Nehoupej srdcem mým
Ať jej nezlomíš
Krev tepe jím
Víš
Pro Tebe tepe
Pro lásku ničivou
Pro radost léčivou
Pro Tebe
Nehoupej srdcem mým
Je křehké a bolavé
Chvěje se
Jak ptáče raněné
Jak srna v oku
Na každém kroku
Volá Tebe
Opravdu "křehká" a teskná básnička. Chápu, že je opuštěná a srdce ji za ním bolí. Ale tu "radost léčivou" nějak nevím, proč.
Evi, i v sebevětší bolesti probleskne paprsek naděje a potěší... Naše "srdce" vydrží leccos a nevzdává téměř nic... A pokud je naděje (a o té ty verše jsou), je i kousíček radosti někde v koutku raněného srdíčka
Aha, v koutku duše (nebo srdce) máme naději, radost, vše.
Přesně - bez ní se prostě nedá žít
Radost léčí a může to být i radost z toho, že dáváme, nejenom že přijímáme