Hook 28-05-13

Dneska datluju Hooka trestuhodně pozdě, ale mně včera volali, že jestli bych nešel na noční natáčení celovečeráku o Mrázkovi, že bych si zahrál mafiánskýho veksláka právě z družiny Mrázka a jmenuje se to nějak jako Kmotr, což sice není příliš inovativní, nicméně je to šumák a začalo se v noci a skončilo v jedenáct dopoledne a točilo se v takovým obskurním motorestu v Kersku a nebyl to ten motorest ze Slavností sněženek, ale jeho se zákonem se potýkající brácha, tedy doupě neřesti hrozný a prostě jsem nestíhal a někdy to tak na člověka po dvou letech přijde, že prostě nedodrží termín a já tam dost času pročekal, neb mezi obrazy jsou děsný pauzy, kdy se přestavuje technika a všechno a neměl jsem sebou komp, protože mimo mne tam bylo dalších asi jedenáct veksláckejch mafiánů, zjevy děsný, vám řeknu, ale já se nebál nic, akorát když se objevil pan Vetchý coby Mrázek, tak jsem tak jako rozčileně polk, ale strach to doopravdy nebyl, přísahám, nicméně komp jsem radši nechal doma, jelikož by mi ho určitě vyčórovali a jak jsem asi v pět ráno viděl, že Hooka ani omylem nestíhám, jelikož se vše pro jistotu točí na dvacátou sedmou dobrou (zlatej klasickej drahej film), tak jsem si vzal papír, a že něco napíšu, akorát jak jsem byl vodříznutej vod netu, tedy vod novinek a vůbec jsem netušil, kde se zas která naše celebrita zesrala na chodníku, tak jsem vymyslel, že napíšu něco neutrálního a vzpomněl jsem si, že Reflex má takovou soutěž, kterou organizuje slečna Markéta Lukášková, tedy že jakýsi Nohavica má píseň, ve které adoruje pana Havla, že ta píseň se jmenuje Pane prezidente, a že by bylo fajn text té písně přepsat a nalepit ji Taťkovi Miuošovi na čelo, což mi není příliš proti mysli, vám řeknu, takže jsem vzal první sloku a refrén, jelikož jsem ten originál text měl a pustil jsem se do toho, zatímco se rozednívalo a narazil jsem na potíž, tedy že ono obvykle číst text písně samotnej je docela vopruz, protože tam nevycházej pořádně slabiky, pořádně se to nerýmuje, většinou máte bez hudby pocit, že je to vo hovně a víte, třeba texty Jima Morrisona z Doors obstojej kdekoliv, i v absolutním tichu, ale kolik nám takovejch Jimů po světě běhá, že, nicméně dal jsem první sloku a refrén a dám vám to sem, abyste viděli, jak je to nebetyčně pitomý a divný:

PANE PREZIDENTE

Pane prezidente, ty zlitej kazateli

píšu ti stížnost, že moje děti z tebe zcepeněly

jde o syna Tondu a mladší dceru Manku

rok se nepohnuli, rok už mají oba na kahánku

Ref:

Vy to ustojíte

vy tohle přece znáte

vy to vydržíte, vy šavli nevyndáte

vy mě dorazíte

vy můj parazite

já nesu kosu k lesu

pro co jiného jsme přeci zvonili

mincema vod forbesu

etc………

Jak sami vidíte, tohle se prostě nedá. Když pominu to, že vůbec netuším, jak u originálu vypadá melodie, takže nevím, jak jsem na tom s přízvukama a dlouhejma a krátkejma slabikama, tak to prostě smyslu nedává. Žádného.

Já ale nerezignuji. Sice se už nezaobírám onou soutěží, přestože jinak Markéta L. z Reflexu píše hodně dobře, je chytrá a třeba její definování mužského typu „Dynamický korporátní idiot“ strohým infem, tedy „že je vždy perfektně upravený a tváří se, že si do puků žehlí i předkožku“ je něco tak dokonalého, že bych to v poho nechal v levelu „geniální“, ale prostě už tu soutěž neberu a když už jsem byl v takovém napúl básnickém rozpoložení a nad Kerskem se rozednívalo víc a víc a kolegové mafiáni se zmačkanejma xichtama byl hustší a hustší, střihnul jsem si báseň svoji, která se dotýká našeho Taťky, ale je po mým, pěkně to odsejpá a jelikož jsem použil přerývavého rýmu, dost jsem si to ulehčil a psalo se to samo:

ČUSPIČUS MIUOŠI

Čuspičus Miuoši,

ty starej virotiku,

cost to zas udělal,

v tom chrámu za rotyku.

Čuspičus Miuoši,

to zase byla darda,

motal ses u stolu,

jak malej zlitej Jarda.

Čuspičus Miuoši,

vožralej samoroste,

tuhle komedii,

si zahrál snad už posté.

Čuspičus Miuoši,

sám sebe teďkonc klamu,

jako jsem neviděl,

žes málem hodil tlamu.

Čuspičus Miuoši,

příště si přepiš noty,

ať si zas nelehneš,

na znak a na klenoty.

Jasně, asi se to zpívat nedá, je to jednoduchý, možná prostinký, možná dětský a možná i infantilní, ale mně se to líbí víc, než převádět nepovedené oslavné drmolení pana Nohavici na něco ještě víc nepovedenějšího.

Já vím, že pan Nohavica má spoustu obdivovatelů, ale nebudu si hrát na to, že mezi ně patřím, i když už napřed tuším, že si to odseru. Akorát že mně je to tak nějak jedno, protože, a to si zapamatujte všichni, bratři a sestry, ono říkat jen a pouze to, co se líbí nejlíp všem, je to to úplně nejšampónovatější, co můžete udělat. Protože pokud občas někoho nenaserete, je to znamení, že je to s váma, s vaším charakterem, s vaším postojem k životu a globálnímu oteplování víc než vachrlatý.

Tačvúd s Gekonem jsou nasraný. Chtěj taky hrát ve filmu. Což o to, asi by to šlo zařídit, ale nemůžou doprdele oba hrát Popelku v tom samým bijáku. To prostě nejde. Bude furt líp a líp, tedy pokud nebude chcát.

Tak, a teď sem dám fotku z natáčení. Je asi osm ráno, mám předposlední cigáro a v zadní kapse dvacet prošlejch bonů. Tyhlety moje neretušovaný fotky maj jednu obrovskou výhodu v tom, že po jejich zveřejnění mi nehrozí jakákoliv žádost o cokoliv, tedy že po jejich zveřejnění mám spoutu času, kterej můžu věnovat osamocené tvorbě. Přijde mi to děsně krásné.

To je vše.