvých básní. Je docela zarážející, že ačkoliv se jedná o nejnebezpečnější knihu na světě, ještě nikdy nikoho nenapadlo ji zničit,“ řekl agent Vrána a přejel rukou po nadpise starého tlustého svazku. „Alespoň nikoho z vás,“ dodal při pohledu na hořící krb.

„My byrokraté knihy nepálíme,“ zaškaredila se slečna Jasánková a vytrhla Eduardovi knihu z ruky.

„Víte, jsem to vždycky já, kdo potom řeší problémy s prastarými božstvy, které někdo přivolá na svět.“ Eduard měl za sebou velmi náročný den. Musel bojovat s přisluhovači temnot, překazit plány šíleného básníka a vrátit monstrum s bezpočtem chapadel zpět do dimenze, do které patří, zkrátka musel zachránit svět. Zase, a aniž by ho to jakýmkoliv způsobem potěšilo. Byla to jeho práce. „Možná je na čase začít podobným věcem přecházet.“

„Existují předpisy!“ Odsekla slečna Jasánková. Eduard nesnášel způsob, jakým špulila spodní ret, když mu odporovala.

„Aha, omlouvám se. Zapomněl jsem. Mimochodem, jste si asi vědoma, že mám příští týden dovolenou, takže pokud svět napadnou mimozemšťané nebo se natrhne realita, buďte tak hodná, a kontaktujte nějakého agenta, který nedodržuje předpisy o povinné dovolené.“

„No! Není důvod, abyste byl nepříjemný!“ Ret slečny Jasánkové dosáhl maximální možné hranice, za kterou až ho bylo možno vyšpulit. „Myslete na to, že jde v první řadě o dobro lidí!“

To bylo poněkud krátkozraké prohlášení. Pokud bylo něco, co Eduard Vrána nesnášel víc, než lidi, pak to bylo jejich dobro. To věděl každý člověk, který s ním přišel do styku. Bylo to způsobeno tím, že Eduarda nebylo možné poznat jinak, než právě prostřednictvím tohoto faktu. Je zvláštní, že takový člověk, jako on, dělal práci tajného agenta, pro ještě tajnější vládní organizaci, zabývající se převážně ochranou lidské civilizace. A ta, jak známo, skládá se hlavně z lidí. Eduard na to konto vždy tvrdil, že lidem nemůže udělat nic zákeřnějšího, než že se postará, aby jejich mrzká existence pokračovala dál.

Eduard protáhl vzduch mezi zuby, jak to dělal pokaždé, když sám sebe odrazoval od použití násilí. „Ano, o dobro, jak Vy říkáte, lidí.“

„A teď buďte tak hodný a připojte se k ostatním agentům v prohledávání domu.“

„Právě jsem se k tomu chystal, jen co dopiji svůj čaj.“

„Nemáte žádný čaj!“

Eduard se rozhlédl po místnosti. Pár agentů, kteří zrovna shromažďovali důkazní materiál a vnímali okolní dění jen napůl, náhle zpozorněli. Za léta spolupráce s Eduardem si každý z nich vyvinul šestý smysl, který je varoval, kdykoliv na nich ulpěl jeho pohled. Okamžitě si začali přehrávat, co vlastně v posledních minutách slyšeli a ti rychlejší vyvodili správný závěr a bez váhání se vydali do kuchyně uvařit čaj.

„Tohle staré rodinné sídlo přímo touží po někom, kdo popíjí čaj.“

„Nebo po někom, kdo recituje černou poezii,“ opáčila slečna Jasánková a zarazila se. „Kde vlastně je? Myslím pana Rottenhearta. Říkal jste, že se pokusil vyvolávat Shkub-Neurrwat, Vy jste mu to překazil, uzavřel podsvětní bránu a pak… dál už jste se o něm nezmiňoval.“

„Byl to šílenec, přišel o rozum. Nemůžete si zahrávat s černou poezií, aniž byste si zachovala zdravý rozum. Zavřel jsem bránu. Ano. A potom…“ Zdálo se, že i Eduard si není vlastně jistý, co se s panem Rottenheartem stalo. Bylo tam hodně zmatku a střelby. Eduard dělal tuhle práci dlouho a vždy to bylo stejné. Pokaždé měl okolo sebe agenty, kteří mířili a stříleli na věci, jež jen těžko mohla zranit trocha kinetické energie a kovu. Na duchy, démony, prastará zapovězená božstva. Tihle lidé byli schopni střílet na hroudu slizu valící se ulicí a vůbec jim nevadilo, že už spolykala tucet granátů jako by to byly větrové bonbony. Jediným výsledkem byl ještě větší zmatek a hluk. Zamyslel se. Potom pohlédl na starou almaru, která se ukrývala v nejtemnější části místnosti, a otevřel ji. To co se vyvalilo ven, mohla být lidská bytost, ale také přerostlý pavouk. Změť nohou a rukou stočená do klubíčka.

„Zdá se, že ho něco posedlo,“ konstatovala slečna Jasánková při pohledu na pana Rottenhearta, nebo lépe na to, co kdysi panem Rottenheartem bývalo. Sedělo to před otevřenou skříní a velice křečovitě se to usmívalo.

„To je normální,“ odvětil Eduard znalecky, „za hranicemi vesmíru čeká na každou slabou mysl alespoň stovka životachtivých entit, aby ji mohla připravit o rozum.

„Rottenheart byl šílenec ještě předtím, než jsem ho navštívil,“ řekla uražená entita.

Slečna Jasánková odstrčila Eduarda a postavila se před Rottenhearta. „Tady Michaela Jasánková, zástupkyně lidské rasy na planetě zemi!“ Nebyla to agentka v pravém slova smyslu. Vlastně se jí málokdy podařilo dostat do akce v terénu. Většinou se starala jenom o to, zda po ní bude všechno správně zaevidováno. Teď vycítila příležitost. „Pracuji pro M.I.S. – Mystifikačně Informační Službu a je mým úkolem zabránit jakémukoliv narušení…“

„Dá si se mnou někdo čaj?“

„Jakémukoliv narušení…“

„Černý.“

„Narušení…“

„Navařili celou konvici.“

„Agente Vráno! Snažím se navázat kontakt s druhou stranou.“

„Zeptejte se druhé strany, zda chce do čaje mléko.“

„Teď není čas na čaj!“

„Pět hodin pryč.“

„Agente!“

Rottenheart poposedl na podlaze. „Měl jsem v plánu začít nový, normální život na světě. Neumíte si představit, jaká je za hranicemi vesmíru nuda. Co kdybyste mě prostě pustili? Slibuju, že se nikdo nic nedozví.“

„Hádám, že tyhle lampiony nebudou nikomu podezřelé.“

Rottenheart zamrkal dvěma očima zářícíma mrazivou modrou září. „Měl jsem v plánu s tím něco udělat.“

„Nemůžeme nechat po světě běhat cizí entitu!“ vložila se do toho slečna Jasánková, která měla pocit, že se jí situace začíná vymykat z rukou, což bylo o to nepříjemnější, že ji vlastně v rukou nikdy neměla. „Žádám vás, agente Vráno, abyste s tím něco udělal!“

Eduard se podíval na Rottenhearta. Jeho křečovitý úsměv vzbuzoval až lítost, přesněji řečeno vzbuzoval by, kdyby Eduard dávno nevyřadil lítost ze svého repertoáru. To co v něm vzbuzoval místo ní, bylo znepokojení, že by se lítost mohla vrátit.

„Dobrá,“ řekl nakonec, „podejte mi Necropoemicon, pomůžu našemu návštěvníkovi dostat se domů.“

Slečna Jasánková se špatně skrývaným vzrušením předala těžký svazek. Jednak ji těšilo, že se věci ubírají směrem, který jim určuje, a navíc ji vždycky fascinovaly zakázané věci, jako každého kdo celý život žije striktně podle pravidel. „Chystáte se k nějakému recitování černé poezie?“

Eduard se zastavil v nápřahu. „No vidíte, to mě vůbec nenapadalo.“

Doktor Sladil zpracovával informace, které právě dostal. Byl připravený na partnerské problémy, teď však nejspíš přeci jen bude řešit duševní zdraví.

„Takže vy pracujete pro tajnou vládní agenturu? Ano? A zabýváte se mimozemskými invazemi, dírami v realitě, a tou, jak jste to říkal?“

„Černou poezií. To je poezie tak škaredá, že je schopna přivábit k nám bytosti až zpoza hranic vesmíru. Nějaký problém?“

„Ne, to je v pořádku.“ Doktor se snažil zachovat kamennou tvář, ale moc se mu to nedařilo, na rozdíl od Eduarda, jehož výraz by mu mohl závidět Mount Rushmore. „A ta entita?“

„Nakonec jsme se dohodli, že může zůstat.

„Dobrá,“ pokýval hlavou a přátelsky na Eduarda zamrkal. A pak zamrkal ještě jednou, protože na Eduarda se nedalo hledět příliš dlouho, aniž by vám nezačaly slzet oči. Člověk měl pocit, že mu chtějí vyskočit z hlavy a schovat někde, kde je Eduard nenajde. „Pořád ale nechápu váš… ehm… problém.“

„Problém nastal v okamžiku, kdy z Roberta udělali agenta.“

„Roberta?“

„Rottenhearta. Celá situace se najednou obrátila. Vedení chtělo někoho, kdo má velké zkušenosti s nadpřirozenými entitami. Já byl pro klasický postup. Pokud to nepůjde po dobrém, otevřít hlavu a vyoperovat mozek, aby se hostitel zbavil… no, řekněme jádra problému. Slečna Jasánková sice v tomhle ohledu cosi namítala, ale Rottenheart byl mladý bohatý šlechtic, pochybuji, že by někdo poznal rozdíl. To je ale podružné. Skutečná rána přišla v okamžiku, když se mi ho rozhodli hodit na krk, abych nováčka zaučil.

„Protože máte velké zkušenosti, hádám.“

„Protože věděli, že mě to naštve.“

„A naštvalo?“

Pan Vrána se zarazil. „Z počátku ano,“ řekl po chvilce, „ale pak přišla Antarktida.“

„Antarktida?“

„Taková ta bílá věc na pólu. Spousta sněhu, děsná kosa. Celkem se mi tam líbilo. Tam to mezi námi poprvé zajiskřilo.“ Na Eduardově tváři se objevil náznak úsměvu, ale rychle zase zmizel. „To tehdy jsem poznal, jaké to je mít… srdce.“

„Takže,“ okřikl všechny okolo agent Vrána, „situace je taková, že je mezi námi na stanici nebezpečný organismus schopný imitovat jakéhokoliv člověka.“

Jeden z přítomných, jakýsi mladý polárník, zvedl nejistě ruku a rozhlédl se. „Myslíte něco jako Václav Faltus?“

Eduard otevřel a zavřel pusu. Na chvíli se zamyslel. „Ne až tak nebezpečný,“ řekl nakonec. Česká televizní zábava by dokázala donutit k cynismu i méně náchylného člověka, než byl Eduard.

„Co přesně nám tedy hrozí?“ zeptal se jiný, značně zarostlý, polárník.

„Myslíte krom toho, že vás infikuje a vstřebá mimozemský vetřelec? Podívejte se, je tu velká pravděpodobnost, že někdo z vašich kolegů už takovou proměnou prošel, nemůžete nikomu věřit. Nemůžete ani utéct, protože jak se zdá, venku propukla silná bouře a nedovolí nám vzlétnout. A i kdyby, nemohl bych vás pustit.“

„A to jako proč?“

„Protože nemůžeme riskovat, že nějaká inteligentní forma života zaplaví náš svět. Pro lidi by to byl obrovský šok. Mohlo by to dokonce znamenat apokalypsu a na tu já vážně nemám ani trochu náladu. Už teď mám práce až nad hlavu. Takže, do doby, než zjistíme kdo je oním vetřelcem, budeme na vás já a můj partner dohlížet.“ Eduard ukázal na Roberta, který mu nervózně přešlapoval po boku.

„A jak máme vědět, že nejste infikovaní třeba vy?“

„Jo,“ prohlásil nejvíce zarostlý člen výpravy a potvrdil tak Eduardovu domněnku, že míra hustoty ochlupení na tváři průměrného polárníka je nepřímo úměrná jeho IQ. „Proč má váš parťák pořád sluneční brejle? Je dost divnej. Co když má v sobě ten cizí orgasmus, toho parazita?“

Eduard se unaveně podíval na Roberta. „Taková věc je vyloučená.“ Robert v sobě opravdu měl něco jako parazita. To byl důvod, proč nosil sluneční brýle. Svítící oči z nějakého důvodu v lidech vzbuzovaly nejistotu. To, čemu ale čelili teď, bylo něco mnohem sofistikovanějšího. Ačkoliv, to by se v porovnání s Robertem dalo říct i o škrkavce. „Běžte si odpočinout, a my se zatím poradíme, jak budeme postupovat dál.“

Skupina polárníků se s polohlasným mrmláním rozešla do svých pokojů. Robert si sundal brýle a usadil na pohovce. Eduard zůstal stát.

„Co budeme dělat?“ prolomil nakonec ticho Robert.

„Cože? Aha, jistě. Budeme čekat, jak se to vyvrbí,“ odpověděl Eduard. Tvářil se vážněji, než obvykle což prakticky znamenalo, že balancoval na okraji zhmotněné vážnosti.

„Ale, nebude to znamenat smrt pro ty ubohé polárníky?“

„Nejspíš. Záleží na tom? Máme za úkol zabránit šíření nákazy a já si nehodlám kazit den tím, že bych někoho zachraňoval. Až se z každého z nich stane zrůdná bestie, spálíme je plamenometem a odletíme.“

„Ale, to je špatné.“

„Myslíš, že bychom je měli spálit ještě předtím?“

„Ne, chci říct, že tohle je něco, co je ve vašem světě považováno za… nesprávný způsob zachování se v podobné situaci. Četl jsem nějaké knížky. Popravdě jsem ještě trochu zmatený.“

„Ano, většina lidí by takovou věc pravděpodobně neschválila.“

„Aha.“ Robert se zahleděl do podlahy a zdálo se, že mu hlavou probíhá více myšlenek, než na kolik je zvyklý, což by se ovšem dalo říct v podstatě o jakémkoliv počtu myšlenek.

„Ale to neznamená, že by to většina lidí neudělala stejně. Někteří by se vrátili, plní šrámů a modřin a vyprávěli by příběh o tom, jak hrdinně bojovali za život každého z výpravy, ale bohužel. Jiní by se třeba zhroutili, protože by si uvědomili, jak strašnou věc udělali. Navštívili by doktora a nechali by se utěšovat přáteli samozřejmě, ale každý z nich už se předem rozhodl k tomu, že nejjednodušší bude zachránit si v první řadě vlastní zadek, ať to stojí, co to stojí. Jsem v tomhle ohledu naprosto normální člověk, akorát se neobtěžuji s tím divadlem okolo.“

„Nejsem si uplně jistý, co se tím snažíš říct…“

„Snažím se tím říct, že každý člověk má dvě tváře. Tu zlou, krutou a proradnou, a pak tu stejně zlou krutou a proradnou, která se snaží tvářit jako dobrá.“

„Aha, už to chápu, ty patříš k těmhle.“

Eduard povytáhl obočí a pak ho velmi rychle svraštil. „K těmhle?“

„No, lidem, co měli špatné dětství a zkušenosti a tak. Psali to v té knize, co jsem zrovna dočetl. Vidíte všechno černě, protože se v nitru hrozně trápíte pro své nenaplněné touhy, a tím vzniká všechno to zlo…“ Robert to přednášel, jako malý školák tvrdě nastudovanou látku. Obracel při tom svítící oči v sloup, jak se z hlavy snažil vytáhnout všechny ty věty, které do ní nedávno natěsnal. To pro něj samozřejmě bylo velmi obtížné, neboť hlava nepatřila jemu a už byla předtím poměrně opotřebovaná. „Toužíte být milováni, ale nedokážete své city dát skutečně najevo, a…“

„Ne. Nemyslím, že by tohle byl můj případ.“ To byla pravda. Eduard neměl žádný problém dávat svoje city najevo. Hodně lidí slabší povahy si na ně odneslo ošklivé vzpomínky. „Víš, neměl jsem špatné dětství. To moje okolí mělo mé dětství špatné. Nevidím všechno černě, protože bych se trápil. Vidím všechno černě, protože to takové je a trápím ostatní. No a mé nenaplněné touhy. Řekněme, že konec světa se přeceňuje. Ve filmech to vždy vykreslují tak úžasně velkolepě, ale to jsou jenom romantické představy. A jimi to také navždy zůstane… bohužel.“ Vypadalo to, že se Eduard zasnil, pak se ale vzpamatoval. „Lidé jsou zlé arogantní stvůr. Nevěř knihám.“

„Uf,“ Robert se zatvářil, jako by mu spadl kámen ze srdce, „já se začínal bát, že lidem vůbec nerozumím. Váš svět mi přišel docela jasný, dokud jsem nezačal číst knížky a dívat se na televizi. Ukazovali tam úplně jiné věci, než jsem viděl okolo sebe. Ta složitá vysvětlení mi přišla nepravděpodobná, ale nikdo netvrdil opak… až na tebe. Vlastně jsi jediný normální člověk, jakého jsem na Zemi zatím poznal.“

Tohle Eduarda očividně zaskočilo. Jeho výraz se na chvíli změnil z obvyklého znechucení vším na směs údivu a polichocení, pak se pomalu začal naklánět k pohoršení a nakonec se vrátil zpět k opovržení. „No, možná taky budeš o něco lepší, než jsem si myslel,“ řekl značně odměřeně. Eduard nikdy nečekal, že narazí na někoho se stejným pohledem na svět jako má on, komu by mohl vyjádřit sympatie. Vlastně už byl smířený s tím, že je bude muset navždy vyjadřovat jen sám sobě. Robert byl v jeho světě něco nového. Díval se teď na něj úplně jinak a značně ho to děsilo, ačkoliv na sobě nedával znát zhola nic. Věděl, že kdesi uvnitř, za vší tou zlomyslností, záští a všeobjímající temnotou jeho ducha má i nějakou prostou lidskou touhu spárovat se. Sexualitu orientovanou určitým směrem. Jakým, na tom ani příliš nezáleželo, protože pro neústupný odpor k lidem, který obýval místnost v Eduardově mysli hned vedle, se bála vylézt ven a projevit se. Jenže Robert, nebyl úplně člověk. Vlastně to, co se na něm Eduardovi… líbilo, ano, líbilo, tak je to slovo, byla ta jeho část, která nebyla člověkem vůbec. To jeho odpor mírnilo natolik, že mohla poprvé v životě vylézt i ta zbylá, doposud upozaďovaná část jeho osobnosti.

„Mohli bychom to celé nějak urychlit?“ zaskočil Robert Eduarda v přemýšlení, zcela nepřipraveného.

„Co?“

„No to čekání. Nechci říct, že se tu nudím, ale myslím, že už jsem za oknem viděl všechny tvary vloček, které jsou fyzikálně možné, a navíc mám neblahý pocit, že jsem doma zapomněl konvici na plotně.“

Eduard se posadil na kraj stolu, protože právě k sezení určen nebyl, rád, že se nemusí zabývat těmi děsivými úvahami o sobě samém, a vytáhl příruční počítač.

„Přemýšlel jsem, že bychom z dostupných informací mohli vyvodit nějaký test, kterým bychom si posvítili na našeho hosta a pak ho urychleně zlikvidovali, místo toho abychom čekali, až se nakazí všichni. Připadá mi to jako zbytečná práce navíc, a ty nálože co jsem rozmístil po stanici, jsou v tom případě taky plýtvání, ale budiž. Zatím víme tohle,“ řekl a začal číst: „Skupina polárníků provádějící nezajímavý výzkum pro firmu Watterproof podala hlášení o zvláštním nálezu, který před dvěma dny vysekali čistě náhodou z ledu. Zdá se, že se jedná o tělo nepozemského živočicha, který před sedmi tisíci lety… bla bla bla, tohle snad nemusím číst celý. Mimozemšťani jsou všichni stejný. Zřítí se na Zemi a sotva co se vyhrabou z trosek, snaží se jí celou ovládnout. Tady to je, nákaza během několika hodin infikuje všechny buňky v těle, jak originální, a nahradí je zmutovanými klony. Proměna probíhá pouze během spánku, sledování zábavných show na Nově nebo kdykoliv jindy, kdy není mozek hostitele při vědomí. Myslím, že naši kolegové jsou v permanentním ohrožení života. Nákaza se šíří kontaktem s tělními tekutinami. Při stavu jejich záchodků počítám, že jsou už nakažení všichni. Vnější symptomy jsou: Změna chování, pravděpodobné způsobená zvýšením IQ, a přecitlivělost na populární hudbu. To je zajímavé, shoduje se to s poznatky našich vědců, kteří tvrdí, že cizí inteligentní formy života mají vkus. Je to jeden ze dvou hlavních důvodů, proč ještě mimozemšťané neovládli zemi.“

„Co je ten druhý důvod?“

„Já.“

„S tím už se dá pracovat, ne? Vadí tomu pop.“

„Ten vadí mně, a pokud vím i tobě, a nejsme… no, já nejsem mimozemšťan a ty nejsi inteligentní forma života. Nijak nám to nepomůže. Tedy pokud…“

„Něco tě napadlo?“

„Svolej znovu tu bandu sněžnejch mužů.“

„Zopakujte nám ještě jednou, na co potřebujete naší krev,“ huhlal nejzarostlejší polárník a cumlal si pořezaný palec.

„Bude už to po třetí, ale pokud to nějak přispěje k obeznámení vás se situací, proč ne,“ řekl Eduard a jeho výraz naznačoval, že na do třetice všeho dobrého nevěří. „Podařilo se nám zjistit, že organismus, který ohrožuje stanici, je velmi citliví na populární hudbu, už jsme se o tom bavili předtím, ale mě napadlo, že velkou citlivostí oplývá nejenom organismus jako celek, ale i každá jeho část.“

„A to vás napadlo jak?“

„Pojal jsem určité podezření po tom, co se nám pan Bogirson rozutekl po stanici.“ Eduard vrhnul škaredý pohled na usměvavého polárníka popíjejícího grog.

„Příště použij plamenomet, Frede,“ otočil se na něj jiný z polárníků, „se sekyrou nic nezmůžeme. Trvalo mi hodinu, než jsem Bogirsonovu hlavu vyhnal zpod postele a ze šuplete s pornočasákama sem vytahoval jeho…“

„Ano pane Newmane!“ okřikl ho Eduard, „dokážeme si to představit. Soustřeďte se prosím na to, co teď říkám. Roberte, podej mi misku pana Newmana. Takže, mám za to, že pokud bude nějaká obnažená a citlivá část parazitického organismu, jako například krev, vystavena popové hudbě, můžeme očekávat prudkou a nezaměnitelnou reakci. Pusť tam něco hodně odpornýho Robe.

„Heja heja! Heja heja!“ spustil reproduktor přímo do petriho misky plné krve, kterou u něj přidržoval Eduard. Nic se nedělo.

„Hm, zdá se, že pan Newman je čistý.“ Následovalo dalších pár testů, při nichž došlo ke stejnému zklamání, jako u prvního. Jako poslední přišel na řadu Fred Gore, od včerejšího večera přezdívaný sekáč.

„Tak počkat, sebe neotestujete?“ vyštěkl, když se Eduard chystal napumpovat dávku Ivety Bartošové do jeho krve. „Vy dva přece nejste žádná výjimka!“

Eduard si vyměnil pohled s Robertem. „Jsme očkovaní,“ zalhal. Co se Roberta týkalo, tak ten byl pánem svého těla, v tom nejdoslovnějším slova smyslu. Kdyby jeho tělo, které si tak pracně pořídil, napadl nějaký virus, věděl by to. No a Eduard… ten byl skutečně výjimka.

„Přistoupíme k poslednímu testu, ačkoliv to není příliš nutné že, pane Gore, neobjevíme nic, co by nikdo z nás už dávno netušil. Roberte, zapni to.“ Robert pokýval hlavou, přistoupil k rádiu a otočil knoflíkem.

„Nechápu to, byl jsem si jistý, že jeden z nich je vetřelec.“ Eduard seděl s hlavou v dlaních. Začínal mít pocit, že tady kolem není něco velmi důležitého v pořádku. Robert si přisedl vedle něj.

„Třeba je tvá teorie špatná,“ snažil se ho utěšit. Taková snaha většinou končí v slzách. V slzách člověka, který se snaží utěšit Eduarda Vránu. Ne však tentokrát.

„Ta teorie byla značně ukvapená a nepravděpodobná, ale právě proto musí být pravdivá, tak to v mém světě funguje. Tohle není můj svět. V něm, pokud se může přihodit něco strašlivého, tak se to přihodí. Někdo na téhle stanici musí být nakažený!“ Něco velmi důležitého bylo definitivně špatně. Robert si poposedl blíž k Eduardovi.

„Uděláme testy znovu? Zkusíme tentokrát třeba Karla Gotta. Ještě teď mám husí kůži, když někdo vysloví slovo karneval.“

„Ne, to nemá cenu, nech mě teď o samotě, musím přemýšlet.“

„Možná to chce změnu,“ Robert nasadil snaživý tón, který Eduard u všech lidí tak nenáviděl… tedy, nenáviděl u lidí jakýkoliv tón, ale tenhle nenáviděl víc než většinu ostatních. Přesto, od Roberta se nezdál tak nepříjemný. „Možná bys tentokrát na přemýšlení neměl být sám. Moje matka vždycky říkávala: ‚Když se necítíš dobře a nic se ti nedaří, znamená to, že jsi neúplný. V takovém případě si najdi člověka, pro nějž se staneš naplněním.‘“ Robert si poposedl ještě blíž.

„Roberte, tvoje matka je tisíciprsá bohyně Shkub-Neurrwat a ty jsi parazit. Myslím, že to mělo docela prozaický význam.“

„No jistě, ale dá se to aplikovat i na lidi ne?“

„V určitém slova smyslu ano,“ souhlasil Eduard neochotně. „Hádám, že spoustě obyčejných lidí dělá dobře jaksi… být milován, ale to není nic pro mě… promiň.“ Bylo to opravdu upřímné ‚promiň‘? Takhle se přeci Eduard Vrána nechová! Je snad možné, že by byl…

„Já tě nechci do ničeho tlačit, chápu, že na to nejsi zvyklý, a asi pro tebe nejsem dost dobrá partie, ty takový slavný agent a vůbec, ale… pro mě je to stejně nové jako pro tebe.“ Seděli teď velmi blízko sebe a hleděli si zpříma do očí.

„Roberte…“

„Eduarte…“

„Roberte já…“

„Nic neříkej,“ chytil Robert Eduarda za ruce. „Cítím jak tvoje srdce buší, to mi stačí.“ Jejich rty se pomalu přibližovaly. Téměř se třásly stoupajícím napětím.

„Roberte, já myslím, že jsem infikovaný.“

„Jak to myslíš, že nemáš srdce?“

„Zkrátka nemám, narodil jsem se bez srdce,“ odpovídal napůl nepřítomně Eduard.

„To lidi můžou?“

„Já ano!“

„Četl jsem v knížce, že…“

„Už zase?“

„Já jenom, že by to ledacos vysvětlovalo.“

„Nejspíš ano. Ale to je podružné, já prostě srdce nemám, proto ho nemůžeš slyšet bušit.“

„Ale já ho slyším,“ Robert přiložil hlavu k Eduardově hrudi.

„Roberte. Roberte! To stačí, já vím, že ho slyšíš, já ho taky slyším. To je ta věc, co mě celou dobu tak znervózňovala. Nejsem na ten zvuk zvyklý – buch buch, buch buch. Je to jako cvakání nehty, nebo ťukání prsty do stolu. Je to jasný důkaz nákazy. Ten organismus imituje celé lidské tělo a každý člověk, tedy alespoň každý, kterého to doposud poznalo, měl srdce, proto ho vytvořil i u mě.“

„Neříkal si ale, že se to projeví jenom ve spánku? Tys za celý dva dny nezamhouřil oko.“

„Při spánku, nebo při stavu kdy není vědomí přítomno…“ Eduardův obličej se stáhnul do směsice výrazů zděšení, údivu a prohry. „Třeba v zamilovanosti.“

Robert sklopil zrak. „Co budeme dělat? Zní to dost vážně.“

„Není to úplně beznadějné. Ten organismus mě zatím neovládl. Přece jenom je zvyklý pouze přetvářet existují orgány, nikoliv vytvářet nové, takže je možné, že je teď zcela koncentrovaný v mém srdci.“ Oba agenti hleděli do země.

„Je to značně ukvapená a nepravděpodobná teorie.“

„Já vím. Roberte?

„Ano?“

„Buď tak hodný, a vyrvi mi srdce.“

„No, jak vidíte, dopadlo to dobře… tedy díváte-li se na to ze správného úhlu,“ řekl pan Vrána a opřel se do křesla. „Jizva se hojí rychle a po mimozemské infekci už nejsou žádné stopy.“

„Jistě,“ pokýval hlavou doktor Sladil. Nutil svojí nohu, aby nervózně neposkakovala. Kdyby bylo po jejím, utíkal by doktor právě teď někam velmi daleko, směrem od pana Vrány. „Něco mi ale na vašem vyprávění nesedí. Z toho, co jste říkal, vyplývá, že neschopnost projevit emoce jako je soucit, láska, atakdále, u vás způsobovala absence srdce, přesto, aby se u vás srdce vyvinulo, musel jste být infikován, k čemuž ovšem byla potřeba ona zmíněná láska, což je paradox. Promiňte, ale tak jsem to pochopil.“

„Vím, co tím myslíte, taky mě to chvíli trápilo, ale pak mě napadlo, že srdce s láskou vlastně nemá nic společného, že je to jenom takový orgán, co pumpuje krev a že láska, to je jenom chemický proces v našem mozku. Moc mi to pomohlo. S chemií se srovnávám mnohem snáz.“

„Ano, jistě, já se spíš snažil říct… že třeba… že si to třeba jenom vymýšlíte. Možná je na čase o tom uvažovat tímto způsobem. Přiznat si…“

„Počkejte, nechcete vidět mýho Pinďu?“

„Prosím?“

„Moje srdce, Beru ho všude sebou, nevydrží doma sám, škrábe na dveře.“ Pan Vrána si na klín posadil tašku a rozepl zip. Z otvoru vykouklo cosi červeného a na doktora se upřela malá černá očka. Než stačil cokoliv říct, stvoření vyskočilo ven a vrhlo se na něj.

„Pinďo! K noze!“ okřikl srdce pan Vrána, zatím, co se sápalo na doktora slizkými červenými chapadly. Ten si v duchu urputně opakoval, jenom neječet, jenom neječet, a když už, tak co nejníž, aby to neznělo jako desetiletá školačka. „Nemusíte se bát, je sterilizovaný, nákaza už nehrozí. Nech pánovo nohu! Nejspíš vám to připadá trochu sentimentální, myslím, nechat si ho a pojmenovat ho, ale no, je to součást toho problému, víte… nemohl byste slézt? Je pro mě poměrně obtížné otevřít vám svou duši, když se krčíte na skříni.“

„Hned, jen co se Pinďa trochu uklidní.“

Eduard chytil svoje srdce a strčil ho zpátky do tašky. „Ze začátku jsem měl pocit, že je Robert, skutečně ten pravý člověk, se kterým bych mohl žít. Máme hodně společného, ale postupně se ukázalo, že se i v mnohém neshodneme.“

„To je naprosto normální věc,“ prohlásil poněkud roztřeseně doktor Sladil, když si sedal zpátky do křesla. „Pokud vím, žádný pár se nedovede shodnout úplně ve všem.“ Seděl teď naprosto v klidu, nehybně, jako socha, protože mu jeho prastaré instinkty říkaly, nehýbej se, nepoutej na sebe pozornost, třeba si tě nevšimne.

„Asi máte pravdu,“ řekl poněkud poraženecky pan Vrána, který si doktora skutečně příliš nevšímal, „nejspíš máme naprosto normální partnerské problémy.“

„Ty se za mě stydíš,“ řekl Robert a rozhořčeně se na Eduarda zamračil.

„Nestydím.“

„Ale ano! Je to tím, že jsem parazit?“

„Ne, není.“

„Je, jinak bys mě nenutil nosit tyhle sluneční brýle!“

„Roberte, jsme tajní agenti. Existují určité důvody, proč by tajným agentům neměly svítit oči. Souvisí to nějak s tím, že potřebují tajnými zůstat.“

„Ale pořád ti na nich něco vadí, ty minulý si mi sebral.“

„Velký oranžový brejle s Mikimausem tak trochu popíraly účel, pro který jsi je musel nosit. Podívej, kdyby ses odnaučil ten zlozvyk, nemusel bys nosit žádný.“

„Odnaučit? Myslíš si, že je to jednoduchý? Pro mě je stejně složitý odnaučit se svítit očima, jako pro tebe se s nima svítit naučit.“

„Vidíš, je to hračka.“

„Tak jo, uzavřeme sázku, třeba o flašku červenýho, komu se to prvnímu podaří.“

„Zaprvé, nerad se sázím o cokoliv, je to nehodné agenta mého… a no, v podstatě i tvého postavení, ta tvoje soutěživost je až nesnesitelná, a zadruhé, teď se o tom už dál nechci bavit.“

„Jasně, prostě mě jen tak odbydeš, protože se ti to nehodí do krámu, viď? Jako vždycky.“

„Potřebuju jenom v tý tmě najít způsob, jak se dostaneme z přetlakový komory, než nás vyhodí ven. Mrtví si moc nepopovídáme.“

„Výmluvy! Já nežil většinu svýho života a nijak mi to v konverzaci nebránilo.“

Ve stínech cosi rudě zazářilo. Bylo slyšet, jak se rozběhl nějaký mechanismus.

„Musíš se naučit, že ne všechno co platí pro tebe, platí i pro všechny ostatní lidi ve vesmíru. Vlastně je takových věcí poměrně málo.“

„A mám už dost toho tvýho poučování: Nenechávej zapnutou žehličku. Neper barevný prádlo s bílým. Nevyvolávej démony v obýváku… není to nejpříjemnější víš?“

„Sog-Joghurt, starověký bůh zatracení, obtočený kolem lustru taky zrovna ne. O růžovém spodním prádle ani nemluvě.“ Hukot nabýval na intenzitě. „Mohl by sis sundat brýle?“

„Proč?“

Eduard zatnul pěsti a zhluboka se nadechl. „Protože bych potřeboval, abys mi posvítil očima.“

„Ha!“ vykřikl vítězně Robert „Takže se ti to nakonec hodí viď.“

„V některých velmi specifických situacích,“ řekl velmi pomalu a s přemáháním Eduard. Robert si sundal brýle a v nastalém mrazivém světle byl vidět jeho záškodnický úsměv. Eduard si ho nevšímal, snažil se na dveřích komory najít cokoliv, co by se dalo použít k jejich otevření.

„Nemyslím, že by to takhle šlo otevřít,“ glosoval to Robert.

„Nic o tom nevíš. Tajného agenta nikdy nezavřou nikam, odkud by se nedalo utéct, taková je samotná podstata reality. Na těch dveřích je slabina a já ji najdu, jako vždycky.“

„Naposledy když jsi byl takhle přesvědčený, musel jsem ti vyrvat srdce.“

Eduard znovu zatnul pěsti.

„A ty lidi nevypadali jako by jim záleželo na tom, zda se odtud dostaneme,“ pokračoval Robert.

„Podívej, za tím poklopem je jenom studená černá voda a tohle je jediný další východ odsud. Stanice je zcela pod kontrolou Muže s knírkem, jednoho z nejobávanějších zločinců současnosti. Není jakákoliv šance, že bychom se z téhle situace mohli jakkoliv dostat živí, rovná se: Musí tu být někde nějakej čudlík nebo páčka…“

„Mohl bych na chvíli opustit tělo, ovládnout stráž na druhé straně a otevřít to z venku.“ Nastalo ticho, velmi ohlušující ticho, které přehlušilo i ticho nekonečných hlubin oceánu okolo nich. „Co je?“

„Ty celou dobu můžeš svobodně opouštět tělo a ovládat jiné lidi?“ zavrčel Eduard.

„Možná, kdo to chce vědět?“

„Roberte!“

„Netušil jsem jak by to mohlo být užitečný, tak mě netluč! Jdu na to! A ohlídej mi Rottenhearta.“

„Co? Cože? Jak ohlídej?“

Záře v Robertových očích pohasla. Místo ní se v červeném přítmí objevil velmi překvapený pohled.

„Vrána!“ zaburácel v ohromení Rottenheart.

„Rottenheart,“ povzdechl unaveně Eduard.

„Kde… jak… co to má…“

Eduard nervózně přešlápl z nohy na nohu.

„Je to nějaký trik jak zlomit mojí vůli?“

Pohled na neexistující hodinky.

„Vaše vyslýchací metody na mě nezaberou, agente!“

Prohlížení bot, které se najednou zdály tisíckrát zajímavější než kdy jindy.

„Chci mluvit se svým advokátem!“

Kde všude se člověk najednou potřebuje podrbat, když není nic jiného na práci.

„Tohle vám neproj…“

Cvaknutí, tupá rána a Robertovy oči se opět rozzářily.

„Chvíli mi trvalo, než jsem to našel, ale nakonec se mi podařilo otevřít dveře.“

„Výborně.“

„Taky jsem nevěděl, co se strážným, takže jsem praštil hlavou o zeď.“

„Skvěle.“

„Sice už se do něj nebudu moct vtělit znovu, protože s mrtvým tělem nic nesvedu, ale myslím, že to už nebude třeba.“

„Nebude.“

„Ehm… no, tak, co jsem tvůj?“ Culil se Robert.

„Idiot, protože jsi otevřel vodní poklop.“

Ozvalo se další cvaknutí a dovnitř vniknul oceán. Dotknul se Eduarda a pomyslel si, brr, ten je ale studenej.

„Ale jste živý… a zdravý,“ řekl dost opatrně doktor Sladil, „nějak jste se museli zachránit.“

„Ano, předpokládám, že ano,“ řekl pan Vrána.

„Takže?“

„Nikde není psáno, že každá část příběhu musí dávat smysl.“

Doktor Sladil by řekl, že si to pan Vrána všechno vymýšlí, kdyby ovšem neviděl jeho srdce… a kdyby se odvážil něco takového před panem Vránou vyslovit. Zatímco na začátku pochyboval o jeho duševním zdraví, teď začínal pochybovat o svém vlastním, což znamenalo v životě psychologa významný obrat.

„Dobrá. Dobrá,“ řekl dvakrát a snažil se donutit, aby to neřekl i potřetí. Marně, nešlo to zastavit. „Dobrá. Dobrá, dobrá.“

„Co si tedy myslíte?“

„Co si myslím. Co si myslím?“ vymotával se doktor ze spletitých úponků úvah o věcech, o kterých nikdy neměl v plánu uvažovat. „Myslím, že od chvíle co jste se sblížil s Robertem, se váš obvyklý svět posunul někam jinam. Už neplatí stará pravidla. Do vašich rovnic musíte započítávat i jeho.“

Pan Vrána se zamračil. „Ač to nerad přiznávám, asi jste na to kápnul. Skutečně jsem někde četl, že podstatou dobrého vztahu je vzájemné porozumění, důvěra a sdílení jak těch krásných, tak těch špatných věcí.“

„No vidíte, začínáte do toho vplouvat.“ Doktor velmi nápadně pokukoval po hodinách, modlil se, aby už vypršel čas sezení. Zbývalo pár minut.

„Naštěstí jsme se s Robertem domluvili, že oba dva zapomeneme všechny hlouposti, co jsme kde četli.“ Pan Vrána se usmál a jeho oči zazářily studeným světlem.

„Nedokážu si to vysvětlit,“ řekla drobná slečna, která dělala doktorovi Sladilovi sekretářku. „Vždycky to byl tak vyrovnaný a racionální člověk, nikdy bych nečekala, že zrovna on…“ Hleděla za odjíždějící sanitkou a utírala si nos do kapesníku.

„To víte, pod svícnem je největší tma,“ povzdechl si pan Vrána a vyšel ze dveří.

„Tři dva,“ řekl blonďatý muž, který na něj čekal venku.

„Tři jedna, firemní psycholožka se nepočítá.“

„Jakto, vždyť přeci…“

„Roberte, byl to infarkt a pravidla zněla jasně. Řeklo se k šílenství, ne k smrti.“

„Ona ale předtím zešílela!“

„Pokud to nemůžeš dokázat…“

„Ksakru.“ Robert se na oko zamračil a chytnul Eduarda kolem ramen.

„A mám u tebe flašku červenýho,“ řekl Eduard a při pohledu na bouřková mračna na obzoru, pocítil příjemné chlazení v tom prázdném místě, kde ostatní mívají srdce. Poplácal jemně tašku a pomyslil si, že je fajn taky jedno takové mít.