Řecko, kolébka civilizace?


2. května 2012, autor Eva,



V sedlčanském divadle jsem viděla Řecký večer s podtitulem Zábavné putování Řeckem. Petr Mikeska, který v Řecku žil a studoval, se snažil povyprávět o tomto ostrově a Tereza Kostková mu přihrávala a plnila funkci jakési moderátorky večera. Moc zábavné to nebylo, pan Mikeska je rodilý „nevypravěč“, o Olympu nám prozradil, že tam jeho přítelkyně měla hysterický záchvat, a pár ucmrndaných fotek, které během večera promítl, o této zemi také moc neřekly. Divím se, že se herečka takového formátu propůjčila k takové šmíře. Zřejmě se oba protagonisté domnívají, že pro venkov to stačí. Protože v Praze by toto diváci neskousli.
Navíc Kostkové moderování moc nešlo, skákala svému kolegovi do řeči v nevhodných okamžicích a sdělovala „zajímavosti“, které jsou notoricky známé. Jako např., že Eduard Petiška napsal Staré řecké báje a pověsti. A vůbec celé to bylo „rádobyvtipné“. Nemám nic proti improvizaci na jevišti, ale musí se to umět.
Ale o tom jsem původně nechtěla psát. Petr Mikeska se zmínil, že si Řekové velice váží svých matek, že babičky jsou tam něco jako bůh, vždy sedí v čele stolu a všichni jim posluhují.
Nevím, jak to mají Řekové s vlastními matkami, ale cizím matkám rozhodně moc neposluhují. Ještě před vypuknutím řecké krize jsem byla na cyklistickém zájezdu na Korfu. Vyšlapaly (píšu tvrdé „y“, protože na tento výlet jsme si vyrazily tři ženský) jsme do městečka Sokraki ve výšce 483 m a žíznivé zasedly na zahrádku před hospůdkou. Naproti hospodě před jedním domkem vysypali z náklaďáku půlmetrákové pytle s hnojivem. Z domku se vyšourala asi osmdesátiletá babička. Sehnutá a shrbená. V ruce držela kyblík a malý hrneček. Rozřízla pytel, hrnečkem nabírala hnojivo a sypala do kbelíku. Když jej měla skoro plný, odnesla jej dovnitř. A takto to dělala pořád dokola.
Před hospodou sedělo plno chlapů, pokuřovali a civěli do blba. Nikdo se nezvedl, nehodil ten pytel na záda a neodnesl, kam paní potřebovala. A popadnout pytel ve dvou chlapech by byla úplná hračka. Přesto to nikdo z nich neudělal. Dali si jen další pivo, zapálili další cigaretu a tupě zírali, jak se stařenka dře.
Měly jsme chuť jít té babičce pomoci, ale pak jsme usoudily, že by to bylo takový blbý, abychom my ženský tahaly těžké pytle a chlapi na nás koukali. Když jsme cirka po hodině odjížděly, babička byla teprve u druhého pytle. Inu, i takoví mohou být potomci kolébky civilizace.
 






Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička