Po nikom nic nechceme


17. července 2013, autor Eva,



Do vesnice, kde žije má babička, se přistěhovala rodina Vávrových. Lidem jsou trnem v oku a nemají je rádi. Proč? Vávrovi žijí alternativním způsobem života. Což by tak nevadilo, venkovani už nejsou takové „tupé hrany“, jak se domnívají někteří „vakouni“ (označení pro Pražáky, protože z aut vybalují pořád nějaké vaky). Venkov je dnes někde jinde, hranice tolerance se značně posunuly, většina lidí z vesnic dojíždí do města za prací a má na domě wifinu.
Co jim však na této rodince s třemi holkami a jedním klukem vadí? Otec Vávra všude hrdě prohlašuje, že od nikoho nic nechtějí, od nikoho nic nepotřebují, že jsou naprosto soběstační. Pravda, pěstují zeleninu, brambory, dokonce i obilniny. Mají ovocný sad a maličkou vinici. Chovají pašíka a drůbež. V jídle jsou celkem soběstační.
Jinak potřebují, aby ti ostatní pitomci, kteří žijí konzumním způsobem života, řádně pracovali a platili daně. Potřebují, aby se ty jejich daně přerozdělily a Vávrovi z nich část dostali ve formě podpory v nezaměstnanosti. Oni totiž nemají čas chodit do práce, matka je plně vytížena výchovou čtyř dětí a otec, přestože by takový kolohnát někde makat mohl, renovací polorozpadlého statku. Oba se ještě plahočí na záhumenkách. Protože nemohou chodit nazí, potřebují, aby jim někdo ušil oblečení. Aby měli kde bydlet, někdo musel ten statek postavit a někdo musí i dnes vyrábět stavební materiál potřebný na jeho opravu, někdo musí vyrobit stůl a židle, aby se mohli kde najíst atd. A také potřebují, aby lidé platili sociální a zdravotní pojištění pro případy, že si otec Vávra usekne při sekání dříví kus prstu či se opaří při spařování prasete a bude muset být ošetřen. A v nemocnici samozřejmě potřebují personál vystudovaný k těmto účelům. Ještě potřebují úředníky pro vyplácení dávek, učitele, aby vzdělávali jejich děti, a policisty, aby je ochránili. Takto bychom mohli pokračovat donekonečna. Kdyby všichni lidé takto „od nikoho nic nepotřebovali“, za naškudlené úspory koupili chalupy a odebrali se kamsi do šumavských hvozdů, svět by se v podstatě zhroutil.
Vávrovi však místo toho, aby byli vděčni, že existuje tak velkorysý sociální systém, který jim umožňuje parazitovat na celé společnosti, chodí po vsi a trousí moudra, jak správně a zdravě žít, jak by se měli vychovávat děti, a to v lůnu přírody, bez mobilů, bez televize a vůbec všech sdělovacích prostředků. Nevadí jim, že tito jejich malí novodobí Tarzanové jsou pak ve škole jen pro posměch a nejčastějšími oběťmi šikany. Protože co s takovými, kteří ani nevědí, jaké trampoty prožívá upír Edward a jeho milá Bella?
Vykládají, jak je strava ze supermarketů nekvalitní a odporná a jak by nic takového nepozřeli. Jak je dobrý doma upečený chléb, vlastní mošt a doma vykrmený brojler. Že se to s těmi z krámu nedá srovnat. A také, jak by se lidé neměli honit jen za mamonem, ale vyjet si každý den na pár hodinek do lesa a tam meditovat a přemýšlet o smyslu života.
Není pak divu, když taťka Vávra začne šířit osvětu v hospodě, že takový Venca Ptáček, který tráví celý den za traktorem a nemá čas přemýšlet o podobných ptákovinách, se nas… a jednu mu flákne.
A matka Vávrová pak napíše dojemný článek do místního plátku, jak jsou někteří lidé ve vsi zlí a nesnášenliví na rozdíl od Vávrovic familie, která má ráda všechny ty dobré lidičky na světě. Jak od nikoho nic nechtějí, jenom aby je nechali žít v klidu a míru.
 
Z e-knihy Třpytkaři:
 
 
 
 
 
 
 
 
 






Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička