O léčitelích

Nedávno jsem ve zprávách na Nově viděl otřesný případ, kdy malý chlapec zemřel jen proto, že léčitel poradil jeho rodičům, aby mu přestali dávat inzulín.

Tato smutná skutečnost mě vedla k myšlence, že o tom napíšu, kde řeknu, co o podobných případech vím z vlastní zkušenosti.

Především jsem přesvědčen, že rady léčitelů by neměly rušit rozhodnutí lékařů. Měly by jít, jak se říká, bok po boku s odbornou léčbou. Pokud se pacient rozhodne pro pomoc léčitele, měl by jeho rady konzultovat se svým lékařem. Asi někdo namítne, že někteří lékaři v duchu soptí, jenom když slovo „léčitel“ uslyší. I to je pravda. Dnes ale máme možnost přejít k lékaři, se kterým si lépe porozumíme. V socialismu to neexistovalo.

Vrátím se ve vzpomínkách o několik desítek let zpět. Byl jsem svobodný, pracoval v uranových dolech v Dolní Rožínce a žil v Novém Městě na Moravě. Rázem jsem začal pociťovat mimořádnou tělesnou slabost, a projevovalo se to i na psychice. Vždycky jsem byl vysoký, štíhlý, až možná vyzáblý, a jak se říká, svaly skoro nikde nic. Pokud jsem nechtěl pokulhávat za lamači, kteří byli samý sval, stálo mě to hodně námahy. Důlní lékař můj stav komentoval nějak ve smyslu: „Nejste žádný svalovec, tak se s tím musíte smířit.“ Ale to já nechtěl. Někdy v té době jsem si udělal známost s děvčetem, které jsem si potom vzal. I to byl důvod, proč jsem se chtěl dát do pořádku. Od kolegů jsem slýchával, že ve Svratouchu na Chrudimsku žije Jindřich Paseka, který je věhlasný lidový léčitel a diagnostik. Tuto schopnost převzal v koncentračním táboru od nějakého žida. Ale v té době o něm bylo známo, že bere už jen těhotné ženy a různé mimořádně těžké případy. Proto jsem tuto myšlenku zavrhl a zjistil, že kousek od Nového Města severně žije jeho žák pan Tlustoš (křestní si nevzpomínám). Mám dojem, že to bylo v Maršovicích. Chlapi na šachtě mi také řekli, že pan Tlustoš zásadně nebere peníze, ale láhev něčeho tekutého neodmítne, když mu to host dá sám od sebe. Koupil jsem nějakou lepší kořalku a možná vzal i bonboniéru nebo kávu. Některé podrobnosti mi za ty roky unikly. Byl to silnější muž příjemného chování. Mihla se tam někde i jeho žena. Vzal mě do prosklené verandy ve dvoře, kde stála židle. Hned mě udivilo, že se nevyptával, co mi je. Různě mi točil kolem jednotlivých částí těla virgulí, na jejíž tvar si nevzpomínám. Pak mi za zády něco „čaroval“ holýma rukama. Tipuji, že to bylo kousek od pokožky. Najednou jsem začal pociťovat z kůže zad něco jako lehounký vánek, což bylo hodně zvláštní. Po chvíli váhání jsem mu to řekl.

„Správně. Tím vám vytahuji ze zad únavu a následky lumbaga,“ odvětil.

Také mě příjemně šikoval, když mi oznámil, že jsem měl před lety zraněné koleno. Bylo to přesně tak a následkem pádu, ale k lékaři jsem tenkrát nešel, jelikož nebylo nic vidět a bolest jsem cítil jenom lehkou. Potíže se ozvaly až řadu let po úrazu.

Zkusím si vzpomnět, co mi pan Tlustoš předepsal. Míchaný čaj jeho vlastní výroby, čaj z třezalky, pět vlašských ořechů denně, lžíci jedlého oleje, šťávu z vymačkaného syrového bramboru a šumivé kalcium forte. U toho syrového bramboru jsem si to upravil a jedl jsem na lačno míchaný ovocný salát s bramborem. Možná jsem na něco zapomněl, ale s tím už nic neudělám. O Kalcium forte jsem si měl požádat důlního lékaře, ale rovnou mě upozornil, že se velmi těžce shání, ač se vyrábí na Slovensku.

Poděkoval jsem mu a pro jistotu jsem se zeptal, kolik dlužím.

„Nic,“ zněla jeho odpověď.

„Pane Tlustoš,“ říkám, „kousek odsud vidím viset kříž, takže jste věřící. I já věřím, a pokud se bojíte úřadů, tak buďte klidný. Peníze vám nabízím s úplně čistým úmyslem, a chybět mi nebudou. Jako uraňáckému lamačovi mi na nějaké stokoruně nesejde.“

„To chápu, ale vy trochu nerozumíte mně. Já jsem se mistru Pasekovi zavázal slibem, že za tuto činnost nevezmu ani korunu. A v momentě, kdy bych peníze přijal, hned by to věděl. To nikdy nesmím udělat.“

„Chcete říct, že mezi vámi funguje přenos myšlenek?“

„V určitém smyslu ano, ale k tomu vám už víc nepovím.“

Dal jsem mu, co jsem měl v tašce, a bez námitek to s poděkováním přijal. I já mu poděkoval a rozloučili jsme se.

Hned po návratu jsem začal s léčením. Brzy nato byla celostátní pracovní sobota, takže jsem domů nejel. S mamkou a snoubenkou jsem se viděl asi za dva týdny po započatí léčby. Obě se divily, co jsem prováděl, že vypadám tak dobře. Podle toho jsem se i cítil.

Kdysi mi ujel autobus z Dolní Rožínky po noční směně, tak jsem šel na stopa. Vzal mě pěkně oblečený, velmi slušně vypadající muž asi kolem padesátky. Slovo dalo slovo a dověděl jsem se, že je primářem v některé brněnské nemocnici. Její název a oddělení si již nepamatuji. Ptal jsem se ho mimo jiné na mistra Paseku a pana Tlustoše. Pana Tlustoše neznal, ale o mistru Pasekovi se vyjadřoval s úctou, a současně jaksi divně. Jako by pochyboval o jeho praktikách, ale nechtěl to říct naplno.

„Pane primáři, mě opravdu zajímá váš názor na pana Paseku. A věřte mi, že s tím nic zvláštního nesleduji. Chci se hodně zajímavých věcí dovědět, ale současně jsem obyčejný dělník v dolech.“ (Tenkrát se hlavně studovaní lidé často obávali různých pomocníků bezpečnosti.)

„Tak popravdě vám řeknu, že si ho občas necháváme zavézt do nemocnice ke konzultaci u mimořádně těžkých případů.“

„Tím jste mě potěšil,“ odvětil jsem a uznale pokýval hlavou.

Nezabývám se alternativní léčbou. Ale některé přírodní záležitosti s úspěchem používám. Také desítky let využívám i pro zlepšení zdraví sankalpu. Hovořil jsem o tom s mou obvodní lékařkou a diabetologem. Oba mi to schválili.