Smlouva s Ďáblem 30.díl


24. července 2010, autor tonyend,



„Já su Pavel. Bévám v Prostějově.
Tak Pavel. Hanák jak poleno je z Prostějova. Bévám…
„Já se jmenuji Viktor…“
Hlas se jim třepe rozčilením.
„Já se jmenuji Wolf. Tonda. Když budete něco potřebovat, můžete za mnou přijít. Rozumíte, co myslím tím „potřebovat“? To znamená, kdyby se do vás bažantů někdo z mazáků příliš navážel!“
Oddechli si úlevou.
Rozprchli se do svých pokojů jak vrabčáci.
Stoupal jsem nahoru po schodech do dvojky.
 No jó, tak někdo z mazáků bažanty vylekal, tak proto se bojí.
Proto to „Pane mazák!“
Otevřel jsem dveře naší světnice a uviděl jsem vysvlékat se kluky.
„Kdo vyhrál kulečník? A nevíte náhodou, kdo z kluků dal „školení“ bažantům, jsou nějak v pozoru…“
„Jako obvykle místní, jsou lepší, nám to moc nejde, oni tam dají i dvacítky a my jsme rádi, když uděláme nějakou desítku a nevyhodíme červenou na zem… Hrajeme o malé štamprle rumu. A někdo si vyšlápl na bažanty? Tak my to nebyli a jako ty jim dáme pokoj.“
„ Ajfel nevíš co je na večeři?“ zeptal se mě Aleš.
„Bída, dělnický uherák s chlebem a čaj!“
„To si děláš prdel, fakt jen gothaj?“
„ Nekecám. Zítra zeleninové rizoto se salátem.“
Jenže po pivu člověku vyhládne.
Na večeři jsme šli všichni. Hlad je hlad. Dělnický uherák proto všem chutná.
Po večeři jsme hráli na světnici „Prší“.
Karty mě vůbec nebavily.
Myšlenkami jsem bloudil po vizovickém zámeckém parku a dělal furt chyby. Kluci na mě hleděli, co blbnu.
„ Toncku, co je to s tebou, hraješ to jak ponocný, buď hrej, nebo se na to vyser!“
Hodil jsem své karty na stůl.
"Nehraju!"
Vzal jsem si ručník, zubní kartáček, pastu a šel jsem do koupelny.
Drhl jsem si zuby a plival pěnu z pusy do umývadla. Umyl jsem se a utřel.
Rukou jsem si přejel tváře. Drobné strniště píchalo. Že já vůl se začal holit! Mohl jsem mít od té protivné procedury klid. Nemohl jsem se dočkat vousů a knírku.
To mám za to.
Vrátil jsem se na pokoj, uklidil si věci do stolku, ručník pověsil na madlo. Posadil jsem se na postel, vyzul si ponožky a dal je do pantoflí.
„A co ty tvé vodní lyže, ty si je nemeješ?“ řekl Jarek.
 Honza s Alešem se smáli.
Byla to narážka na mé nohy, protože jsem je měl velké, měl jsem ze všech kluků největší velikost bot.
„Někomu smrdí i sedmičky, já mám jedenáctky a mám kliku, nejsou cítit ani z těch pojebaných gumáků. Hleďte si svých. Dobrou noc…“
Lehl jsem do postele a otočil se pod přikrývkou na bok.
Slyšel jsem, jak se o mně baví. Že jsem od příjezdu nějaký divný.
 
Ještě před zazněním zvonku, ohlašující „Budíček“ jsem musel vstát a jít se napít.
Žízeň. Ale jaká! 
Nejblíže byla koupelna, tak jsem šel do ní, abych se napil.
Otočil jsem kohoutkem studené vody a nechal ji odtéct, aby byla co nejstudenější. Tekla mi do pokrčené dlaně, příjemně chladila, sklonil jsem se a lačně pil vodu protékající mou dlaní do umývadla. Když už jsem tady, tak jsem se umyl.
Podíval jsem se na sebe. Zatřepal jsem hlavou, dlouhé kadeře se zavlnily. Dnes večer si dám sprchu a vlasy si umyji.
Nechtěně jsem při návratu bouchnul dveřmi.
„Co se děje…“ ozval se Honza rozespale, „ To už je tolik hodin, že vstáváš?“
„Promiň, zašeptal jsem, "Mám mokré ruce, dveře mi ulétly. Ještě můžeš spát.“
„Když jsi mě probudil, tak asi těžko…Ach jo…“
Utřel jsem se do ručníku a oblékl se. Posadil jsem se na židli u stolu a přemýšlel.
Co bude dál, co bude, až za mnou bude druhý ročník.
Vzpomněl jsem si na slova třídního.
„Když se budeš učit dál stejně dobře, tak tě doporučíme na Střední školu, uděláš jen rozdílovou zkoušku. Uděláš maturitu a máš před sebou Vysokou školu v Praze. Ty na to máš, tak se snaž a měli byste omezit chlastání. Nebo se z vás stanou notorici s výučním listem!
 Už na to poukazují někteří lidé ve městě.“
 No a co, že si dáme pár piv?
V pivovaru pije kde kdo a notorik není, co to vůbec je…
Notorik? Znělo mi to zrovna tak, jako třeba Advokát.
Jenom jestli nekecal, kdoví, jak je to s tou Střední školou doopravdy. 
Hlavou mi prolétla slova Eriky.
„ Opilci se mi hnusí!“
 Kouřit jsem zkusil přestat. Celkem to jde, musím to vydržet nejméně měsíc.
To prý příjde krize.
Když si ani pak nezapálím, můžu mít vyhráno. Ale taky nemusím, stačí si zapálit jednu startku a snaha bude v prdeli.
Počítal jsem zpátky dny, kdy jsem bez cigarety. Nic moc, jen dvanáct. Ale kouř z cigaret mi fakt začal smrdět, tak to má Erika asi pravdu.
 Zavřel jsem oči a vybavil se mi děda ve Vidlákově.
Jak sedí v té své špeluňce za stolem, šůlá a šůlá si  cigarety z tabáku Taras Bulba smíchaného s Novou směsí. Kouří celý život a nikomu to nevadí, stejně tak, že pije doma tu svou zednickou Bílou lihovinu a v hospodě pivo s borovičkou.
 A mně bude kdosi vykládat, že mám omezit chlastání!
Jaké chlastání? Těch pár piv neuškodí!
Zvonek oznamuje budíček.
Vstávat, budoucí notorici s výučním listem!
Vstávat, budíček. Umýt se, ustlat, obléknout a čekat na snídani.
Už aby bylo po snídani, už abych byl převlečený a ve sklepě.
Dostal jsem chuť na pivo hned ráno a těšil se, jak si naplníme korbel studeným pivečkem, hezky je odrazíme v horké vodě, jak sfouknu bílou čepici a napiji se té naší zlaté dobroty v přítmí kumbálu. Dneska si dám krajíc chleba s tvarůžky, aby do mě pivo dobře teklo. Měl jsem chuť si vypít.
Je po snídani.
Shromažďujeme se před vraty, jak stádo.
Kdo kouří, tak si zapálil a dým se vznáší nad hlavami.
Jsme všichni, tak jdeme na další den praxe do pivovaru.
Tak začíná každý den na intru. Po snídani venku kuřácká a po ní do práce, když je školní týden, tak do lavic.
 
 
Na šatně je puchna ještě větší, než byla včera.
K pracovním botám zaměstnanců přibyly na skříních ještě ty naše.
Někdo jde a otvírá na oknech horní ventilačky.
Alespoň trocha čerstvého vzduchu proudí šatnou.
Vysvléknu se a jdu na sušárku pro svůj prošívaný oblek. Za mnou všichni, kdo nejsou oblečeni do zelených montérek.
 Montérky byly vhodné jen na varnu a sladovnu.
Černé gumové holínky jsou vhodné všude. V pivovaře je všude vlhko a mokro. Všude hodně vody a piva.
Oblečen do suchého, nijak nevoňavého prošívaného kompletu, jsem šel do sklepa. Nečekal jsem ani na kluky. Však ví, kam mají jít.
 Poháněla mě žízeň a chuť napít se piva. Rychle do sklepa!
Sklepáci byli v nejlepším.
Na ramenou nesli tlusté gumové hadice a roztahovali je po délce ztmavlých chodeb. Položili je na mokrou slizkou podlahu. Pak je spojili a šli jak s dlouhým gumovým hadem k sudům, nebo ocelovým tankům, ve kterých bylo přefiltrované uzrálé pivo, určené pro sudovou stáčírnu. Koncovku hadice přišroubovali k ventilu, otočili pákou a pivo proudilo hadicí do přípojky skleněného potrubí, až na sudovou stáčírnu. Tam se plnily sudy pivem a odkulovaly bokem, připraveny k expedici.
Kdo obsluhoval stáčecí plnící jehlu, ten se za šichtu pořádně nadřel.
Stáčeč si nakulil sud, jednou rukou nasadil jehlu, naplnil sud pivem, vytáhl nahoru jehlu a rychle položil na díru dřevěný čep.
V druhé ruce má kladivo, místo železného tlučka je toto gumové. Bác!
Napoprvé je čep zaražený do sudu. Odkopne plný sud a bere další.
Když se mu nepodaří čep jednou ranou vrazit do sudu, tak pivo ze sudu vylétne pomalu až ke stropu a pořádně jej ochvístne.
Podíval jsem se do kumbálu.
Korbel s pivem byl do poloviny plný. Vzal jsem jej, přiložil si ho k ústům, zavřel jsem oči a dychtivě pil.
Vypil jsem všechno. Páni, to je dobrota!
Utřel jsem si pusu od pěny a zamířil jsem s korbelem na stáčírnu pro pivo.
Sklepáci mě uviděli a volali, ať jsem hned zpátky. Nezdržoval jsem se. Nechal jsem si načepovat desítkou plný korbel a šel zpět. Položil jsem korbel v kumbále na podlahu a hledal nůž, abych si ukrojil krajíc chleba. Nic nikdy není na jednom místě, bordeláři! Nůž ležel pod novinami.
Chleba v plátěném pytlíku nebyl čerstvý, ale s pivními tvarůžkami náramně chutnal. Otevřel jsem sklenici od okurek, ve které byly tvarůžky. Praštil mě do nosu tak typický zápach rozleželých tvarůžků naložených v pivě.
Polévkovou lžící jsem si nabral  obsah sklenice a roztíral jej po střídce. Sedl jsem si na štěně a jedl. Dobrota. Tak ještě jeden krajíc. Je to lepší, než snídaně ve školní jídelně. Po dvou rohlících, kousku másla a sýru, bych takovou chuť na pivo nikdy nedostal.
Objevil se Jarek s Alešem.
„Kurva to je smrad! Jak to můžeš vzít do huby, fuj…“
„Neboj se, nebudu se s tebou líbat! Běž do džberu nabrat horkou vodu, dáme si odrazit pivo, páni, to je krásná žízeň… To se bude pít!“
„Ale napřed hoši do díla! Pak si dejte. Podívejte se kolik je hodin, chodíte čím dál později! „ zahromoval sklepmistr ve dveřích. Kde se vzal, tu se vzal.
„Já tu byl první!“ hájil jsem se.
„To jsem viděl. První…A korbýlek byl hned prázdný, že ano? 
Tobě ta tvá klapka dobře bere… Tak bacha, aby nebyl malér, průser, však víte. Zítra budeme mít posilu.
Představte si, bude s námi dělat jedna brigádnice.
Nevím, jak tu bude dlouho, měla jít původně na sladovnu, možná si ji tam vezmou, uvidíme. Flašková stáčírna je obsazená, tak ji dali k nám. Říkám to chlapům i vám kluci, tak abyste se chovali slušně a nebyl no, ten malér.“
Rychle jsme se napili a šli jsme vykonat dílo. Jarek proseděl směnu u křemelináče, já s Alešem jsme stáčeli a pak rajbovali sudy.
Po tvarůžkách byla žízeň náramná.
Udělali jsme sud, vylezl jsem z něj a šel se napít. Tak jsem pokračoval až do oběda. Vypít si ve sklepě má jednu výhodu.
Je v něm zima, opilost se kdesi zpomalí.
Jenže jak člověk vyleze ze dveří sklepa, tak je to, jak když dostane přes hubu. V tu ránu má draka jak vidle.
Chtěl jsem jít s Alešem na oběd.
Otevřel jsem dveře sklepa na dvůr, nadechl se čerstvého vzduchu, ale sotva jsem se podíval na modrou oblohu, na podzimní sluníčko, za posledními vlaštovkami, dostal jsem přes hubu. Hlava se mi zatočila.
„Doprdele Toncku, já tě na jídelnu nepotáhnu, pojď, zavedu tě na šatnu, musíš se trochu vyspat…“
Doplantal jsem se na šatnu a lehl si na dřevěnou lavici u stolu. Probudil jsem se, když byli všichni pryč.
Spal jsem do 15 hodin. Spal bych asi dál, ale probudila mě šílená, ukrutná žízeň a záda mě bolela z té tvrdé pryčny.
V hubě jsem měl jak v polepšovně.
Dneska jsem to s pitím přepískl. Mohl jsem si zajít na stáčírnu a dát si tam trochu piva, ale nechtěl jsem draka přikrmit, myslel jsem na to, přijít na internát v pořádku. Rozhlédl jsem se po šatně.
Jsem zachráněný. Na jedné skříňce stála plná láhev Hanácké kyselky. Otevřel jsem si ji a vypil až do dna. Postavil jsem ji prázdnou zpět, však ji zítra koupím v kantýně a vrátím. 
Žízeň jsem zahnal a pocítil jsem chlad na těle. Bodejť ne.
Ležet tři hodiny v mokrých prošívákách na pryčně, jak to prase ve vantrokách. Rychle jsem se vysvlékl, obul se a zamířil jsem k umývárce. Vyzul jsem si přede dveřmi boty, postavil k nim židli, hodil přes ni svůj ručník a šel jsem si dát sprchu.
Dlaždice studily do chodidel. Pustil jsem si příjemnou teplou vodu, postavil se pod plechovou růžici sprchy a stál pod stříkající vodou. Zahřál jsem se, cítil jsem se však jak rozlámaný.
Podruhé se to nesmí opakovat.
Strčil jsem pod proudy vody hlavu.
Rukou jsem zašmátral nahoře na zídce. Oddělovala sprchy od sebe. Našel jsem na ní čísi mýdlo. Sláva, umyji si háro.
Namydlil jsem si vlasy a nechal jsem pěnu z mýdla působit. Bylo to nejobyčejnější mýdlo, o něco lepší ne to s Jelenem, co je na praní prádla.
Vzpomněl jsem si na sprchu u Jarmily, na její voňavé mýdlo značky Fa. Teď si mydlím hlavu s takovým nějakým sajrajtem.
Několikrát jsem si musel vlasy propláchnout, pomáhal jsem si prsty, třepal jsem hlavou jak nemocný osel, jen abych se zbavil vody. Pak byly vlasy konečně zbavené mýdla, nedrhly mezi prsty a byly hebké.
 Tak to je hlava z venku, kdyby to tak šlo, propláchnout si ji taky zevnitř. Několikrát jsem si proto dal na střídačku teplou a studenou sprchu. Konečně jsem se cítil jakž takž fit. Vylezl jsem ven ze sprchy a připadal jsem si, jak vytažená ryba na břehu. Spíš, jak leklá ryba.
 Utíral jsem se do ručníku s tímto pocitem. Měl jsem v sobě neklid.
Přistihl jsem se, že si ani moc dobře nepamatuji, jak jsem se dostal na šatnu. Poprvé jsem měl takové velké okno.
Dostavil se pocit viny. Proto ten vnitřní neklid. Nevyvedl jsem něco v tom draku? Asi ne. Asi…
Pociťoval jsem vnitřní neklid a napětí.
Nebyl jsem si jistý s tím, jestli jsem třeba někomu neřekl něco pitomého.
Být pěkně opilý je fajn, dokud si člověk všechno pamatuje.
Důkladně jsem si vytřel vlasy. Škoda, že tu není fén. Opatrně jsem našlapoval na mokré dlaždičky, abych sebou neplácl do pomalu odtékající louže vody. Shromažďovala se u odpadního kanálku. Nejspíše byla ucpána mřížka vajgly a vlasy. Hlavně nechytnout nějakou plíseň na nohy.
Byl jsem naboso, bez přezutí do sprchy. Sedl jsem si na židli a utíral jsem si mokré nohy. Tak, jsem suchý, šup do bot a můžu se jít obléknout a jít na internát. Ještě rozčesat pořádně vlasy, učesat pěšinku a načesat vlasy dozadu za uši. Tam se můžou vlnit, jak chtějí, až na krk. Prý mi to sluší. Stejně se nechám zase ostříhat nakrátko, je to tak lepší. Když ne lepší, tak určitě praktičtější.
Odcházím ze šatny. Otočím vypínačem na zdi, taky už jej mohli vyměnit za modernější. Tady tento byl porcelánový knoflík z první republiky. Je zhasnuto, můžu jít, jako by se nic nestalo na internát.
 Mávnu vrátnému na pozdrav. Vychází ven z vrátnice. Alespoň si protáhne tělo.
„Co tak dneska pozdě?“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička