Smlouva s Ďáblem 34.díl


28. července 2010, autor tonyend,



Ztichli. Jen více pijí.

Asi chtějí spláchnout se chcankami rok 1968 do pisoárů hospod.

Čím víc se pije, tím častěji se chodí čůrat.

Další moudro.

Já také chodím častěji, než dřív.

Dříve jsem šel po osmém pivu, dnes už jdu na hajzlík po pátém.

„Tak co budu dělat dnes?  Čistit sudy? Když ano, tak s kým?“

„Naďa drhne kanálky, tak běž za ní, ať toho nechá a vezmi si ji k sobě. Aleš bude s Jarkem čistit hadice. Máte ale času dost, dnes toho moc nebude.“

Jdu hlavní chodbou a nakukuji do jednotlivých oddělení sklepa.

 Až vzadu se svítí a je slyšet šustění rýžového kartáče, jak s ním někdo jezdí po zemi.

Vidím Naďu v předklonu nad odtokovým kanálkem, jak jej přepečlivě drhne. Kolem to smrdí dezinfekčním prostředkem. Čistota musí být.

Je do práce zabrána tak, že mě neviděla a neslyšela přicházet.

„Baffff ! „ štěknu jí za zády, abych ji postrašil.

Trhla sebou pěkně.

„Ty jsi ale pako!  Co kdybych se lekla a tady na tom uklouzla?“

Rukou ukázala na šlem táhnoucí se kanálkem i podél něj.

„Tak bych tě chytl!“

Zakroutila hlavou.

„Co chceš?“

„Jdu si pro tebe! Budeme spolu dělat zase sudy. Máme ale na to čas. Zastav vodu a kartáč tu klidně nechej. Půjdeme do kumbálu, můžeš si zapálit.“

 

V kumbálu jsme sami.

Sedíme na štěňatech a mlčíme.

Naďa kouří egyptku a dívá se na mě.

O čem asi přemýšlí? 

Rozhlížím se, kde je korbel s pivem. Na cigaretu nemyslím, nechybí mi, ale pořádný lok piva příjde po ránu vhod.

Každé ráno začínám s pivem. Bez napití jsem nějaký podrážděný.

Jak se napiju, hned se cítím lépe.

Ten, kdo vymyslel pivo, ten by měl dostat Nobelovu cenu. Co by to byl za život bez piva?

Pořádně se napiju a nabízím korbel Nadi.

Odmítá.

Ale po obědě si asi dá. No má raděj víno, ale to zase nemusím já.

„Tak co, půjdeme, nebo si zapálíš ještě jednu?“

„Néé ! Jedna stačí, pojďme.“

Hledám v kterém oddělení na nás čekají sudy s křížky.

„Já je budu dělat a ty budeš odebírat kvasnice do džberu. Budeš o něco míň mokrá. Nakonec je odneseme do přípravny. Tak jdeme na to!"

Děláme pomalu, práce moc není. Tak častěji chodím do kumbálu, abych se napil. A také na hajzlík. Po pátém pivu. Do oběda mám malou opičku a uvažuji, že bych šel po práci s kluky na kulečník. A hlavně na pivo. V hlavě se vynořuje otázka, proč jen Erika nepíše.

Na oběd jdeme spolu.

Když ze sebe Naďa svlékne ty prošíváky, tak je to moc hezká holka.

Co ale hledá za štěstí tady v pivovaru, to nevím.

Nikdo o ní vlastně nic neví, najednou je prostě tu.

O sobě nic neříká. Jen několikrát řekla „Tam mě holky…“

Tak pracovala někde mezi samými holkami. 

…Jmenuji se Naďa a je mi 22 let…

 Kde vůbec bydlí?

 

Jídelna dnes voní.

K obědu je vepřový řízek s bramborovým salátem.

Zaměstnanci pivovaru sedí u stolů a s chutí jí.

Příbory rytmicky cinkají o talířky. Tak se k tomu orchestru také přidáme.

„Dobrou chuť Naďo!“

„Tobě taky, Tony.“

 Oběd byl výborný. Jako od mámy.

Chlapi zase mlsně Naďu očumují, když odcházíme.

Myslí na jediné, že by stála za přefíknutí.

Ale ona si nikoho nevšímá a tiché narážky přehlíží s nadhledem.

Aby je podráždila ještě víc, tak se do mě zase zavěsí a vycházíme ven z jídelny.

Co na tom klukovi vidí?

Jak to, že se nebaví s ženskými?

Chlapi kroutí nechápavě hlavami a ládují se řízky a salátem. 

A každý se už těší, jak si po tak dobrém obědě dá pivo.

Jdeme se převléknout a sraz bude v kumbálu. Nechci ji čekat na nádvoří, ještě se dostaneme do pitomých řečí.

 

Po obědě celá směna sedí v kumbále a chlapi probírají fotbalovou ligu.

Kuřáci plní svoji normu a taky plicní sklípky dehtem a plechovku od sardinek na sto procent.

Byl bych raději někde jinde, bez cigaretového kouře, ale tady je to fajn.

Korbýlek s pivečkem je po ruce, klídek a pohoda.

Práce je udělána, tak jen počkat, až bude ,padla´.

Do půl druhé se čas vleče hlemýždím tempem.

Chlapi se skládají po pětikoruně na flašku.                       

„Wolfe, skočíš nám pro 'karpatskou?'  Na, tady máš třicet korun.“

Cpou mi do ruky peníze.

„Tak jo, za chvilku jsem zpátky.“

Okamžitě toho využiji.

Jdu na šatnu a vysvleču ze sebe mokré prošíváky. Hned je odnesu na sušárnu oděvů a jdu se umýt.

Žádná sprcha, když, tak až na intru.

Obléknu se do civilu a spěchám do Potravin.

Obchod je v přilehlé ulici, kousek od brány pivovaru.

Jdu přes vrátnici s úsměvem, hubu od ucha k uchu. Vrátný se diví, že tak brzy odcházím.

„Musím do lékárny pro medicínu pane Šulc, za chvilku se ale vrátím!"

Dívá se za mnou a oba si myslíme to samé.

Jo.

Do lékárny a pro medicínu!

Vyprávěj to koňovi, ne mně.

Ale pane Šulc, vy kůň nejste, jste fakt dobrý vrátný. Tak víte, že ta medicína bude ve velké láhvi.

Otevřu dveře obchodu a nad hlavou mi zacinká zvoneček. Uvědomuji si, že jsou skoro v každém obchodě tady v Hradišti.

„Dobré poledne!  Paní vedoucí, mám koupit půllitru Karpatské hořké, máte ji?“

„Chlapci, vám nějak chutná, dneska už jsi třetí z pivovaru. To víš, že ji mám, pro vás extra, jinak jde teď na odbyt hlavně rum a vodka. Toto lepidlo pijete myslím jenom vy, pivovarští. Dělá to 28 korun.“

Aha, to tu byli přede mnou kluci z varny a spilky.

Zabalí mi flašku do papíru, strčím ji pod bundu a dvě kačky mám od cesty.

Jsem u vrátnice.

„Tak se vracím, pane Šulc!“

Jdu přes závoru.

Pro jistotu, co kdyby byl s Šulcem někdo cizí na vrátnici.

Pokyne mi rukou, že o mně ví a čte si dál v Práci.

Tak se dobře chlapci medicínou kurýrujte, jen aby vám po ní nebylo špatně!

Kdyby vrátní měli mít notýsek a do něj dělali čárky, kolik flašek se už proneslo přes vrátnici, to by byl pěkně hustý les z čárek. Zapisovat to ale nemusí, zaznamenávají do služební knihy jen espézetky aut a traktorů, mířících do pivovaru.

Kořalka má vyjímku. Nemusí se registrovat kolik se jí za rok donese a vypije.

V kumbálku je nadýmeno z cigaret a panuje v něm i bez kořalky veselá nálada.

Předávám kořalku a odmítám se napít.

Je to sladká kořalka, tak pro ženské.

Je to takové lepidlo, které ale chlapům z pivovaru náramně chutná v kombinaci s pivem. Láhev koluje z ruky do ruky, Naďa s díky odmítne, kluci také. Těm stačí pivo.

Rozloučím se a spěchám na internát. Co když mě dnes Kopečkovi potěší a dají mi dopis?

 

Spěchal jsem na internát, popoháněn nadějí, ve kterou jsem stále věřil.

Školník Kopeček zametal chodník před vraty.

Byl ke mně otočen zády, takže neviděl, jak se blížím.

„Dobrý den!“ pozdravil jsem hlasitě.

"Zase se jdu zeptat, jestli mi náhodou nepřišel dopis.“

Pan Kopeček se otočil.

„Á to jsi ty… Běž a zazvoň na moju, nějaké dopisy pošťačka přinesla, třeba bude mezi nima i ten tvůj!"

Poděkoval jsem a zmizel jsem za vraty. Zazvonil jsem u dveří školnického bytu a čekal jsem. Po chvíli otevřela dveře školníkova manželka.

Nenechala mě ani pozdravit.

Poznala mne a usmála se.

„Tak ses konečně dočkal!  Dopis tu máš, počkej, hned ti ho přinesu.“

Srdce mi bušilo radostí, když jsem si jej od ní bral. Prohlížím si obálku, písmo neznám. Dívám se zblízka na známku a přes ni je razítko Krnov. Tak dopis neodeslala Erika, co by dělala v dalekém Krnově?

„Žádný jiný už nemám?" ptám se skleslým hlasem.

„Ne, nemáš. A to je ti jeden dopis málo?" diví se Kopečková, „ Někdo nedostane ani ten jeden a ty z něj vidím, velkou radost nemáš…“

Nemůžu jí povědět, že fakt radost nemám. Poskočil bych dva metry do vzduchu, kdybych na něm viděl poštovní razítko Vizovice.

„Tak vám děkuju…“

Strkám dopis do kapsy v bundě a jdu před vrata.

Školník proháněl vrbovou metlu po žulových kostkách a blížil se ke mně.

„Už ses konečně dočkal? Dopis máš?  Ono se říká, kdo si Počká, ten se taky dočká.“

Poplácal jsem si kapsu bundy.

„Jo, mám ho tady schovaný.“

Nebyl jsem vůbec zvědavý na to, kdo mi píše. Jasné bylo, že je to od nějakého kamaráda z čundru na Půlčínské skály.

Vytáhl jsem peněženku a podíval jsem se, kolik mám peněz. Na tu bídu dost, abych si mohl jít koupit do obchodu půllitru vodky. Těch 32 korun jsem pořád měl.

Nebo si mám raději ještě deset korun půjčit od kluků a raději koupit to elpíčko Kryla? 

Vyhrálo pokušení napít se před poslechem songů.

Zamířil jsem do Potravin a koupil jsem si láhev vodky.

Schoval jsem ji pod bundu jako pokaždé, a šel jsem na internát.

 

Na pokoji jsme byli u stolu jen my dva.

Já a půllitr vodky.

Otevřel jsem šuplík nočního stolečku a hledal jsem kapesní nůž.

Byl vybaven jednou ostrou čepelí a vývrtkou.

Velmi praktická věc.

Ostrou čepelí jsem strhl červenou umělohmotnou ochranu hrdla láhve a vrazil hrot vývrtky do korkového špuntu.

Ani nehlesl, bylo to jako vrazit dýku do ledvin a zatočit.

Točil jsem pomalu vývrtkou, až zajela dost hluboko do špuntu.

Láhev jsem si dal mezi nohy, stiskl je k sobě a pak jsem jen prudce škubl vývrtkou.

Špunt vyjel z hrdla láhve a ozvalo se hlasité puknutí.

Znělo to jako „Na zdraví!“

Já však chtěl pít na smutek, na zapomnění.

Žádné rozlévání do sklenice od hořčice.

Tu skleničku měl každý ve stolku.

Jen Honza ne. Náš vzpěrač chtěl žít pořádným životem mladého muže. Nepil a trénoval vzpírání.

A já? 

Žádné troškaření. Když pít, tak rovnou z láhve.

Pil jsem vodku jak láhvové pivo.

Vodka se pije dobře.

Nepění.

Dobře a rychle stéká krkem, jen pálí, ale na to si člověk rychle zvykne. Je lepší než slivovice.

Není cítit. Otevřít si na pokoji láhev slivovice by se rovnalo návštěvě v pálenici. Slivovice smrdí dlouho ve vzduchu. Klukům ale chutná.

Vodka je ideální pro takové to tajné popíjení.

Slivovice ne.

Vstal jsem a otevřel jsem si skříň. Vždyť mám v bundě dopis. Tady je. Tak mi někdo píše z Krnova, tak se mrknu, kdo.

 

Ahoj Sigi,

 

Jak se máš a co Alí, Štístko a Louda?

Kam jezdíte a co jste pěkného viděli a zažili?

Já teď musím výjezdy omezovat kvůli škole.

Dostala jsem Tvou adresu od Prcka, adresy si předáváme dál.

A snad jsi už pochopil, proč jsem Ti řekla po té noci s Tebou, co jsem řekla.

Je to tak fakt lepší zůstat bez nějakých slibů a závazků.

Ale já na Tebe nezapomínám.

Zase Tě ráda uvidím… Napiš mi, jestli přijedeš v říjnu na náš potlach.

Kdybys měl na Půlčinách sebou cancák, tak bych ti do něj napsala něco, co mám od kamaráda. Moc se mi to totiž líbí.

Bavili jsme se o všem možném a toto je z té kategorie, tak ti to na závěr mého dopisu napíši.

                                          Měj se fajn!  Tvá kamarádka Dája

 

Darja Janasová

Pohraniční 71

Krnov

 

 

Večery

 

Viděl jsem večery ve vinárnách,

kde snobové platili za všechny,

byli chytří a moudří až z toho

pozvraceli bar,

kde dělníci s výplatou hráli si

na pány světa,

jejich světa

plného létajících skleniček vzduchem

 

Viděl jsem večery v krčmách,

kde smrděly záchody a pravda

z huby spolustolovníka,

kde ožralý šenkýř s cigárem

řval sprostý slova lidem

jen tak

pro radost

 

Viděl jsem večery v rodinách,

kde lidé nemají si co říci,

ve kterých zábavu nahradil

světélkující obdélník obrazovky,

kde nesmí se mluvit k vůli

hlavnímu hrdinovi

bezejmenného filmu

 

Viděl jsem večery

Pánů

Podřízených i vězňů

A tak jsem utekl k ohni

Věčného zatracení 

 

 

 

 

Tak Dája si vzpomněla na spojené spacáky.

Dájo, to je od tebe fakt hezký.

Dal jsem si pořádný lok vodky.

A fakt škoda, že jsem neměl cancák. Ale i tak si dopis schovám na památku, je to pěkné. Já asi taky uteču k tomu ohni Věčného zatracení. Kde ho ale hledat, to nevím.

Malý ohýnek může být schovaný v láhvi s vodkou. Tak já přiložím. 

Popojedem!

Dlouze se napiju, ohryzek mi poskakuje, jak polykám mírně teplou vodku.

Hřeje v žaludku a tělem se mi rozlévá horkost.

Polovina láhve je ve mně.

Na Smutek a Zapomnění, že to není dopis od Eriky, však nestačí.

Na opilost ano.

Schovám si dopis a rozpitou láhev do stolku. Oblečený si lehnu na postel a rád bych usnul.

Na večeři dnes nepůjdu. Nemám hlad. Trochu jsem myslím zhubnul. Místo večeře dorazím vodku a je to.

Hlava se mně příjemně točí a krev roznáší tělem alkohol až do mozku.

Být tak krásně opilý, to je hned svět růžovější, nic člověka netrápí, nic není problémem.

Nechceš psát? 

Tak nepiš!

Stejně na tebe budu Eričko myslet.

Ať chceš, nebo nechceš, ať se ti to líbí či nelíbí.

Mám tě ve své hlavě a jsem rád, že jsi tam.

Možná bys neměla radost, kdybys mě viděla takto, takového smutně veselého.

No tak jsem si vypil nějaká piva a láhvinku vodky.

Mně stačí ta naše z Nivnice.

Ale já se potřeboval dneska napít víc, to čekání je strašné, to si neumíš představit, co to jsou za muka.

Fakt…Tak se nezlob, když ti to ale vadí, tak já pít nemusím, fakt… Eriko, kde jsi… No ještě že tu nejsi.

Spatřila bys mě opilého.

Já vím, opilci se ti hnusí.

 

Zdá se mi, že jsem na neklidném moři a ležím na nafukovacím lehátku. Vlny se zvedají a klesají. Nahoru a zase dolů i se mnou.

Musím se pevně držet, aby mě nesmetly do hlubin moře.

„No tak Ajfel, prober se, no tak co je to s tebou, vstávej, je čas jít na večeři!“  

Slyším nad sebou Alešův hlas.

Ale kde se tu Aleš bere, tady uprostřed silně bouřícího moře?

A přidá se k němu i Jarkův hlas.

„Pořádně s ním zacloumej, už chrápal, když jsem přišel na pokoj. Neuslyšel ani Honzu, když práskl dveřmi.“

Malátně se posadím na postel.

Rozhlížím se okolo sebe.

Ne, nejsem na moři.

To je dobře.

Ty vlny byly nepříjemné.

Ale nebyly to mořské vlny, které se mnou házely.

Třásl se mnou Aleš, aby mě probudil, že je čas jít na večeři.

„Já nikam nejdu, nechte mě na pokoji, běžte sami, nemám hlad.“

Sotva jsem vyslovil první slova, bylo jim jasné, že jsem opilý.

Slezl jsem z postele a houpavým námořnickým krokem jsem šel do koupelny.

Zase ta žízeň!

Chlemtal jsem studenou vodu z kohoutku a podíval jsem se na sebe do zrcadla.

Nevypadal jsem vůbec dobře.

Umyl jsem si obličej, ale nepomohlo to.

Vrátil jsem se na pokoj a podíval jsem se na hodinky. No vážně, to už je čas na večeři. Jen si kluci pochutnejte.

Já mám ještě drobánek vodky ve stolku. Tak ji dorazím a půjdu do hajan. A na mě se vyserte.

Vytáhl jsem láhev. Vodka byla teplá.

Teplá nebo vychlazená, hlavně že ještě je.

Nenamáhal jsem se, abych se vysvlékl z kalhot a košile.

Popadl jsem láhev a na jeden zátah jsem vodku dopil. Láhev jsem postavil na stůl.

Stála na něm prázdná, vedle ní špunt, stála tam, jak vztyčený prst ukazováček.

Varovala, ale koho? 

Lehl jsem si a zavřel oči. Jaképak varování, před čím?

Očekával jsem nástup silné opilosti.

Ring volný. Gong. Druhé kolo!

Vypitá vodka mi dala K. O. přímo do mozku.

Nevnímal jsem nic kolem sebe.

Chtělo se mi jen spát a bylo mi úplně fuk, že se má postel pomalu točí, točí jak malý kolotoč. Přiblble jsem se usmíval.

To je dobrý, taková atrakce, možná až do rána, a jen za 32 kaček!

 







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 34.díl” - 1


    Eva   (30.7.2010 (21.52))

    no známe to skoro všichni, po pár panácích vodky, člověk už nemá problémy.. ale co potom? někde jsem četla, že Rusové díky vodce mají průměrný věk 59 let.. no a z toho je jim pár let krásně:-)).. já vím, je to cynické...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička