Smlouva s Ďáblem 33.díl


27. července 2010, autor tonyend,



 „No přeci do suchých montérek, takto zasraní tam jít nemůžeme, to by bylo v jídelně jak u prasat… Ty nemáš nic na převlečení? Něco musíš mít!“
Naďa znejistěla.
„Já vyfasovala jen tento komplet a gumáky…“
„Víš co, běž na babskou šatnu a porozhlédni se tam, nějaké suché montérky tam taky budou na nějaké židli, tak si je půjčíš a je to. Spěchej, čas letí.“
Usmála se a odcházela na ženskou šatnu hledat suché oblečení.
Stáli jsme na nádvoří a byl jsem jakýsi podrážděný a nervózní.
Hergot kde je? Už jsme mohli být i po obědě. Měl jsem zase bažení po chuti piva. Jo, pořádně se napít!
Dveře budovy šaten se otevřely a objevila se v nich Naďa.
Bez šátku, v sepraných montérkách, barchetové čtverečkové košili a teniskách.
„Ty vole, podívej se na ni,fíííí „ řekl a pískl Aleš, když do mě drcl.
V prošívákách vypadala Naďa jak Máša od Stalingradu, jen ty její čuráčí oči zářily, ale teď se ukázala v celé své kráse. Byla krásná.
Pane jo, to je holka krev a mlíko, to je ale kus!
Dívali jsme se na ni, jak se k nám blíží, jak se nese, jak se vlní v pase a jak se houpou její kozy pod košilí. Jak šli chlapi z jídelny, tak zpomalili a dívali se na ni také. 
Od stáčírny přijíždělo auto naložené sudy. Díval se na ni závozník,  šofér  zvesela troubil a závozník křičel z otevřeného okénka: „Slečno, slečno,  raději pode mnou, než pod autem!“
A Naďa, ta mrška, vědomá si, že upoutala pozornost těch chlapů, přišla k nám, vzala nás každého pod paži a chlapů si nevšímala.
„Tak snad tu nebudeme stát a zavedete mě do jídelny, mám docela hlad!“
Jako červ v jablku, tak se proháněl mojí hlavou červ pokušení při pohledu na Naďu. Proháněl se na ozvěně její otázky. 
Fakt byla tak dobrá…?
Hned jsem si vzpomněl na odpoledne, jak mě Jarmila učila sexovat. Fakt to byla dobrá učitelka!
Pak přišly ještě jiné, taky dobré.
Naďa by rozhodně stála za hřích.
Ale ne za můj.
Miluji ale jen Eriku a milovat ji budu do smrti.
 
Aleš byl šťastný, že se může vést s takovou holkou, nevěděl kam se dívat dřív. Šli jsme do jídelny a já raději mlčel, ale bylo to příjemné, jít vedle ní. Postavili jsme se do řady k výdeji obědů.
Naďa si koupila stravenky a vystála řadu za námi. Sedli jsme si ke stolu, popřáli Dobrou a jedli.
Dukátové buchtičky se šodó.
Tak po nich určitě nebudu mít chuť na pivo.  Oběd byl sladký, ale byl dobrý.
Když jsme odnášeli tácky s talířky a příbory na místo, tak se za námi dívali chlapi, co obědvali. No za námi ne, co by viděli na dvou učních, ale za Naďou.
Panečku, to je kus, to by bylo žrádlo!
Nahlas to ale nikdo neřekl, ale stejně si to mysleli, když jsme vypadli ven z jídelny. Mají se o čem bavit.
Šli jsme po nádvoří k šatnám.
„Tak co, vaří dobře, že? Však jsem ti to říkal. Stravenka za čtyři kačky, to jde. V kantýně by sis za to koupila tak tři rohlíky a deset deka salámu. Tak máš teplý oběd. Teď se půjdeme zase převléknout a vrátíme do sklepa. Máme počkat, nebo tam už trefíš sama?“
„Raději počkejte, já budu dole hned!“
 
Míříme na šatnu. 
Moc se nám do mokrých hader nechce. Ale musíme.
Zase mám tu protivnou žízeň.
„Alešku, dal by sis říct, kdyby tě chtěla? Jeden můj známý k tomu má takovou bezva průpovídku."
Aleš se nechápavě podíval.
"Jakou prosím tě?"
„Jedenkrát mi o to řekni… a já ti to dvakrát udělám! Dobrý, co?"
Schválně se ptám.
Aleš se nedávno přiznal, že ještě s holkou nebyl. Svlékl si montérky a rychle na sebe natáhl prošíváky.
Přede mnou se stydět nemusíš, že ti stojí péro. To je normálka, je vidět, že jsi zdravý chlap.
Dělám se, že jsem to nepostřehl a taky se převlékám.
Dívám se na hodinky.
Paráda. Za hodinu a půl máme „padla“.
Pracujeme jen do půl druhé. Zaměstnanci do půl třetí.
Seběhneme ze schodů a jsme venku.
Naďa čeká, opřená o zeď, oblečena do prošívaného kompletu.
Nohavice kalhot má narvané do gumáků. A s šátkem na hlavě vypadá zase obyčejně.
Jo šaty dělají člověka.
Jdeme ke dveřím sklepa a mizíme v chodbě. Naše kroky vedou do kumbálu. Kam taky jinam.
Sklepáci se mlsně dívají na Naďu. Jako kocouři. Museli ji zahlédnout v jídelně, viděli, že vypadá fakt dobře.
Sedíme na štěňatech a do díla se nikomu už moc  nechce.
Po obědě toho na práci už tolik není. Kuřáci si zapálili cigárka a s velkou chutí z nich potahují a šlukují dým. Už mi nikdo nenabízí cigaretu, abych si zapálil a jsem tomu rád.
Ani si nemusím vtloukat do hlavy „Nebudeš kouřit a Nebudeš kouřit!“ 
Jde to do ní samo. Nevěděl jsem, že to půjde tak snadno. Ale ty egyptky voní, jen co je pravda…
Pořád mám žízeň.
Je mi jedno co vypiju, vodu, čaj, bílou kávu nebo pivečko.
Pořád mám prapodivnou žízeň. 
Podám si korbel a zhluboka piji.
Buchtičky nebuchtičky, budete plavat v pivu.
Po uzeném by pivo chutnalo ale více.
Že by mé vlastní moudro?
Dnes se s pitím brzdím, nechci dopadnout jako včera. Kurva to musel být drak, když jsem si nic nepamatoval! Poprvé jsem měl takové okno, takovou výkladní skříň.
Podávám korbel dalšímu žíznivému.Teprve při vzpomínce na včerejší opilost jsem si vzpomněl na Eriku.
Panebože, jak to, že jsem si na ni za celý den nevzpomněl?
Proč neodepsala?
Tak proč?
Sedla na mne blbá nálada.
Neměl jsem na nic náladu. Mlčel jsem a tvářil jsem se, jako kdyby mi ulétly včely i s úlem.
Naďa si toho hned všimla.
Nechtělo se mi čuchat kouř tak jsem se zvedl a řekl, že se jdu podívat, jestli máme nachystaný prázdný tank.
„Co se mu stalo?“ zeptala se Aleše.
„Já nevím, co přijel na internát, tak se začal chovat chvilkami, no, nějak divně… Nic, tipnem to a jdeme za ním."
 
Vylezl jsem po železném žebříku na tank, abych se přesvědčil, že je odvětraný.
V chodbě oddělení tanků se objevily stíny a zapleskaly gumáky.
Přicházel Aleš s Naďou.
„Tady jsem, na horním, uděláme ho a máme padla. Naďo vylez opatrně za mnou nahoru na plošinu.“
Když byla na poslední šprušli žebříku podal jsem jí ruku. Pevně ji uchopila a dlouze se mi při tom zadívala do očí.
Nevydržel jsem ten pohled a když se postavila vedle mne, rychle jsem ukázal na dvířka tanku.
"Vlezu tam první, pak ty!"
Nasoukal  jsem se dovnitř tanku a Naďa za mnou.
„Páni, to je tady tak velké?"
Její hlas zněl v útrobách tanku tak zvonivě.
„Jo, je. Je s tím víc práce, ale tank má výhodu v tom, že se stěny snáze umývají, než v sudu. Tak do toho!“
Za dvacet minut jsme byli venku. Nespěchali jsme. 
Aleš odvezl plnou káď kvasnic do sušárny.
"Usuší se a jézeďáci si pro to jezdí a krmí s tím dobytek" vysvětluji Nadi, co se s tím dělá, když se zase ptá, co se z té břečky dělá dál. 
A jdeme si sednout do kumbálu.
Korbel je zase plný.
Tady pivo nestačí zvětrat.
Piju a pivo mi stéká po bradě. Podávám korbel Nadi.
„Chceš se napít?“
„Ani ne, není to špatné, ale já raději trochu vína.“
„Tady se pije pivo a sem tam kořalka. Karpatská hořká. Chlapům s pivem šmakuje. Já raději vodku.“
„Jak to, že klidně pijete, to už máš osmnáct roků?"
„Tady pije každý, chlapi i ženské, no ty tolik ne, ty mají rády černé pivo a to já ale taky. A kvasničák…“ 
„Kolik máš roků?“
„Proč tě to zajímá? Bude mě sedmnáct.“
„Vypadáš ale starší. Ne jako Aleš. Bude to tím knírečkem, co ti raší pod nosem.“
Naďa se zachichotala a já si šáhl pod nos, jako bych se styděl, že mi knírek skutečně roste.
„Jak se to vlastně jmenuješ?“
„Na intru mám přezdívku Ajfel, protože jsem z nich největší. Na čundru zase Sigi a doma třeba Tonda, Toník nebo Tony.“
„Jak ti mám říkat já?“
„Mně je to jedno…“
„Tak Tony! Tony se mi líbí nejvíc.“
Jak řekla Tony, uviděl jsem hned Eriku.
Eričko, kde jsi, proč mi nepíšeš?
„A neva, Tony, že si tykáme?“
„No a jak bysme se měli oslovovat? Soudružko a soudruhu? To snad ne, i s chlapy si tykáme!“
 Odsekl jsem vztekle.
„Z čeho jsi tak nervózní, řekla jsem snad něco špatného?“
„J á, ale nejsem nervózní!“
„Promiň, už se na nic nebudu ptát, i když jsem chtěla. Mlčím."
Tak mlč a vyser se na mě.
Co sakra na mně každý vidí, proč bych měl být nějaký nervozní?
 
Půjdu se raději ještě napít piva, než se odebereme na šatnu a zmizíme na internát.
Piju pivečko a cítím úlevu od žízně.
Ale ta chuť na další piva nemizí. Naopak. Je ještě větší. 
Zítra je už čtvrtek 4. září.
Jestli ani zítra nedostanu dopis, tak se asi pěkně opiju.
V pátek už to nepůjde, pojedeme domů. To musím přijet střízlivý.
A sedět doma jak blb.
Nebude ani čundr, ani Erika.
Všechno stojí za hovno.
Měl bych doma zajít za kluky a jít s nimi šlohnout tak metrák olova z tiskárny, aby byly prašule. Sběrna má otevřeno i v sobotu.
Beze slova rozloučení mizím ze sklepa na šatnu.
Naďa se za mnou nechápavě podívala.
 
„Ale, panáček je živý!“
Slyším uštěpačnou poznámku někoho, když stojím u skříňky.
„Co jsi včera vychlastal, že jsi byl kožený?"
Pomyslel jsem si, hleď si svýho vole, a neodpovídal jsem.
Vysvlékl jsem se z prošíváků a šel si je dát usušit. Dneska jsem si mokra užil jaksepatří.
Narychlo jsem si jen opláchl obličej a ruce.
Nevím na co se pořád koupat.
Podíval jsem se do zrcadla.
Na tváři strnišťátko. Seru i na holení, času dost.
Vlasy uschly, byly cítit kvasnicemi, ale rozčesat šly. Tak ještě si vlasy načesat dozadu za uši a je to. Stejně bude nejlepší je ostříhat, nebo svázat vzadu gumičkou do copánku. Když si vypiju, tak je mi jedno, jak vypadám. 
Měl jsem předtuchu, že přijdu za školníkem Kopečkem a on mi zamává dopisem před nosem. To by byla úleva.
Spěchal jsem na internát jak blázen.
Zadýchán zvoním na školnický byt. Dveře se rozletí a v nich stojí pan Kopeček.
„Co chceš?“
„Já, já… Čekám, že mi příjde dopis! Chci se zeptat, jestli mám poštu.“
Kopeček odchází do bytu, za dveřmi na malém stolečku mívají došlou poštu.
Vrací se s vějířem bílých obálek.
„Jméno?“
„Antonín Wolf!“
Školník drží v ruce pár dopisů a pohlednic.
„Ne, není tady na to jméno nic, ani pohlednice…“
Zavřel dveře a mám zase po naději.
Proč ale, proč?
Proč mi Erika neodepsala?
Nejraději bych šel nahoru v botech, ale ať je klid, jdu do šatny a přezuji se. Po schodech jdu zase jako tělo bez duše, ale dneska mi nic není. Těším se i na večeři a jak si po ní půjdu hned lehnout.
Žádné karty, žádná televize. Stejně mě sledování televize nebaví. 
Zaspím smutek a nechám si raději něco pěkného zdát.
O mé milované Erice.
Netušil jsem, že láska tak bolí.
Ale stačil by jeden jediný dopis a bylo by mi hej. Utěšuji se, že třeba zítra dopis dostanu a všechno ze mne spadne.
Nad ránem mě probouzí žízeň.
V poslední době nějak často.
Tiše vstanu a plížím se ke dveřím, nechci probudit kluky, spí, jako když je hodí do vody. Dveře raději za sebou nezavírám.
Na chodbě svítí noční světlo, tak se dívám na hodinky. Ještě není ani půl čtvrté.
Potichu, jak zloděj, scházím po schodech až do přízemí.
Mířím do jídelny.
Představuji si, co by bylo, kdyby šel zrovna teď vychovatel na hajzlík. Kdo by se vylekal víc, já nebo on?
Ale celý internát zase pokojně spí.
Spí učni, vychovatel, školník i pan ředitel ve svém bytě ve třetím poschodí, kam nesmí noha učně vkročit.
Noc nic neruší.
Ani mé kroky na schodišti.
Jdu jen tak naboso. Nepříjemně to studí, ale představa, že se pořádně napiji dobrého jahodového čaje, mě láká.
Šahám na kliku jídelny, stisknu a nic. Smůla.
Paní, co umývá nádobí, nevím proč, jídelnu zamkla. Doprdele práce.
Tak jdu zase tiše zpět.
Nezbývá mi, než jít na umyvárnu a napít se tam studené vody z kohoutku.
Čaj by byl chutnější.
Voda je těžká do žaludku, tlačí v něm jak kámen, když jí vypiji víc.
Dveře umývárny zavrzaly při otevření.
Nechal jsem je otevřené dokořán, aby šlo dovnitř trochu světla z chodby a abych lépe viděl na kohoutek studené vody. Otevřel jsem jej a nechal na chvíli odtéct vodu. Voda tekla malým praménkem, přesto kdesi za zdí slyšitelně hlučela v trubkách.
Pil jsem vodu jak ze studánky, z dlaní.
Žízeň byla, zdá se, uhašena nejméně litrem chladivé vody.
Na pokoji za sebou zavírám dveře co nejtišeji a lehnu si. Převaluju se na posteli, usnout ne a ne.
Do budíčku nespím, a když zvonek na chodbě burcuje spáče, aby se probudili, tak já už sedím u stolu oblečený. 
Kluci se probouzí a nechápavě na mě civí.
Snad mu z té lásky začíná vážně hrabat!
 
Snídani odmítám a odcházím sám do pivovaru. Mistr mě pochválí.
Nikdo z nás nikdy do práce nespěchá. Není důvod se v práci přetrhnout, jen tam být a udělat nejnutnější.
Stejně nedostaneme víc peněz, i kdybychom se přetrhli. Jen ve vlastním zájmu se však vykonává práce dobře, jinak se nic nenaučíme. A když to jde, tak se na chvíli někam zašít. Dokud to jde.
Dveře od šatny jsou mimořádně otevřené, nějaká dobrá duše nechala šatnu větrat. Odemknu svoji skříňku, vysvleču se, pověsím si do ní oblečení a jdu si pro prošíváky na sušárku.
Na šatně se do nich navléknu a přemýšlím nad tím, jak dlouho bude trvat má praxe ve sklepě. Kdy začnu dělat něco odbornějšího, než rajbovat prázdné sudy? 
Konec 2. školního roku je daleko.
Varnu mám za sebou, teď sklep, tak zbývá spilka a sladovna. A makat na sudové, nebo láhvové stáčírně, na to jsem nemusel chodit do školy.
Ve třeťáku to už bude o skutečné odborné práci, slibuje mistr. Už aby to bylo a práce by mě více bavila.
Jsem ale ve druháku, tak nazout gumáky a můžu jít čistit sudy.
Krok po kroku k pokroku. Třeba v ležáckém sklepě.
 
Sklepmistr nevěří vlastním očím, když mě uviděl.
Podíval se na hodinky a uznale pokýval hlavou. Tak brzy sem asi nikdo z učňů ještě nepřišel.
„Dobré ráno, pane mistr!“
„Jen aby bylo! Děkuju ti. Kde jsou ti dva?“
Myslí tím Aleše a Jarka.
„Za chvilku příjdou. Já dnes nešel na snídani, tak jsem tu spíš.“
„Snídat se musí. Člověk, se hned lépe cítí po ránu.“
„Když já už nejím tak jak loni. O to větší mám ale žízeň…“
„Napij se, ale už jsem vám to řekl, hoši dávejte si bacha, fakt velkého bacha. Časy se mění a všechno může být jinak, než jsme zvyklí…Týká se to vás i nás.“
„Mistře, co by se mělo změnit? Že by k nám vtrhli Mongoli, aby pomohli rusákům upevnit u nás socialismus?"
„Zavři hubu a podobně blbě už nikdy nikde nemluv!“ odpověděl  mistrt podrážděně.
„No dobrá… Už se takto vyjadřovat nebudu.“
Mistr se kolem sebe rozhlédl.
Chtěl mít jistotu, že jsme sami a nikdo jiný nás neslyší.
„Může to být ještě horší, než vpád Mongolů! Ale už dost. Nechci mít tady vedle sudů politické agitátory. Já jsem pro dílo, ne pro politiku…“
Přemýšlel jsem, co horšího by mělo přijít. Nic jsem nevymyslel, na nic nepřišel. Ale je fakt, že jsou lidi jinačí.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička