Nenápadný půvab maloměsta


20. června 2013, autor Eva,



Když jsem poprvé přijela do Sedlčan na návštěvu manželových rodičů, překvapily mě dvě věci. První bylo, že v česnečce, kterou uvařil tchán, plavaly velké kusy masa a rozpuštěný nastrouhaný ementál. Byla jsem zvyklá jen na takovou omaštěnou čurifindu z domova, ve které se kromě česneku sem tam objevily brambory. Druhé bylo, že zde nejezdí žádná městská hromadná doprava. Manžel po obědě prohlásil, že se půjdeme vykoupat na zdejší koupaliště.
„A pojedeme autobusem nebo trolejbusem?“ naivně jsem se dotázala.
„Půjdeme dvacet minut pěšky,“ zněla lakonická odpověď.
Později jsem zjistila, že během dvaceti minut dojdete všude, že během této doby de facto projdete celé město, od hřbitova na jednom konci k autobusovému nádraží na druhém konci.
Pocházím z Hradce Králové. A potkat v tom mumraji kámošku či někoho známého bylo důvodem zajít na pivo či na kafe a pokecat. Kdybych toto praktikovala v našem městečku, tak bych z té hospody pomalu nevylezla, protože každý druhý, koho zde potkávám, je známý.
Také jsem si rychle odvykla říkat něco ve smyslu „Jo, ty myslíš toho magora“, protože s 99% jistotou onen „magor“ je nějakým způsobem příbuzný nebo známý člověka, s kterým právě hovoříte.
Všichni se tu dobře znají a všechno o sobě vědí. Ví se, kteří lidé jsou náplava a dívají se na ně trochu s despektem. Pokud si ovšem „náplava“, jako já, vezme „domorodce“, posuzují ji mnohem přívětivěji.
Je veřejným tajemstvím, kdo je čí milenka a že skutečným tatínkem Matýska, Honzíka či Kuby je ten či onen. Zásadně se to ale neříká těm „postiženým“. A když Matýsek, Honzík či Kuba povyrostou, tak se lidé baví a šuškají si: „Koukněte, celej Slepička, ten ho nezapře.“
Někdy to dojde tak daleko, že dětem říkají po jejich pravých otcích, takže např. Jirkovi Stehlíkovi se přezdívá malej Čížek. A vidíte, jaké má Adélka Kafková tmavý kudrny? Celej Honza Vrabec! A zasvěcený občan ví, že malá Vrabcová, se ve skutečnosti jmenuje Kafková.
Funguje zde pravidlo, pokud potřebujete řemeslníka, zajdete do hospody na náměstí. Jestliže tam zrovna nesedí instalatér Vojta či opravář praček Mirek, tak vám na ně štamgasti určitě dají kontakt.
Mám-li hodně práce a nevycházím moc z domu, pejskaři, které pravidelně potkávám na procházkách, se vyptávají manžela v hospodě, co je se mnou, že už mě dlouho neviděli se psem. Někteří mně dokonce vzkazují, že půjdou na Cihlák, ať se tam koukám objevit, že jsme posledně nedokončili hovor, jak vymačkat pejskovi anální žlázy.
Maloměsto má prostě svůj nenápadný půvab a časem jsem zjistila, že už bych se do ruchu velkoměsta vrátit nechtěla.
P.S. Uvedená jména jsou čistě náhodná, nejedná se o vaše děti.






Zařazeno v kategorii Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička