Smlouva s Ďáblem 26.díl


20. července 2010, autor tonyend,



Mlčky jsem snídal. Na co špinit talíř, tak se umyje jen pánvička.
Máma se na mě dívala, jak na rentgenový snímek. Nic tentokrát neodhalila.
„Jdu k sobě, nikam nepůjdu, budu doma.“
Lehl jsem si zpátky do postele a zase jsem usnul. Vstal jsem až k obědu a po něm jsem zase spal. Z čehosi jsem se potřeboval vyspat, nabrat síly pro další dny. Čtvrtek.
Den sleziny. Nejdu tam. Šetřím zbylé peníze na neděli, abych mohl jít s Erikou do cukrárny na pohár.
Kluci budou nasraní, že trhám partu, ale Erika je mi milejší, bohužel páni kluci, časy se mění.
 
Probouzím se do nádherné srpnové neděle. Tak to je senzace!
 Budu s Erikou venku, nejlépe v tom zámeckém parku, je tam nádherně, ticho a hlavně málo lidí, tak můžeme sedět na nějaké lavičce a nikdo na nás nebude čumět, jak se budeme objímat a mačkat si ruce.
 Dal jsem si sprchu.
Sprcha mě probrala, holit se nebudu, jen pořádně rozčesat vlasy a udělat si pěkný účes. Stejně bych měl jít k holičovi a nechat se ostříhat na krátko. V práci se budu potit a vlasy mi zplihnou a pořád si mýt hlavu, to mě také nebude pořád bavit. Teď jo, chci vypadat pro Eriku hezky. Tak mámin fén jen skučí a suším si vlasy.
„Už nechej toho parádění, obleč se a pojď se nasnídat. Je kakao a bábovka.“
 Tak to si dám, doma jsme ji dlouho neměli. Ještě že ta máma brzy vstane a napeče.
„Mamí, já pojedu desátým do Vizovic a přijedu někdy odpoledne, jen abys věděla, kde jsem. Penízky ještě mám od minula, neutratil jsem je.“
Oblékl jsem si ty manšestráky a už jsem se viděl, jak budu dělat machra, až budu mít ty své první rifle. Kdy ale?
 Dnes tam bude krásný den.
 Tak žádnou košili, žádnou bundu, půjdu polehku, jen v tričku. Vytáhl jsem to námořnické s pruhy. Ne, vypadal bych jak ruský námořník. Tak klasika. Bílé s krátkým rukávem a je to. Peněženku zapnout do kapsy a obout se a můžu vyrazit. Obul jsem si kecky místo kožených bot, vypadalo to lépe.
Na nádraží jsem spěchal, jako kdyby hořelo. Přitom jsem měl času dost. Nemohl jsem se dočkat, až nasednu a vysednu ve Vizovicích na nádraží. A budu s Eričkou celý den. Možná…
Na Jarmilu v bufetu jsem si ani nevzpomněl.
Vlak přisupěl, počkal jsem, až lidé vystoupí a už jsem se hrnul do vagónu. Tak už to odpískej, ať jedem, no tak pane výpravčí, dělejte!
Zavřel jsem oči a podřimoval.
Probudil mě hlas průvodčího pana Zavadila.
„Ááá, mladý pan Wolf, tata si už všiml, že sis nějak oblíbil Vizovice, prý se ani nepodíváš, jestli jede. Tak co, máš tam kočku, cóó? No to nic, to já jen aby řeč nestála…“ a odcházel štípnout jízdenky cestujícím.
Poslední zatáčka a jsme na vizovickém nádraží.
Otevírám si okno a vyhlížím, jestli Erika čeká. Vítr mi cuchá dlouhé vlasy a do tváře se zabodávají saze z komína.
Brzdy skřípou, zní to příšerně a stojíme.
Abych udělal otci radost, jdu k lokomotivě, abych jej pozdravil. Vyklonil se vzadu u tendru a tak jsem na něj rukou zamával na pozdrav.
 Mávl jen tak halabala rukou. To jsi celý ty.
 Otočil jsem se a očima hledal Eriku.
 Nebyla vidět.
Tak budu čekat, až příjde.
Sedl jsem si na lavičku a díval se do strmé ulice, která vedla k nádraží, zda ji spatřím. Sluníčko se dralo vysoko na nebe a rorýsi létali sem a tam s typickým pokřikem.
 Miluji ptáky.
 Závidím jim tu jejich nespoutanou svobodu a nevím, proč mě napadlo, že jim také závidím to, že se nemusí naučit kouřit a chlastat. To je pravá svoboda.
Najednou je tma.
Nevidím nic. Ale už jsem nebyl překvapený. Hebké dlaně Eriky bych poznal i potmě. Chtěla mě překvapit jako na náměstí, byla schována v budově a chtěla vidět, jak moc budu nešťastný, smutný, že ji tam neuvidím stát, jak na mě čeká. Zakryla mi oči.
„Kdo je to? Kdo to jen může být?“hádal jsem a smál se jak jelimánek.
„Kdo by to měl být, no, jen to nahlas řekni!“
„Je to…Erika!“
 „Uhádl jsi, jsem to já. Tak vstávej, kam jsi to koukal, co je na nedělním nebíčku zvláštního?“
„Ptáčci… Rád se dívám na všechno, co má peří a lítá. Závidím jim jejich svobodu…“
„Ty jsi ale zvláštní kluk.“
Vstal jsem, narovnal jsem se a navrhl, abychom šli zase do cukrárny a pak do zámeckého parku.
„Beru! Můžeme jít.“
Ani jsem se nenadál a sama mě vzala za ruku a vedli jsme se tak až k cukrárně.
Posadili jsme se k umakartovému stolku, kdyby přes něj dali třeba nějaký ubrus, vypadalo by to hned lépe. Přišla ta samá paní, jako minulou neděli.
 Dnes jsem objednal dvakrát jahodový pohár se šlehačkou, míchanou zmrzlinou nahoru a dvakrát pomerančový džus. Byla stejně rychlá jako, minule, netrvalo to dlouho a už jsme měli ty dobroty před sebou na stole. Pochutnali jsme si, zaplatil jsem 12 Kč a zbylo mi pár korun, ale to mi bylo šumafuk. Pro Eriku všechno, ať to stojí, co to stojí.
No a můžeme jít do parku.
Tentokrát mne tam zavedla docela jinou cestou, řekla, abych si to pamatoval, že když, tak bude čekat v parku a já příjdu za ní, nemusí chodit na nádraží, má to z domu kus cesty. Tak jo.
 Pamatoval jsem si každou uličku, zákoutí, kudy jsme šli.
 „Tony, já jsem se také zamilovala. Do tebe.“  
Znělo to tak hezky, jak to řekla.
Našli jsme si lavičku ukrytou mezi keři a posadili jsme se.
„O čem si budeme dnes vyprávět? „
„Vyprávěj mi, jak jsi prožil letošní prázdniny, pak budu povídat zase já tobě.“
Nevěděl jsem, jak a kde začít. Hlavně abych neťápl nějakou blbost. O mém pití.
„Tak třeba… Máme partu ze školy, ze třídy a scházíme se. Chodíme sbírat staré železo, hledáme barevné kovy/ jo, hledáme! Ale, to ti nemůžu říct, jak a kde… / a jezdili jsme spolu a s jinými kamarády na čundry.
Naposled jsme byli na Půlčínských skálách. 
A tam jsem poznal jedn…noho, vlastně více kamarádů z Krnova, pozvali nás k nim na potlach.“ 
Musel jsem podruhé, nebo už potřetí? Erice zalhat.
Neviděl jsem žádný důvod, abych se zmínil o noci s Dájou.
 „Jinak nic, co by stálo za řeč, normální prázdniny. Já jsem ale vůl! To nejlepší jsem zažil na samý závěr!“
„Smím vědět co -,To´ nejlepší bylo?“
Díval jsem se na ni, díval jsem se do jejích nádherných očí, měla je hnědé jako já, a nejraději, kdyby to nějak šlo, vlezl bych si celý do ní a byl v ní navždy ukrytý.
„ T o je, že jsem potkal tebe, že můžu být s tebou.“ 
Nezalhal jsem ani slůvko.
Chytla mě za vlasy, přitáhla mě k sobě a dala mi rychle pusu na tvář. Tak to se nebudu týden umývat, jen ať tu pusu furt cítím! Políbila mě sama od sebe, má mě ráda, má. Já ji taky, ale políbit ji nesmím.
„A teď vyprávěj zase něco ty…“
„Já nemám velice co… No rozešla jsem se s tím klukem, Radkem. Z jakého důvodu, to už jsem ti ale řekla. A už se o něm, ale víc nechci bavit, je to pryč a je to tak dobře. Já nikam nejezdím. A mám v Brodě jednu kamarádku, tu Katku. Ona hraje perfektně na klavír, tak mě doučuje ve hře. Já sama také hraji, ale chci se zlepšit. Jako budoucí učitelka budu muset umět hrát na hudební nástroj. „
„To jsi dobrá! Já neumím hrát na nic, ale mám hudbu moc rád, jen nesnáším dechulku.“
Zasmála se.
„Co je to, ta dechulka, ten výraz neznám?“
„No to je přece dechovka. Bumtata bum ta tata bum!“
Smála se ještě víc. Jak krásně se směješ, Eriko!
„Mně nevadí.“
„Tak kdyby mě někde zavřeli do nějaké místnosti a pouštěli mi -,Spadl lístek z javora´ tak spáchám sebevraždu.“
„Tak nemluv. Život je krásný s každou hudbou.“
„A co tedy posloucháš, co se ti líbí?“
„Pink Floyd, Doors, Led Zepelin, Black Sabat a tak. Ani nevím, jak se to píše a vyslovuje, ale líbí se mi. Ale taky trampská hudba, nejvíc naši Grínhorni s tím Tučným, to je jejich zpěvák.“
Málem jsem se prořekl, že mojí nejoblíbenější písničkou je Montgomery.
Že se při jejím poslechu málem rozbrečím a mám chuť se opít.
V hlavě mi zněla její slova.
„Déšť ti holka zmáčel vlasy, z tvejch očí zbyl prázdný kruh, kde je zbytek z tvojí krásy, to ví dneska snad jen bůh, na kopečku v prachu cesty, leží i můj generál, v ruce šátek od nevěsty, jenže ruka leží dál, tvář máš šedivělou strachem, zbylo v ní pár hezkejch chvil, proužek krve stéká prachem, déšť smejvá co liják lil, déšť ti šeptá jeho jméno, šeptá ho i listoví, že tě měl rád nade všechno, to se nikdo nedoví, stojí sama dívka co má zlatej vlas, doma pláče stará máma, rány nezahojil čas…“
 Musím se konečně naučit všechna slova textu.
„ A poslouchal jsi někdy vážnou hudbu? Jako Wágnera, Čajkovského nebo Beethovena?“
„Tak to jedině ve škole v hodině hudební výchovy, nebo když jsme museli jít na výchovné koncerty do Velkého kina. Ale jo, něco se mi líbilo, co vím, no jak se to jen jmenovalo, no třeba ta Píseň pro Elišku, to je paráda, to mě chytlo za srdíčko, je v tom něco nádherného, nebo ta Osudová, nebo ta Kreutznerova sonáta, ale jinak nevím. A třeba opery, to je jak dechulka…“
„Myslím si Tony o tobě, že jsi citlivý kluk, že máš dobrou duši, když tak mluvíš o hudbě.“
Ježíšimárija, Eričko, mlč, já ji nemám vůbec čistou, kdybych ti řekl všechno, tak se mnou nesedíš ani minutu. Má duše je upsána Peklu a Ďáblu.
Mlčeli jsme. Přitulili jsme se k sobě, jak to nejtěsněji šlo.
Měla na sobě zase lehký svetřík a bylo při tom tak krásné počasí.
Všiml jsem si, jak si jej, když má volnou ruku, přikrčuje ke krku.
Docela nechtěně jsem se jí dotkl ňader. Poprvé a nebyl v tom žádný úmysl. Ruka mi jen tak sklouzla z jejího ramene.
Trhla sebou, jako bych ji píchl špendlíkem. Udělal jsem něco, co jsem neměl?
Sklopila posmutněle oči. Pak vzala mou ruku a přiložila si ji přes ten svetřík na svá prsa a přitiskla ji.
Měla je docela malá. Tak proto se brání něžnostem, tak proto chodí pořád ve svetru, aby se zamaskovala a nebylo na ně vidět.
„Já nemám skoro žádná prsa, jiné dívky je mají velká… Stydím se ukázat v plavkách na koupališti…“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 26.díl” - 1


    Eva   (21.7.2010 (16.08))

    Očekávala jsem od tebe nějakou zpětnou vazbu, co týče dialogů, ovšem nestalo se tak. Jsou stále neživé, prkenné a křečovité.. Tak např. "O čem si budeme dnes vyprávět? „ „Vyprávěj mi, jak jsi prožil letošní prázdniny, pak budu povídat zase já tobě.“... je přímo děs, tohle by nikdo nikdy neřekl!!! I obsahově by to chtělo svižnější tempo. Zde jsme se dozvěděli pouze, že si dali zmrzlinu a poté si sedli na lavičku...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička