Smlouva s Ďáblem 28.díl


22. července 2010, autor tonyend,



Po večeři ležíme na postelích a jeden přes druhého si vyprávíme dojmy a zážitky z našich prázdnin. Trvá do dlouho do noci.
Když přišla řada na mě, kluci ani nedutali.
Chtěli pořád vědět víc o tom, jak jsem se vyspal s Dájou na čundru, jak jsem se nechal sbalit třicítkou, že to není možné, že kecám, ale ať vyprávím, co jsme všechno dělali v posteli.
Smáli se tomu, jak jsme si s kluky vydělávali peníze, to by je prý nenapadlo, ocenili mé popíjení a už se těšili, jak si dáme do nosu v pivovaru.
Jak vzpomněli popíjení, přepadlo mě silné bažení po alkoholu.
Dobrou noc!
Usínal jsem a myslel na Eriku, ale i na pivo.
Nějak to budu muset vymyslet.
 Než jsem usnul, tak jsem slyšel, jak se třepe kterási postel, a někdo si leští péro. Jen lešti, ale žena je žena.
I když tu nebyla, cítil jsem, jak voní Erika, jak voní ženské tělo.
 Nejkrásnější vůně na světě, je vůně ženy.
Mé vlastní moudro.
 
Zvonek na chodbě vyzývá, ven z postelí, budíček!
Nikomu se nechce, doma, doma, to se to vyspávalo. Rozmrzelí vstáváme a spěcháme na záchod. Stejně se tam už vytvořila fronta jak na banány. V koupelně to samé. Usteleme si postele a oblékáme se.
Máme hodně času, bažanti se houfují u jídelny.
Doufám, že jim Marie s Hejkalem všechno vysvětlili.
A nezapomněli zdůrazňovat, že je na internátě všechno „zásadně“ tak jako nám…
Naštěstí je to pryč a všechno se změnilo k lepšímu.
Nedovedl jsem si už představit, že bych měl vydržet celý rok dělat Fackovacího panáka, Oslíčka otřes se a Stolečku prostři se Orságovi a spol.
 A dnes, plný nenávisti, že bych si vybil všechno to příkoří nashromážděné za ten rok, na našich bažantech.
Bažanti jsou po snídani, rozcházejí se na pokoje.
Jídelna se vyprázdnila, jdeme posnídat my.
Dívám se, co je k snídani.
Bílá káva, dva rohlíky, čtvereček másla a jeden trojúhelníček sýra.
 Tady je snídaně pestřejší, než byla doma. A babky z kuchyně udělají do konve rozhodně lepší čaj, než je doma -,ocťák´ ,jaký připravil doma otec.
Sto lidí sto chutí.
To je moudro mé mámy.
Čaj máme k dispozici celý den, ale příjde vhod až nad ránem, když nás trápí opilecká žízeň.
Přemýšlel jsem nad tím, jak je možné, že když se vypije třeba deset piv, člověk dodá tělu tolik tekutiny a nad ránem má žízeň, jak zasypaný horník.
A když si vypije ještě více, je zase žízeň větší.
Zanedlouho jsem se propíjel k vědecké práci, jak je možné, že když má člověk velký splín, žal a smutek v duši, že když si vypije, aby je z duše dostal ven, doslova vypláchl, tak se musí pořádně opít.
Praští sebou na postel a neví o ničem.
Dostaví se úleva, duše se vyvenčila, ale je mazaná, neřekne, že to udělala do mozku! 
Do rána se z opice vyspí a splín, žal i smutek se odněkud záhadně vrátí. Mozek je silně nespokojen s tím, co dostal od duše a volá Haló haló, já to tu nechci, pryč s tím, potřebuji se očistit!
A tak se provede další výplach a další.
Nic ale nepomáhá, je to jak nekonečná spirála, bludný kruh.
Pomalu, ale jistě jsem se ocitl v té nekonečné spirále a vstoupil jsem do bluného kruhu, který se začal nebezpečně roztáčet.
Splín, žal i smutek totiž umí výborně plavat v alkoholu.
Jak se jich navždy zbavit, jak očistit duši, mozek?
Jako každý velkolepý objev, je i zde vyřešení tohoto problému jednoduché.
 Přestat pít, nenaplnit bazén v duši alkoholem.
 Nedat šanci na pořádání Mistrovství světa v plavání  splínu, žalu a smutku.
Jednoduše nechat je na suchu, pak zmizí a duše se uzdraví.
Tato má vědecká práce se nerodila lehce.
Bylo to dlouhodobé bádání podložené velkým množstvím vypitého studijního materiálu sbíraného po hospodách IV. Cenové kategorie, v taneční vinárně U Malotů a v Doupěti v parku Kotva.
Vědět tohle v pěti letech, po vypití jedné velké štamprle zelené kořalky v Horní hospodě u pana Braneckého, mohl se můj život odvíjet zcela jinak a Ďábel mně nemusel dělat jakéhosi osobního tajemníka.  
 
 
Vedení školy udělalo bažantům vstupní přednášku na učebně.
My odcházíme do pivovaru na odbornou praxi.
Je před námi zase jeden dlouhý rok školy a práce.
Po jeho ukončení jeden měsíc prázdnin a jeden měsíc praxe.
Mají to docela dobře vymyšlené.
Měsíc si doma užijte, dělejte si, co chcete, ale pak do práce, zaměstnanci si vyberou dovolenou, vy budete makat místo nich. Úspora lidských zdrojů.
Můžeme se pak těšit na prémii k učňovskému žoldu.
Ten je ve druhém ročníku odstupňován od 120 do 220 Kč.
 Každému podle jeho zásluh. Dobře se učíš a mistr odborného výcviku tě chválí? Tak budeš dostávat žold v maximální výši. Nechce se ti učit a v práci se nechceš snažit? Máš smůlu, dostaneš jen 150 Kčs.
Výše prémie za měsíc práce o prázdninách je různá, podle toho, kam vás výrobní náměstek zařadí. Se žoldem to však může být i 700 Kč a s tolika penězi si člověk ani neví rady.
Přicházíme k bráně pivovaru.
Jak nádherná vůně se line z pivovaru. Hlava se z ní točí. Přistihuji se při pomyšlení, jak moc mi chyběla.
Zdravíme pana vrátného, volá na nás, že nás rád vidí, že jsme mu chyběli.
My asi ani ne.
To spíš ta bedna deputátního piva, kterou jsme jim nechávali.
Jenže to byl oboustranně výhodný obchod.
 Nikdy nás vrátní nekontrolovali, jestli si při odchodu z pivovaru neodnášíme lahváče. Nekontrolovali nás ani po tom, co byl zrušen deputátní příděl piva zaměstnancům pivovaru.
Našel se způsob, aby zavírali své oči, když by viděli, jak jdeme mimo vrátnici s taškou plnou láhvového piva.
Mohli jsme si za pár korun odkoupit pytel splavků ze sladovny.
Splavky se sbíraly při máčení ječmene, bylo to v podstatě lehké, polámané a nekvalitní zrno.
Jak se usušilo, plnily se s ním papírové pytle.
 Splavky se kupovaly se na krmení slepic.
Ale stačilo nabrat do pytle kvalitního ječmene a pak dosypat podřadnými splavky. No kdo by to nekoupil za ty prachy! Jenom vás při tom nesměl načapat mistr sladovny.
Ale i on měl příbuzné a ti si chtěli také levně vykrmit své slepice.
 Byla to dobrá doba, kdyby měli chodit všichni, kteří nic neviděli, k očnímu lékaři… Měla však skončit a všechno se plíživě měnilo, jen lidé byli vynalézavější, aby naplňovali motto komunistů.
 Všechno je všech.
Tak se kradlo, jak dalo a nikdo se tomu nedivil.
Vždyť je to naše, tím pádem i mé, tak si taky něco vezmu.
 Podezřelým byl ten, kdo se neřídil nikde nezveřejněným heslem -,Kdo nekrade, ten okrádá svou rodinu´.
Nás se politika doposud nedotýkala.
 
Vlezli jsme na šatnu.
Byla společná pro učně i zaměstnance.
 Do nosu praštil strašný smrad.
 Jako pracovní obuv byly především gumové holínky, ve kterých se potily nohy. Potily. To je slabé slovo.
Když se do nich dostala i porce všudypřítomné vody, tak v nich čvachtalo.
Po skončení směny se daly sice vysychat, ale kombinace potu a vlhka vytvořila odér, jak v Lošticích, v jejich výrobně tvarůžek, kde jsme byli na exkurzi.
 K tomu navlhlé prošívané kalhoty a kabáty, no byla to síla. Ale stačilo si vypít pár piv a bylo po smradu. Všude vonělo jen zlaté pivečko a pivovar.
Našel jsem svoji skříňku.
 Byla samý prach, dokonce i uvnitř na poličkách.
 Šel jsem pro kýbl, napustil do něj vody, sebral jsem kus hadru a začal si umývat skříň. Uslyšel jsem čísi uštěpačnou poznámku, abych se prý jen neposral.
Neposral jsem se a skříňku si očistil.
 Vysvlékl jsem se, pověsil jsem své čisté oblečení do čisté skříně a navlékl jsem se do zelených prošívaných kalhot, teplého svetru a zapnul jsem si prošívaný kabát. Na nohy jsem si omotal onuce a vklouzl do gumáků.
Připraven k výsadku!
Čekali jsme na mistra Odborného výcviku.
Posbíral si naše Učňovské knížky, do kterých na konci týdne zapsal své hodnocení.
Přivítal nás, popřál mnoho úspěchů ve škole a při praxi.
Pak se po nás podíval a každému řekl, na jaké středisko je přidělený.
Protože nás dobře znal z prvého ročníku, věděl, jak je kdo u jaké práce šikovný a zdatný.
 O mně věděl, že o práci na varně nijak nestojím. Horko jsem nenáviděl, jinak by mi ta práce nevadila.
„Wolfe, ty půjdeš za sklepmistrem, vidím, že jsi se už i oblékl a s tebou třeba… Valda a Kocháň.“
To byl Aleš a Jarek, kluci z našeho pokoje. Oba se s neskrývanou nechutí navlékli do prošíváků a obuli si gumáky.
Mistr ukázal na Nováka a Přecechtěla, naše největší zašíváky.
„Vy se hlaste na sudové stáčírně.“
No jen si to tam běžte kluci užít, je tam dřina, ale zato budete mít svaly jak ze železa! Já tam chodil sám dobrovolně, abych trénoval sílu.
Počkal jsem na Aleše a Jarka.
Když byli oblečení, vypadli jsme ze šatny, bylo nám jedno, kam pošle zbylé kluky, a zamířili jsme ke dveřím ležáckého sklepa. Našli jsme sklepmistra a hlásili se o práci.
„Tak jak je po prázdninách, chce se vám do díla?“
„Ale mohly být delší, doma bylo dobře, co naděláme, už jsme tu zase…“ odpověděl za nás Aleš.
„To je dobře,“ řekl mistr a ukázal na Aleše a mě.
„Běžte do jedničky a dvojky, jsou tam označené stočené sudy, vezměte si hrabla, tak z nich vybrat kvasnice a sudy důkladně vymýt.“
Každý stočený sud byl označen křížkem bílou křídou. Na dně zůstalo něco piva a usazených pivovarských kvasnic, tvořících dohromady hnědou břečku, kterou jsme museli dostat ven, do dřevěných škopků, pak sud důsledně vyrajbovat kartáčem a vymýt.
Každý sud měl malá dvířka, která se po odčerpání otevřela a muselo se vlézt úzkým otvorem dovnitř a svítit si v něm prodlužkou.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička