Hook 26-05-13

Minulou neděli jsem psal slušně a neutrálně. Dal jsem sem pár vět o knajpě Red Hook a Vystřelený oko. A slíbil jsem, že tuhle neděli budu pokračovat, tedy že sem dám další dvě místa, který mne asi ne formují, jelikož už zformován jsem, ale která se mi líbí. Akorát že nakonec, abych to příliš nedevalvoval, napíšu o místu jednom, protože ono stejně mít v záběru tři hospody je na hranici toho, co průměrně zdatnej opilec může kvalitně a neochuzeně stíhat.

Zastavení třetí a poslední – NA PŮL CESTY

Na půl cesty je hospoda v Centrálním parku, což je místo kousek vod Arkád a je to plac, kde je tráva a kytky a kolem jsou stromy a na kraji tohoto je baráček a v něm se točí pivo a celý to má pod palcem Green Doors, což je spolek těch, co se staraj vo týpky, kteří to maj v životě rozdaný kapku složitějc, než jejich okolí a já tam děsně rád chodím, protože jsem venku a pobíhaj tam psi a děti a rodiče popíjej a vobčas tomu svýmu rozjívenýmu smrádkovi utřou nudli a je to prostě fajn a já jen sedím a koukám a občas poslouchám a ukládám si v paměti, protože když chcete psát o tom, co se kolem vás doopravdy děje, tak to u kompu vysedět nejde, protože vysezený věci vám nikdo neuvěří a musíte ven a musíte si dát něco a sednout si a zapálit cigáro a bejt na příjmu a když svítí sluníčko a je teplo a všechno kolem vás je takový barevnější a kontrastnější než obvykle, tak i když ste skoro uprostřed Prahy, máte pocit, že ste někde, kde to zas až tak doprdele špatný není a upijete z kelímku a pohladíte psa, kterej si vás přišel prohlídnout a kouknete na hezkou holku, kterejch tam je moc, a pak se slunce dotkne horizontu a začne dávat toho svýho unavenýho páčka shledáčka a stíny se protáhnou jak línej Mikeš a matky svolaj děti a spočítaj je a tátové dopijou zbytek na dně a všichni se zvednou a vy najednou koukáte, jak se všechno mění, náhle, jak když nějakej idiotskej Harry Potter mávne kouzelnou hůlkou a rodiny s dětma zmizej a v parku se najednou objevěj pankáči s čírama a potrhaným trikem a rozostřeným pohledem na svět a z dodávky, která stojí zboku hospody, vyskáčou pokérovaný týpci a nanosej dovnitř aparát a během deseti minut spustěj skvělou punkovou muziku a duní to a skáče se a funguje to a za výčepem vám kluk s dredama a s úsměvem natočí pivo a vy ho držíte a pohupujete se a fakt je to někdy tak, že mám pocit, že jsem ukrytej za oponou tónů, že jsem v bezpečí, protože mě hlídá něco děsně mocnýho a tu hoďku a půl, co se hraje a skáče, tu hoďku a půl si každej, včetně mne, neuvěřitelně užívá, protože to je devadesát minut, kdy vám všichni můžou políbit prdel a skvělý je, že to není žádná masovka, že nás tam je pár, že někdy to s muzikantama hrajeme půl na půl, ale jim je to jedno, protože tyhle kapely to nedělaj pro nějaký posraný prachy, ale protože je to baví a jedou, i když se před nima potácej tři zrušení týpci, jedou naplno a bez oddechu a mně tohle přijde nádherný, protože dělat si svoje, pro radost a pro to, že mne to baví, nekoukat, kolik lidí mi tleská, ale bejt spokojenej sám se sebou, s tím, co kolem mne je, nervat si do kapes píčoviny jen kvůli tomu, že maj značku, fungovat po svým, jak jen to nejvíc jde, tohle prostě obyčejnej sráč nedá a pak je deset večer a produkce skončí a my jdeme s Márou pěšky z kopce k Hookovi a dopíjíme poslední pivo z kelímku a někdy vedem řeči a někdy jen tak mlčíme, protože někdy, někdy je to prostě tak, že toho se zavřenou tlamou řeknete úplně nejvíc.

Mno, tak tohle je Na půl cesty a my od Hooka tam všechny zdravíme a držíme palec. Nějakej.

Tačvúd s Gekonem mne ráno dostali, protože mi uvařili kafe. Ani jsem neměl sílu jim říct, že ty zrnka měli před zalitím aspoň roztlouct.

Bude chladno, bude všelijak. Ale to neva. Čet jsem, že to k podzimu a přicházející Době ledové VI. patří.

To je vše.