Smlouva s Ďáblem 40.díl


3. srpna 2010, autor tonyend,



Slaďácká banda dokouřila a rozběhla se po vlastní práci, když já začal s orbou.
Chtěl jsem si spočítat, kolikrát žduchnu, kolik kroků na každém poli a na celém humně celkem udělám. Nechal jsem toho, protože bych zblbnul a nedopočítal se. Naučil jsem se dělat stejně dlouhé kroky.
Musela být radost, dívat se na mě, jak rázuji s oráčem a každý krok mám stejný. Jeden metr dlouhý. Jeden jak druhý, kráčel a žduchal jsem jak robot. Ale byl jsem vždy s humnem brzy hotový, zatímco jiní dělali krůčky malé a hlavně pomalé. Když jsem měl společně orat s nějakou holkou, tak jsem jí pomáhal. Mělo to své výhody.
 
Když byl na humnech ječmen správně naklíčený, tak se sbíral pomocí mašiny.
Také byla na elektriku z káblu.
Obsluha s ní pomalu popojížděla po poli a lopatky vpředu sbíraly ječmen a ten se vzadu stroje vysypával jak zrní z malého kombajnu zase do železných vozíků dvoukoláku, které holky odvážely a vysypávaly do násypky elevátoru, který jej vyvezl až nahoru sladovny, na lísky, pod kterými se topí a naklíčený ječmen se zde usušil, změnil barvu podle teploty na světlý plzeňský, nebo tmavý bavorský.
Pak se oddělily klíčky od sladového zrna.
Náramně to vonělo.
Celý pivovar nádherně voní.
Pivo nádherně voní.
Topič – byla ženská Monika.
Moc toho nenamluvila, protože prý jí utekl chlap. Opustil ji a nechal s děckem.
Hotový slad se pak z lísek přesunul na sladové půdy, odtud si jej zase brala varna na sešrotování.
Pivovar je nádherný životem pulzující organismus.
Všechno má své místo, jedno navazuje na druhé, nic se nesmí opomenout a vynechat.
Ani pití piva.
 
Oral jsem a díval se, jak měly holky posbíranou hromadu, tak začaly s důkladným očištěním humna.
Desinfekce podlahy, umytí, opláchnutí vodou, důsledné vymetení vody košťaty, stěrkami a humno bylo čisté, mohlo oschnout a bylo připraveno na další vystírání. Dnes, zítra i pozítří.
Práce byla stereotypní, ale bavila.
Protože každý už znal, jak dlouho jednotlivé činnosti trvají. Při noční směně si tak nadehnal čas a mohl se na hodinku i dvě natáhnout na šatně a dřímat.
Do konce šichty jsem proháněl svůj oráč po humnech a kluci pomáhali jak topičce Monice, tak při odvažování ječmene do namáčecích štoků.
 
Dnešní den byl vyjímečný.
Nikdo z nás nevypil ani jednu sedmičku.
Byli jsme připraveni na pohovor s novým soudruhem.
Soudruhem ředitelem.
V daný čas 15.30 hodin jsme seděli na učebně.
Dveře se otevřely a tiše zavřely.
Všichni jsme se otočili a dívali se na soudruha, jak rázně kráčí ke katedře.
Bažanti za sebou vzorně umyli tabuli a ve třídě byl abnormální pořádek.
Stál před námi chlapík, ani ne čtyřicetiletý.
Oblečený do slušivého šedého tesilového obleku. Pod krkem na sněhobílé košili měl uvázanou červenou kravatu. Na nohou měl černé boty, jak do tanečních. Tmavé vlasy měl vyčesány dozadu.
Sebejistý soudruh.
Chtěli jsme si stoupnout, ale on dobrácky pozvedl ruce a zamával prsty, na znamení – jen seďte, jen seďte, rebjáta..!
Tak jsme seděli a ani nedutali.
S čím příjde?
„Jmenuji se Václav Jurák. Byl jsem jmenován do funkce ředitele zdejšího učiliště a jeho reference nebyly od soudruhů nijak kladné, zřejmě to souvisí s vaším učebním oborem. Ale to se ode dnešního dne zásadně změní.
 O to se postarám.
Vaše vyučující, vychovatele, školníka, kuchařky, pomocné síly i mne budete oslovovat zásadně Soudruhu, nebo soudružko. Nechci tady slyšet Pane a paní!
Budete dodržovat Domácí řád do puntíku.
Jestli se doteď toleroval příchod na internát v podnapilém stavu, tak ode dneška je s tím konec.
Vytýkací dopis obdrží jak vaše rodiče, tak vedení mateřského závodu, za který se učíte, pokud budete přistiženi. Automaticky se vám sníží na minimum kapesné a v závažném případě můžete být i vyloučeni ze studia.
Mám informace, že nás navštíví soudruzi z přípravného výboru, vznikajícího Socialistického svazu mládeže, aby vás seznámili s posláním a náplní jeho činnosti.
Pevně věřím, že se všichni zapojíte do jeho činnosti a tím posílíte úsilí naší Komunistické strany Československa o zapojení mládeže k budování socialismu a lepší společnosti.
Žádný Junák a Skaut, ale Socialistický svaz mládeže je zárukou vašeho šťastného rozvoje!
To je vše, můžete jít a užívat si zasloužené odpolední volno.“
Byla to studená sprcha.
Konec zlatých časů.
Hned po svém prvním vystoupení dostal od nás přezdívku podobnou svému jménu, ale vyslovovali jsme ji jen někteří. A ne nahlas.
Soudruh Jurák Čurák.
 
Soudruh domluvil.
Podíval se po nás, ale žádný potlesk z pléna se neozval.
Neměli jsme důvod jeho úvodní řeči zatleskat.
Sestoupil ze stupínku u tabule a svižným krokem odešel ze třídy.
Dveře nechal otevřené, jako by tím naznačil – Já jsem váš nový pastýř, tak jen ten, který půjde v mých stopách, ten na svých cestách nezbloudí.
Pomalu jsme se zvedli z lavic, zasunuli židle a odcházeli na pokoje.
„Tak jsem zvědavý, co nás s ním bude čekat…“ řekl Aleš.
„Dělá jen bu bubu bu! Straší nás, nic víc. Každé nové koště dobře mete!“ doplnil Aleše Jarek.
Vložil jsem se do hovoru.
„Kluci ne. Ten nestraší. Na starého pána budeme dlouho vzpomínat. Ten byl neškodný. Ten nic neviděl, nic neslyšel. Chtěl mít svůj klid a doklepat to tady do důchodu. Ale tento je kovaný v kramflících. Není soudruh jako soudruh. Tento nám, když bude chtít, pořádně zatopí….“
„Řekl bych, pánové, že máte dopité.“ konstatoval Honza lakonicky a protáhl si ruce a zatnul své vypracované bicepsy.
„Hovno kulový. Možná vychoši dostanou instrukce, jak nás kontrolovat, možná, že koupí detekční trubičky, ale je blbost, aby nás každého a každý den prověřovali, jestli jsme nepili!“ mínil Aleš.
„Ale já v tom mám jasno. Příchod na internát je do 20 hodin. Když si vypiju, tak prostě příjdu do osmé a vystřízlivým. Na večeři se vyseru a je to.“
„Ty vole, Ajfel, a kde chceš vystřízlivět teď v zimě?“ zeptal se mě Jarek.
„Třeba na šatně v pivovaru! Nevím, kde jinde. Anebo budu muset změnit způsob pití. Dát si hned po ránu a pak se na to vysrat.“
„Jo, po ránu… To jde jedině ve sklepě. Tam to nikdo nepozná, ale na sladovně to není možné. Mistr je přísnější a hned by poznal, že máš v kuli a motáš se…“
„Víte vy co? Pijte si nebo nepijte, kdy chcete. Já si cestu najdu sám!"
Tímto jsem uzavřel planou debatu na téma – Jak a kde si vypít.
Byli mezi námi kluci, kteří nepodlehli alkoholu tak, že by museli mít pivo hned po ránu. Nemuseli ho mít ani přes týden a když, tak jim stačila jedna desítka jen tak na chuť, na žízeň.
Já se nemohl některý den dočkat rána.
Převaloval jsem se na posteli a nemohl dospat.
Nemyslel jsem na ranní hygienu, na teplou snídani, ale jen na ten první ranní studený hlt piva v pivovaře.
A když byl školní týden, tak také žádný problém.
Za rohem internátu byl bufet s otevírací dobou už v 5 hodin.
Chodili tam lidi na snídaně a pivo, když šli ráno na vlak, nebo někam do práce.
Problém nebyl, kde si můžu vypít, ale v tom, že jsem si už musel vypít první ranní pivo.
 
Byla středa.
Oblékl jsem se a šel bez snídaně rovnou do pivovaru na šatnu.
První kroky po převlečení do montérek směřovaly rovnou do sklepa.
Do kumbálu.
Věděl jsem, že tam najdu plný korbel lahodného pivečka. Nemýlil jsem se. Sklepáci seděli na štěňatech, kouřili a bavili se.
„Nazdar chlapi! Jak se vede? Kde máte Naďu?“
„Normálně…Normalizačně…“ zachechtal se kterýsi.
„Naďa půjde na sladovnu, tady jí to přestalo vonět.“
Tak mě asi poslechla a zažádala si o přeložení na sladovnu.
„Jestli si jdeš na pivo, tak na a rychle se napij,“ řekl jiný a podával mi korbel s pivem.
Vzal jsem si od něj korbel a pořádně se napil. Pivo bodalo do jazyku a nádherně vonělo v nose, když jsem se nadechoval a měl hrdlo korbele přitisklé k tváři.
„Brzdi, brzdi se… Nech tam ještě něco… A kdyby něco, tak my jsme tu nebyli, pil jsi sám!“
Podal jsem mu korbel. Rukávem jsem si utřel bradu od piva.
„Já o tom vím, už mi to řekl i sklepmistr. Že se časy mění. Snad to nebude tak hrozné. Jo. My máme nového ředitele. Starého asi vyhodili, že jej platili a on stejně hovno dělal… Včera odpoledne se nám představil ten nový. Musíme všechny zdravit Soudruhu, nebo soudružko. A že nám zatrhne pití…“
„Tak jak to, že jsi nás nepozdravil, tak jak máš? Co to je za pozdrav – Nazdar?“    
„Karle ty jsi kokot! To fakt chceš, aby ti říkal soudruhu?“
„Ale já si dělal prdel, já to vážně nemyslel, co blbneš…“
„Chlapi, vyserte se na politiku a na blbé řeči. A ty mladý, jestli chceš, tak si dej ještě piva a vypadni makat.“
Málem se pohádali.
Pořádně jsem se napil a šel na sladovnu makat.
 
Slaďáci už usilovně pracovali.
Sladmistr mě nechal do konce týdne orat.
Jen řekl, abych vždy dodržel čas orání a něco nevynechal, že to pozná.
Stačilo, aby strčil ruku do hromady a podíval se na stav naklíčení.
Poznal to ale podle zvýšené teploty uvnitř hromady.
Chodil po sladovně celý den, nic mu neuniklo.
Všechno tady mělo svůj daný pevný čas, hotový jízdní řád.
Žádný spoj nesměl mít zpoždění, všechno na sebe navazovalo. Když to fungovalo, tak přivřel oči nad jedním lahváčem.
 
Měl jsem tak možnost poznat všechny lidi zaměstnané na sladovně.
Kromě nás, tří učňů, tady byl sladmistr, dva chlapi a dvanáct ženských ve věku od 18 do 50 roků. Dvě holky mluvili doslova česko-slovensky. Pracovali na tři směny.
Sladovna, to je nepřetržitý provoz, soboty, neděle i svátky.
Jeden z těch chlapů byl také topič. Ptal se mě, jestli budu chtít být taky topičem.
Řekl jsem mu, že ještě nevím.
Moc jsem nechtěl, protože nahoře na lískách je horko a to já nemusím.
Topič, to byla nejzodpovědnější práce na celé sladovně.
Orat mohl kdejaký vůl, který měl v pořádku obě ruce, nohy a viděl před sebe, aby měl pole zorané, brázdy rovné, jako podle pravítka.
Ale topit na sladovně, to je umění.
Malíři a sochaři potřebují ke svému umění inspiraci opojením.
Krásou, ženskou nahotou, nikotinem, litry černé kávy, ale nejčastěji ji naleznou prý vlivem vypitého alkoholu.
Po vypití dvou láhví takové  červené frankovky vidí to, co běžnému smrtelníkovi uniká.
Z takové vypité láhve dýchá umělecké dílo.
Ne alkoholové výpary, ale duch inspirace.
Kdyby malíř rozlil na ubrus láhev vína, hned by viděl v těch flecích, jak vznikají mapy nových kontinentů, nové světy. Hned by se vydal na cesty za objevy.
Já bych v takové situaci přemýšlel, jak ubrus vyprat, aby fleky zmizly.
Takový umělec by ale po probuzení z opice přemýšlel nad tím ubrusem, jestli jej rovnou zarámovat a vystavit, nebo ty fleky ještě vylepšit okolorováním.
Podobná hodnocení jsem slyšel od otce, když jednou viděl v televizi ukázky z díla nějakého malíře.
„Mazalové a ještě za to berou takové peníze.“
Já nejsem umělec, ale možná, že i já jednou něco namaluji.
Když jsem byl opilý, taky jsem viděl něco inspirujícího, abstraktního.
Ve svých snech jsem viděl neskutečné věci, a nedávno jsem slyšel i jakési hlasy.
Ale své jediné dílo, které jsem zhmotnil, byla ta bílo žlutá šavle, tu jsem ale spláchl rovnou do záchodu.
Ta by byla jedině tak na výstavu zvrhlého umění.
Na sny si moc nepamatuji, ale když jsem se strachy probudil, nikdo kolem nebyl, obrazy i ty hlasy zmizely.
Jen se mi zdály. 
Topič- umělec, ten musel být při své práci osm hodin střízlivý.
Přesto bylo jeho dílo vždy mistrovské.
 
Podíval jsem se na tabuli, na které jsem měl napsaná čísla humen, a hodinu, ve které je musím orat.
Šel jsem na první humno a zabořil oráč do klíčícího ječmene.
Žduchnoul jsem s ním před sebe, udělal jeden vojenský metrový krok a vytvářel základní brázdu. Rovnou, jako když střihne. Na konci pole jsem se otočil a dělal druhou. Pak třetí…čtvrtou. Chodil jsem sem a tam a na nic při tom nemyslel.
Když jsem byl na konci pole, uslyšel jsem, jak na mne někdo volá. Zastavil jsem se a díval, kdo to je.
Opřel jsem se o oráč, abych si vydechl. Při orání se člověk pěkně zapotí.
„Ahoj Tony! Tak jsem tu také! Ode dneška. Ve sklepě jsem skončila.“
Byla to Naďa.
Co mě ale chce?
Špatně jsem ji slyšel.
Chtěla jít za mnou a vkročila na zorané pole.
„Stůj!“, zařval jsem na ni, když jsem viděl, že chce jít za mnou po zorané hromadě. Stůj… stůj… stůj… stůj… se zopakovalo s ozvěnou.
„Vypadni z tama, to je zakázáno vstupovat na zoranou hromadu!“
„Tak proč tam jsi ty?“
„ Počkej na té chodbě, já jsem hned u tebe. Blbě tě slyším.“
 Zakřičel jsem.
Dělal jsem ještě delší kroky, než mé obvyklé metrové. Hned jsem stál u ní.
„Kam utíkáš, chce se ti na záchod?“ zažertovala Naďa.
„Proč bych měl utíkat? Jen jsem udělal prostě větší kroky… Žádný záchod. Co tu chceš?“
„Ve sklepě jsem skončila. Je to tam fakt o držku. Budu pracovat tady na sladovně. Mistr mě poslal za tebou. Máš radost?
Máš mě naučit jakési orání…
Říkal jsi mi nedávno, že jsi měl "dobrou" učitelku, tak doufám, že budeš i ty můj "dobrý" učitel!“
„To právě dělám! Orám.“
Poslední větu jsem jako přeslechl, ale v hlavě mně zněla její narážka na "dobrou" učitelku.
„Neblbni…To budu běhat s tady tímto dřevěným nesmyslem, jak jsem tě viděla?“ a ukázala na oráč v mé ruce.
„Jestli ti to řekl mistr, tak jo. Ale je tu spousta jiné práce. Tato není těžká, ale nachodíš se při ní. Stejně tě určitě pošle dělat i něco jiného. Lidi se tu při práci střídají. Podle směn. Řekl ti, že se tu maká nepřetržitě? Soboty, neděle svátky nesvátky?“
„Jo. Řekl. Mně to nevadí. Já do práce nemusím dojíždět.“
Poprvé jsem si uvědomil, že o sobě nikdy nemluvila.
Najednou se objevila ve sklepě a teď je na sladovně.
Vím o ní jen, jak se jmenuje a že má něco přes dvacet roků.
„To máš dobré. Můžu se tě zeptat, ty bydlíš v Hradišti, že nemusíš dojíždět?“
Zasmála se a dobrácky se na mě podívala.
„Já ti to neřekla? Bydlím tady v pivovaře.“
„Fakt v pivovaru? A kde prosím tě?“
„No, když jsem se vrátila z …“ na chvilku přerušila řeč, jakoby hledala ta správná slova.
„No vrátila jsem se a hledala práci. Dostala jsem nabídku jít dělat do mlékárny v Olomouci, ale bylo to bez ubytování. Řekli mi, že bych možná našla práci s ubytováním v Hradišti, v pivovaru.
Tak jsem sem jela a vzali mě. Myslela jsem, že dostanu bydlení na nějaké svobodárce, ale ženská z personálního se mi vysmála.
Pivovar svobodárnu nemá.
Jestli chci, tak si můžu vyklidit jednu místnost tady na patře sladovny a v ní bydlet. Tak jsem to vzala.
Mám svoji postel, skříň, stůl a dvě židle.
Hlavně, že mám umývadlo a teče teplá a studená voda. To ostatní tam už bylo. Nemusela jsem si nic kupovat. Jen vařič a nádobí, abych si mohla vařit. Blbý je, že musím chodit na společný záchod a sprchy. To je na chodbě. Ve vedlejší místnosti jsou spolu dvě holky brigádnice ze Slovenska. Dělají taky na sladovně, znáš je?“
„Tak co, Wolfe, vysvětluješ tady slečně Nadi, co bude dělat?“
Z ničeho nic se za ní objevil sladmistr.
Chodil jako duch.  
 
 
 
 
 
 
„Ano pane mistr, všechno jí vysvětlím a ukážu!“
Mistr odešel, aby se jako duch zjevil někomu za zády někde jinde.
Sotva za sebou zavřel vrata, tak jsme smíchy vyprskli.
„Je přísný, nic mu neuteče, tak si na něj dávej bacha.“ poradil jsem Nadi.
„Ale budeš se muset jít přezout. V těch gumácích by to sice šlo, ale nohy bys sis na konci směny necítila. Tady na to orání jsou nejlepší tenisky. Gumáky zase při umývání humna, ale to až někdy jindy, až to budeme dělat.
Jestli ti dali tady ty kecky, trampky, co mám já, tak se běž přezout a příjdi sem za mnou. Jo, když budeš chtět kouřit, tak je tady vyhražen jen mokrý sklep, jediné místo, kde se může kouřit.
 Ale není to jak v ležáckém sklepě, kdy se ti zachce. Jen když budeš mít udělanou práci a i tak ne často. Mistr to nemá moc rád a i tady jsou prémie…pohyblivé, tak abys je měla.“
„Jo, tenisky jsem nafasovala, ještě jsem v nich nebyla. Tak se jdu přezout. Najdu tě tady?“
„Mám zorané teprve první pole, celé humno mi trvá tak čtyřicet minut, tak budu tady. A už běž, kdyby se objevil mistr, ať nemá řeči…“
Naďa odešla a tak jsem zapíchl oráč do hromady a pokračoval v započaté práci. Žduch, krok, žduch, krok…
Zůstávaly za mnou brázdy jak na přehlídku.
Když jsem dooral první pole tak se na chodbě objevila Naďa.
V zelených montérkách, šátkem na hlavě a obutá do nových trampek.
„Já ti docela zapomněl říct, abys sis vybrala a vzala sebou u tabule taky oráč!“
„To tady ten nesmysl?“
„Jo. Díváním se to nenaučíš. Musíš chodit vedle mě a zkoušet si to. Nic to není. A je to rozhodně lepší než lozit do sudů a čvachtat se v pivu a smrdět kvasnicemi celý den. Pojď, půjdeme nahoru a nějaký si vybereš.“
Před šatnou u tabule stálo několik oráčů. Naďa popadla první, který viděla a chtěla jít. Smál jsem se.
„Co je ti k smíchu? Řekl jsi přece, že si jeden vyberu, tak se mi líbí zrovna tento!“ a zamávala s ním.






Zařazeno v kategorii Smlouva s Ďáblem





Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 40.díl” - 1


    Eva   (4.8.2010 (13.41))

    V pracovních popisech zacházíš do příliš velkých podrobnosti a odvádíš tím pozornost od ústředního vlákna příběhu... jinak dobré..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička