Smlouva s Ďáblem 31.díl


25. července 2010, autor tonyend,



„Vše pro zdárné splnění plánu, tak jsem dělal přesčas!“
Kroutí hlavou, hochu to ti nevěřím.
 Nevěř! Stejně, jsem ti lhal.
Kdybych řekl, že jsem byl na šrot, tak by se jen zasmál.
 
Přicházím k internátu.
Bažíci se rychle učí. Stojí na rohu budovy a kouří. Někteří z opatrnosti schovávají cigaretu do sevřené dlaně, aby nikdo neviděl cigaretu v jejich ruce. My jsme před rokem stáli v pozoru a mazáci plenili naše stolky.
„Hej ty, ty, co schováváš tu cigaretu v dlani! Chceš se ty vole popálit? Když se bojíš tak nekuř, nebo zalez do křoví, když chceš být chlap, tak se postav a kuř jako ostatní, jasný?“
Asi mi chtěl něco odpovědět, ale to už jsem stál za vraty a zvonil na školníka. Otevřela manželka.
„Dobrý den paní Kopečková, jdu se…“
Nenechala mě ani domluvit. Věděla, co bych tak rád. Dopis. A dopis ne ledajaký. Dopis od mé milované Eriky.
„Tak bohužel, v poště jsem pro tebe dnes nic nenašla.
Wolf se jmenuješ, že, to se dobře pamatuje… Zastav se zase zítra. A co jsi tak smutný, však „Ona“ ti jistě napíše…“
Zavřela dveře.
Pro dnešek se zavřela má naděje, že si přečtu dopis od Eriky.
Nasraný jsem se šel přezout do šaten.
Nahoru na pokoj šlo jen mé tělo, tělo bez duše.
Jen jeho pantofle klepaly po chodbě a nahoru do schodů klap, klap.
Tělo si otevřelo dveře a lehlo si oblečené na postel. Neřeklo přítomným klukům ani čáo, ahoj, jako jindy.
Kdyby se tělo dívalo na kluky, mohlo uvidět, že si významně ťukají na čelo.
Tělo bylo ale bez duše až do večeře.
Kluci si šuškali, co se s tím volem Tonckem děje. A jak se dneska ukázkově ožral.
Ještě, že přišel na internát včas. Ale kdo jej v poledne po dvanácté hodině neviděl, nic by na něm nepoznal.
Tonda, že by přišel na internát opilý? To se vám něco muselo zdát!
Trénink se vyplácí.
Ve sportu, ve všem. I v chlastu.
 
Ale co blbne duše? Kam to utíká? Kdo, jí co udělal?
Tělo odpočívalo na posteli a jeho duše jednoduše na ten čas vyšla do světa. Bylo jí tam samotné smutno, tak se raději vrátila. Co by bylo tělo bez duše? Co ale s takovým tělem, kterému duše ochuraví?
„Vstávej, Tondo, no tak prober se, je čas jít na večeři!“
Stál nade mnou Aleš a zatřásl se mnou.
Posadil jsem se na postel. Rozhlédl jsem se kolem. Jsem na pokoji. Kruci jak jsem se sem dostal?
Jarek s Honzíkem stáli mezi dveřmi.
„No tak už pojďte kluci, máme hlad.“
Hlad. To je ono. Také pociťuji hlad. Vždyť jsem neobědval. Vstal jsem a hledal své pantofle.
„Kopl sis je pod postel!“
„Díky. Hned se obuju a můžeme jít.“
Slezu z postele a obouvám se. Kluci mě sledují.
Proč?
Odcházíme do jídelny.
Mám hlad a těším se na teplé rizoto. Nejvíc ale na čalamádu. Ta mě spraví báchory. Rizoto bez masa nikomu nejede. Já snědl celou porci a pustil jsem se do misky s čalamádou. Je ostrá a příjemně kyselá. Snědl jsem čalamádu s chutí. Plnou misku a jdu si ještě přidat. Je jak živá voda.
Zvedáme se s kluky, dáváme židle na stůl. Služba z bažantů jídelnu po večeři uklidí. Odneseme tácky a skládáme prázdné talíře a misky na sebe, použité příbory do přepravky. Aby je mohla paní v kuchyni umýt.
Konev od mléka se naplnila rizotem.
Zbytky z kuchyně vozí školník komusi pro čuníka. Pak dostane výslužku ze zabíjačky. Dobrý kšeft. Zbytků je každý den dost. Mohl by nám taky dát třeba jitrničku. Bez nás by čuníka dotyčný nevykrmil tak rychle.
Jdeme na pokoj a tady se kluci bez obalu začnou ptát.
„Můžeš říct, co ti je? Vypadáš totiž dost divně. Nebo se spíš začínáš divně chovat. A z toho, že nekouříš, z toho to určitě nebude. Tak co tě žere a sere?“
Mlčím a nevím jak odpovědět. Nebudu si nic vymýšlet a lhát.
„Vy volové, já jsem tak strašně zamilovaný, ani si to nedovedete představit, co to je!   Ona mi měla poslat dopis a pořád nic… Tak mě to vzalo, že pomalu nevím, čí jsem! Nejraději bych se šel zase ožrat.“
Kluci se na sebe podívali udiveně. Nevypadali, že bych je tou odpovědí uklidnil. Nikdo z nich zamilovaný ještě nebyl.
Třeba nám fakt nekecá.
Jsem nějaký unavený. Vysvléknu se a jdu se umýt. Za sebou zase slyším, že si mám umýt i ploutve. Opláchnu si tvář a umyju nohy. Utřu se do ručníku a dívám se na sebe do zrcadla.
 V mých očích je cosi neznámého. Divně se na sebe dívám. Zuby si nečistím. Na co? Zítra je taky den.
Nějak o sebe nedbám.
Pověsím si ručník na madlo nočního stolku, pantofle zasunu pod postel a klukům popřeji dobrou.
Takto mě neznají.
 Přemýšlí nad tím, jestli se mají vůbec zamilovat, když to s jedním tak zacvičí. Stojí to za to?
Ležím pod přikrývkou a přemýšlím nad sebou.
Tuším, že je něco špatně. Ale co?
Jak to, že jsem si nepamatoval, jak jsem se dostal na šatnu?
Jak to, že jsem nevěděl, jak jsem přišel na pokoj?
Proč mám pořád větší chuť na pivo?
Proč mám ale vůbec takovou žízeň?
Koho se na to zeptat?
Nikdo zkušený tu není a kdo ví, kdy se uvidím s Čertem, ten se vyzná v tlačenici. I když pracuje na patologii.
Ještě, že byla ta čalamáda. Kyselé mi udělalo moc dobře.
Usínám plný neklidu a hlavou se mi honí ve snech děsné kraviny.
Říkám si, že to všechno bude asi nejspíš tím, že jsem dneska dlouho střízlivěl. Jo. To bude tím.
Tak budu muset pít o něco míň a uvidím, jestli to bude tak, jako dříve.
 
Ve 22 hodin je na internátu všude tma.
Spí bažanti, spí spokojení. Nikdo z nich nedostal přes držku.
Žádný z nich nemusel předvádět artistický výkon „sestup“ z prvního patra po ocelovém lanku hromosvodu na zem. Bažanty nikdo neokrádá, neponižuje.
Spí mazáci. Někteří unavení z práce, jiní unaveni z hospody.
Jen v kanceláři vychovatele svítí noční lampička na stole. Vedle budíčku natočeného na 5 hodin ráno.
Spí ale i vychovatelka Marie, která má noční službu. Proč by taky nespala?
Budíček jí zazvoní v 5 hodin a ona vstane ze sedačky, bude celá rozlámaná a bude si říkat „Ach jo, ty noční, ty dají zabrat…“
 Do deníku služeb napíše „Bez závad.“
Spí i Kopečkovi.
Spí i pan ředitel, kterého tak málokdy vidíme.
Proto má přezdívku “Pan Neviditelný.“ Spí nahoře ve třetím poschodí. Ten tvrdě spal, i když se „něco“ na internátu dělo. Má ale recht.
Není nad to o ničem nevědět a dobře se vyspat.
Vrata internátu jsou zamčena na dva západy velkým klíčem, který má školník Kopeček.
Internát spí.
Proč také ne. Vždyť se dnes nic zvláštního neudálo.
Jen pár učňů se pěkně opilo.
 
 
  
Spal jsem až do drnčení zvonku na chodbě oznamujícího, že je budíček.
Probudil nás všechny. Leželi jsme v postelích, zívali jsme  a říkali jsme si, že ještě chvíli, ještě chvíli. Nějak se nám nechtělo vstávat.
Stejně jsme museli a následoval kolotoč, jako každý den. Na záchod, umýt, ustlat, obléknout, posnídat. Jedni do lavic, druzí do praxe.
 
Přišel jsem na šatnu a uviděl jsem své prošíváky, jak se válejí po zemi. Já idiot je včera nedal na sušárnu! Dnešní šichtu budu muset vydržet v promáčených hadrech. Do prdele, v tom bude ale kosa.
Jdu znechucen do sklepa.
Sklep má typickou vůni. Takovou nakyslou.
Varna voní sladem, mlátem a chmelem. Varna je nasládlá.
Vůně sklepa se mi líbí. Praští přes nos hned po otevření dveří.
Sklepáci, jako každý den, roztahují gumové hadice po podlaze. Sklepmistr prochází sklepem, svým královstvím. Obchází obří sudy a tanky s notýskem, tužkou a bílou křídou. Zapisuje si hodnoty zrání piva, určí, které z nich a kdy se budou stáčet. Pivo ve sklepě zraje třicet a více dnů, podle stupňovitosti. Leží v sudech, tancích a pomalu zraje. Proto se také sklepu říká ležácký. Prázdné označí bílou křídou. Nakreslí na ně bílý kříž. Ty se pak musí důsledně vyčistit a umýt.
A tak je tomu den co den. Volá, abych počkal na ostatní v kumbále.
Kumbál. To je ale slovo!
Co všechno je v těch šesti písmenech skryto.
Kdyby uměl mluvit, co ten už všechno viděl a zažil.
Scházíme se v kumbále, malé místnosti, která je vybavena jen tím nejnutnějším.
Korbelem, ze kterého pijeme pivo, který má obsah dvou litrů, džberem na teplou vodu, ve kterém se ohřeje korbel, rozviklaným stolem a sedmi pivními soudky, štěňaty, sloužícími jako židle.
Když člověk sedává na pivním soudku dny, týdny, měsíce, roky, přiroste mu k srdci tak, že začne jeho žilami proudit nejen krev, ale i pivo.
Některému pak naroste z břicha malý sud.
Vzadu, ve výklenku, stojí třílitrová láhev od okurků.
Okurky sklepáci snědli již dávno. S první psí pečínkou Haf haf. Sklenice mohla být vyhozena, rozbita v popelnici na střepy. Ale slouží dál. Spojila svůj osud s pivem.
A pravými Olomouckými tvarůžky. Jsou nadrobno nakrájeny, mírně posoleny a pokmínovány, vloženy do sklenice a zality pivem. Topí se v pivu a jako každá mrtvola smrdí, ale tato se dá jíst s chlebem, sice zapáchá, ale náramně chutná a pivo do člověka teče, jak voda do kanálu.
Jsou zde věci nepodstatné pro pití piva, jen pro technologickou čistotu sklepa. Rýžové kartáče, škrabky na šlem, pozinkované kýble a desinfekční prostředky.
Seděl jsem na štěněti a takto viděl náš kumbál.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli znali dávní Féničané taky tvarůžky, třeba fénické, jestli si je také dávali do nějaké nádoby z pálené hlíny a utopili je svým pivem. Tak je pivo staré, vaří se a pije od pradávných dob.
Přichází kluci a sklepáci.
Sedíme a korbel dostal zelenou.
Putuje z ruky do ruky, od úst k ústům. Sklepák mi jej podává, abych si přihnul, dokud v něm něco je. Kdo korbel dopije, ten pak jde na stáčírnu pro čerstvé pivo.
Něco v mé hlavě mně ale říká „Nepij!“, ale je to přehlušeno chutí napít se.
Dopil jsem zbytek piva a chtěl jsem odejít pro nové.
To prý počká, máme sedět, za chvíli příjde sklepmistr a bude asi porada.
Vzadu bouchly dveře od sklepa.
 
Někdo k nám přicházel. Vlastně dva.
Sklepmistr a vedle něj šla nějaká holka s šátkem na hlavě.
„Chlapi, tak toto je naše nová síla, nevím, jak dlouho tu s námi bude, všechno jí ukažte, kde co máme a tak. A chovejte se slušně, je to žena… Seznamte se a pak do díla!“
Podíval se na mne. Prstem mi zahrozil, ty ty ty!
„Hergot Wolfe, včera jsi to přehnal, dávej si větší pozor… Já zaslechl nějaké řeči, nechce se mi o tom vůbec mluvit, ale vy to kluci nevidíte, ale bohužel, časy se zase začínají jaksi měnit, tak bacha, bacha…
Mohlo by se to jednou dotknout i vás, jasný?“
Domluvil a to kázání bylo určeno sice jen mně, ale slyšeli je všichni.
Moudro pro mne.
Pij si, ale s mírou.
Ta holka stála před kumbálem a bylo na ní vidět, že se jí dovnitř nechtělo.
Měla na sobě stejné prošívané kalhoty a kabát jako my všichni, jenže ještě čisté. Na hlavě šátek s červenými květy, kterým zakrývala své vlasy. Na nohou měla taky černé gumové holínky.
Dívala se po nás a my po ní.
Kdyby měla přes kabát kabelu s červeným křížem a byla obuta do ruských bot válenek, vypadala by jako ruská ošetřovatelka Máša někde u zasněženého Stalingradu. Ale tady byla připravena k ošetřování vyprázdněných sudů od piva.
„Jmenuji se Naďa, je mi dvacet dva roků a mám tady pracovat, přihlásila jsem se na sladovnu, ale prozatím mám být tady…“
Vstali jsme a po jednom jsme se jmény představili. Někdo jí nabídl místo na štěněti.
Posadila se a rozhlížela se kolem sebe.
Jedna holka a sedm chlapů.
Někdo mě vyzval, ať nestojím a jdu pro pivo.
Dvakrát mně to nikdo nemusel říkat.
Pak se zeptal  Nadi.
„Naďo, piješ pivo?“
„No…já spíš víno…Někdy.“
„My tady ale pijeme pivo, víno nemáme, tak když budeš mít žízeň, tak tady v tom korbelu bude stát pivo, můžeš se, kdy chceš napít.“
Když jsem odcházel s korbelem pro čerstvé pivo a míjel ji, podíval jsem se do jejích očí.
Páni, vždyť ona má ty čuráčí oči! Jako Jarmila. To je věc.
Běhen chvilky jsem byl zpátky.
Voda ve džberu byla připravena, jen korbel ponořit do horké vody a nechat pivo odrazit. Jeden ze sklepáků korbel po chvilce vyndal, nechal okapat vodu a nabídl Nadi, aby se napila.
Byl na ni celkem těžký, přidržovala si jej u hrdla oběma rukama a trochu se napila. Usmála se.
 „Je to docela dobré!“
Sklepák vzal korbel, napil se a pak my všichni.
Objevil se mistr.
„No tak vážení, já myslím, že jste se už seznámili, tak můžeme schůzi rozpustit a dáme se do díla!
A tady Wolf s Vajdou si vezmou na starost slečnu Naďu a předvedou jí, co bude její náplní práce, ostatní rozchod. Jo Karle, skoč na údržbu, zasekává se tam jeden ventil na směšovači, musí ho vyměnit.“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička